ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1261.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1261/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CITROËNs.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 3, PSČ 18600, IČ 26213664, zastoupené prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované AUTO CIT KOLÍN, s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Kolíně V, Třídvorská 70, PSČ 28000, IČ 26501945, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, se sídlem v Kolíně 3, Politických vězňů 98, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 274/2006, o zaplacení částky 6 814 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2008, č. j. 3 Cmo 78/2008-70, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. října 2008, č. j. 3 Cmo 78/2008-70, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2007, č. j. 48 Cm 274/2006-30, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č. j. 48 Cm 274/2006-30, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 6 814 000 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena tzv. koncesionářská smlouva dne 27. 10. 2004, kterou se žalobkyně jako dodavatel zavázala žalované jako prodejci dodávat objednaná nová vozidla zn. Citroën. Žalovaná se zavázala, že dodá zákazníkovi vozidlo teprve po úplném zaplacení kupní ceny a nedá vozidlo do oběhu před úplným zaplacením kupní ceny. Smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou bylo možno ukončit výpovědí s dvouletou výpovědní lhůtou. V dodatku č. 1 pro rok 2005 ze dne 22. 12. 2004 byl účastníky dojednán prodejní cíl 100 vozidel pro rok 2005.
Z dopisu P. L., jednatele společnosti Autosalon Louda, spol. s r. o., společníka žalobkyně, ze dne 28. 11. 2006 soud zjistil, že P. L. vyjádřil zájem společnosti Autosalon Louda, spol. s r. o., na uzavření koncesionářské smlouvy s žalobkyní v oblasti prodeje nových vozů, neboť žalovaná nemůže z ekonomických důvodů pokračovat v prodeji vozů žalobkyně. Z dopisu P. L. ze dne 3. 4. 2006 soud zjistil, že P. L. sdělil žalobkyni svůj záměr ukončit prodej vozů Citroën v Kolíně s tím, že byla ukončena nájemní smlouva na prostory, kde prodávala žalovaná doposud vozidla Citroën a exekutorský zápis ze dne 28. 4. 2006 prokazoval, že v uvedený den nebylo v provozovně žalovaného nalezeno žádné nové vozidlo zn. Citroën. Dopisem ze dne 18. 5. 2006 žalobkyně oznámila žalované, že bere na vědomí ukončení její činnosti prodejce vozidel v Kolíně s tím, že žalovaná nerespektovala výpovědní lhůtu a jednostranně ukončila smluvní vztah z koncesionářské smlouvy, a upozornila žalovanou na uplatnění práva na náhradu škody.
Soud prvního stupně posoudil věc podle §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel z toho, že žalobkyně spatřovala porušení povinnosti ze závazkového vztahu v písemné výpovědi dohodnuté činnosti prodejce, přičemž takovému ukončení činnosti prodejce nepředcházela sjednaná výpovědní lhůta. Soud dovodil, že ze strany žalované nebyla učiněna ani výpověď koncesionářské smlouvy, ani odstoupení od smlouvy, jelikož sdělení o záměru ukončit činnost prodejce ze dne 3. 4. 2006 nezaslala žalovaná, ale třetí osoba. Takový úkon proto není pro žalovanou závazný. Jelikož žalovaná nevypověděla koncesionářskou smlouvu, nemohla porušit ustanovení o dvouleté výpovědní lhůtě. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná neporušila jakkoli povinnost ze závazkového vztahu a žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. října 2008, č. j. 3 Cmo 78/2008-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zopakoval dokazování koncesionářskou smlouvou uzavřenou mezi účastníky dne 27. 10. 2004 včetně jejího dodatku č. 1 a zjistil, že žalobkyně poskytla žalované nevýhradní právo distribuovat, prodávat a dodávat nová vozidla Citroën konečným zákazníkům v provozovně žalované v Kolíně, Třídvorská 70, s tím, že žalovaná jako prodejce vždy jedná svým jménem a na svůj účet. Dále smluvní strany sjednaly odbytový cíl jako povinnost žalované rozvíjet prodej motorových vozidel Citroën a příslušenství a vyvinout maximální úsilí, aby každý kalendářní rok prodala a dodala nová vozidla Citroën, vybavení a příslušenství v množství, které je vzájemně dohodnuto. Prodejní odbytový cíl byl na rok 2005 stanoven na 100 vozů. Odvolací soud poučil žalobkyni ve smyslu §118a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby svá skutková tvrzení doplnila v tom směru, jakou konkrétní povinnost žalovaná porušila a aby vymezila počátek doby, za kterou požaduje ušlý zisk. Žalobkyně doplnila skutková tvrzení tak, že žalovaná neplnila předmět smlouvy zejména ohledně udržování dobrého jména výrobků a služeb žalobkyně, nesplnila dohodnutý odbytový cíl pro rok 2005 a neplnila povinnosti dohodnuté v čl. VIII koncesionářské smlouvy upravujícím prodej a smluvní dokumenty. Ušlý zisk požaduje žalobkyně za období od poslední objednávky nového vozidla Citroën ze strany žalované (podzim 2005).
Odvolací soud zkoumal předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle §373 obch. zák., tedy především zda žalovaná porušila své smluvní povinnosti. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná mohla porušit smlouvu pouze její výpovědí nebo odstoupením od ní se současným nedodržením sjednané dvouleté výpovědní lhůty. Takové porušení ani žalobkyně v žalobě netvrdila. Porušení závazku, kterého se žalobkyně dovolávala a o něž svůj nárok na náhradu škody opírala, spočívalo v porušení povinnosti odebrat od žalobkyně dohodnutý počet nových vozů (tedy splnění odbytového cíle). Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že žalovaná žádný závazek k odběru konkrétního množství vozů od žalobkyně nepřevzala. Žalovaná se koncesionářskou smlouvou zavázala „vyvinout maximální úsilí, aby každý kalendářní rok prodala a dodala nová vozidla Citroën, vybavení a příslušenství v množství, které je vzájemně dohodnuto...“. Ani přes skutečnosti, že dodatkem č. 1 byl stanoven odbytový cíl pro rok 2005 ohledně prodeje nových vozů v množství 100 kusů, nelze z takto vymezené smluvní povinnosti dovodit, že by žalovaná byla povinna takové množství vozů odebrat od žalobkyně a prodat je konečným zákazníkům, nýbrž pouze závazek žalované vyvinout maximální úsilí k dosažení tohoto odbytového cíle. Pokud žalovaná žalobkyní tvrzenou smluvní povinnost nepřevzala, nemohla ji ani porušit. Odpovědnost žalované za tvrzenou škodu tak není dána. Odvolací soud se proto dále nezabýval otázkou, jestli byly splněny další předpoklady odpovědnosti za škodu a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval primární povinnost žalované vyplývající ze smlouvy, když posuzoval porušení závazku žalované spočívající v porušení povinnosti odebrat dohodnutý počet nových vozů. Žalobkyně ale založila svůj žalobní nárok na náhradu škody (ušlého zisku), která vznikla v důsledku ukončení distribuční činnosti ze strany žalované, na základě skutečnosti, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z koncesionářské smlouvy. Žalobkyně tedy nezaložila svůj nárok na náhradu škody na základě údajné povinnosti žalované odebrat sjednaný počet automobilů za rok 2005, ale na základě porušení povinností plynoucích z koncesionářské smlouvy. Tím, že žalovaná svévolně ukončila distribuční činnost, přestala vyvíjet jakékoli (natož pak maximální) úsilí, aby dosáhla odbytového cíle nejen v roce 2005, ale rovněž v letech následujících, a porušila všechny své základní smluvní povinnosti stanovené koncesionářskou smlouvou. Odvolací soud tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru, když dovodil, že faktickým ukončením prodejní činnosti podle uzavřené smlouvy žalovaná neporušila svůj závazek vyvinout maximální úsilí k dosažení odbytového cíle dle článku III koncesionářské smlouvy. Odvolací soud měl zkoumat, zda v důsledku nevyvinutí požadovaného úsilí a svévolného ukončení plnění koncesionářské smlouvy ze strany žalované nedošlo k porušení smluvních povinností žalované jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. To však soud prvního stupně neučinil.
Dovolatelka upozorňuje na to, že v žalobě a zejména následně k výzvě odvolacího soudu specifikovala jednotlivé povinnosti, které žalovaná porušila, ale odvolací soud se jimi nezabýval. Mělo jít o povinnosti specifikované v článku I. Smlouvy, článku II., článku III. a VIII.
Dovolatelka dále namítá, že v důsledku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem dochází k zásadnímu porušení článku 3 odst. 5 nařízení Komise (ES) ze dne 31. července 2002, č. 1400/2002 stejně jako k potenciálním závažným soutěžněprávním dopadům.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání není podle §237 odst. 1 c) o. s. ř. přípustné. Žalovaná je toho názoru, že odvolací soud zhodnotil tvrzení žalobkyně správně po skutkové i právní stránce.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož odvolací soud při posouzení porušení povinnosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Odvolací soud se zabýval toliko tvrzeným porušením povinnosti žalovanou odebrat od žalobkyně dohodnutý počet nových vozů (tedy splnění odbytového cíle). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná žádný závazek k odběru konkrétního množství vozů od žalobkyně nepřevzala, zavázala se „vyvinout maximální úsilí, aby každý kalendářní rok prodala a dodala nová vozidla Citroën, vybavení a příslušenství v množství, které je vzájemně dohodnuto...“. Ani přes skutečnosti, že dodatkem č. 1 byl stanoven odbytový cíl pro rok 2005 ohledně prodeje nových vozů v množství 100 kusů, nelze z takto vymezené smluvní povinnosti dovodit, že by žalovaná byla povinna takové množství vozů odebrat od žalobkyně a prodat je konečným zákazníkům, nýbrž pouze závazek žalované vyvinout maximální úsilí k dosažení tohoto odbytového cíle. Pokud žalovaná žalobkyní tvrzenou smluvní povinnost nepřevzala, nemohla ji ani porušit. Odpovědnost žalované za tvrzenou škodu tak podle odvolacího soudu není dána.
Toto právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné, tudíž nesprávné.
Základním předpokladem pro vznik povinnosti k náhradě škody obecně je porušení určité právní povinnosti, vznik škody jako následek tohoto porušení povinnosti, tedy příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Odvolací soud se však všemi žalobkyní tvrzenými porušeními povinností žalovanou nezabýval. Podle obsahu spisu (protokolu z jednání dne 21. října 2008, č. l. 66-68 spisu) se odvolací soud při jednání výzvou směřovanou žalobkyni k doplnění tvrzení snažil postavit na jisto, z jakých porušení povinností žalovanou žalobkyně svůj nárok na náhradu škody dovozuje, neboť soud prvního stupně tak neučinil. Žalobkyně svá rozhodná tvrzení k výzvě odvolacího soudu doplnila tak, že nárok na náhradu škody odvozuje z porušení souboru povinností žalovanou, k nimž se zavázala v koncesionářské smlouvě a to vymezených v článku I., III. a VIII. Odvolací soud se však zabýval pouze částí tvrzených povinností podle článku III, které žalobkyně spatřovala v neplnění odbytového cíle pro rok 2005.
Žalobkyně tvrdila, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající z článku I. Smlouvy, ve kterém se zavázala 1. stále dodržovat výběrová kriteria a podmínky uvedené v příloze č. 1 Smlouvy, jakož i normy a metody žalobkyně, 2. udržovat dobré jméno a zajišťovat zvyšování kreditu výrobků a služeb, jakož i ochranných známek, pod kterými jsou tyto výrobky prodávány a služby poskytovány, 3. prodávat celou škálu nových motorových vozidel Citroën, souvisejícího vybavení a příslušenství, jakož i poskytovat služby, uvedené v cenících žalobkyně. Dále měla žalovaná porušit povinnosti specifikované v článku III. Smlouvy, kde se zavázala rozvíjet prodej nových motorových vozidel Citroën a příslušenství a vybavení uvedeného v cenících žalobkyně a služeb doporučených žalobkyní a dále vyvinout maximální úsilí, aby každý rok prodala a dodala nová vozidla Citroën, vybavení a příslušenství v množství, které bylo vzájemně dohodnuto za podmínek dále specifikovaných v tomto článku. Žalobkyně rovněž tvrdila, že žalovaná porušila povinnosti vymezené v článku VIII. označeném Prodej – Všeobecné obchodní a záruční podmínky – Smluvní dokumenty. Je současně nutno přisvědčit dovolatelce, že ve svých tvrzeních, uvedených již před soudem prvního stupně a následně i před soudem dovolacím, namítala, že škoda ve formě ušlého zisku jí vznikla i v důsledku faktického ukončení činnosti žalovanou jako prodejcem podle koncesionářské smlouvy, a to před ukončením dvouleté výpovědní lhůty.
Odvolací soud dospěl sice ke správnému závěru, že žalovaná koncesionářskou smlouvou nepřevzala závazek k odběru a následnému prodeji konkrétního množství vozů a nemohla jej tedy ani porušit, nezabýval se však ostatními tvrzenými porušeními povinností žalovanou. Právní posouzení porušení povinností žalovanou, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §373 obch. zák., je neúplné, tudíž nesprávné.
Je tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k popsaným důvodům rozhodnutí se proto Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalobkyně.
V dalším řízení ve věci soud nejprve posoudí, zdali a případně které z tvrzených povinností, k nimž se zavázala, žalovaná porušila a následně zdali žalobkyní tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s tímto porušením povinností.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu