ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1284.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1284/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D.v právní věci žalobce CZECH PRODUCTS, s. r. o. se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, IČ: 629 67 541, proti žalovanému ROSMANN spol. s r. o., Na Pankráci 1683/127, Praha 4, IČ: 612 46 093, zast. Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, o zaplacení 893.241,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 110/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 389/2008-423, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2008, č. j. 41 Cm 110/2006-226, rozhodl, že žaloba s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku Kč 893.241,- s úroky z prodlení ve výši 2% z této částky od 9. 4. 2005 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady právního zastoupení v částce Kč 54.859,- (výrok II.)
Soud prvního stupně vyšel z nesprávných skutkových zjištění, že od roku 1998 probíhala mezi žalobcem jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím obchodní spolupráce formou dodávek a odběru sortimentu drogistické galanterie na základě rámcových kupních smluv, uzavíraných vždy na období jednoho roku, přičemž poslední smlouva ze dne 2. 1. 2001 a její dodatek z téhož dne byly uzavřeny pro rok 2001. Mezi účastníky nebylo též sporu o tom, že od poloviny roku 2001 z podnětu žalovaného byla spolupráce mezi účastníky ukončena. Předmětem řízení je tvrzený nárok žalobce vůči žalovanému na náhradu škody jako ušlého zisku za období od 1. 1. do 31. 3. 2004.
Soud prvního stupně dovodil, že z rámcové kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a z jejího dodatku vyplývá, že smluvní strany výslovně zrušily veškerá předchozí ujednání a smlouva neobsahuje závazek žalovaného odebírat od žalobce jakékoliv zboží v konkrétním objemu, ceně nebo časovém období. Upřesňující obchodní podmínky byly sjednány pouze na rok 2001 a ze žádného smluvního ustanovení nelze dovodit povinnost žalovaného a ze zadaného smluvního ustanovení nelze dovodit povinnost žalovaného pokračovat v obchodní spolupráci v i dalším období. Nelze proto dospět k závěru o odpovědnosti žalovaného za škodu podle §373 obch. zák. Za dané situace soud neshledal potřebným k návrhu žalobce vyslechnout bývalého jednatele žalované společnosti p. W., který navíc žije v zahraničí. Žalobce nepředložil žádné nové relevantní důkazy či nové skutečnosti, které by svědčily ve prospěch žaloby. Ani žalobcem uplatňované ustanovení §451 obch. zák. není možno aplikovat, pro rok 2004 kupní smlouva uzavřena nebyla. Pokud se žalobce dovolává ust. §265 obch. zák. anebo rozporu s dobrými mravy, sotva je možno je použít pro období roku 2004, aby konkrétní spolupráce trvala bez možnosti výpovědi časově „do nekonečna“. To by znamenalo porušení zásad poctivého obchodního styku v neprospěch žalovaného.
Soud prvního stupně proto z výše uvedených důvodů žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I.), napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení Kč 78.824,- (výrok III.).
Odvolací soud nejprve zamítl návrh žalobce na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobce v obdobném sporu jako nedůvodný a dále nerozhodl o návrhu žalobce na opravu napadeného rozsudku s tím, že v tomto ohledu nebylo namístě podle §165 o. s. ř. rozhodovat.
Odvolací soud poté postupoval podle §212 an. o. s. ř., opakoval dokazování rámcovou kupní smlouvou z 2. 1. 2001 a přílohy k ní a souhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle §373 an. obch. zák. o náhradě škody ve formě ušlého zisku. Ušlý zisk uplatnil žalobce za dané období s tím, že mu žalovaný neumožnil dodávat zboží do svých prodejen a tvrdil, že toto jednání žalovaného je v rozporu s jeho závazky z rámcové kupní smlouvy, s praxí, kterou si strany dohodly a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal porušení závazku žalovaným jako předpoklad odpovědnosti za škodu. Závazek k odběru zboží žalovaným v rámcové kupní smlouvě, jak byl formulován, není závazkem vymahatelným, rámcová kupní smlouva není kupní smlouvou dle §409 an. obch. zák. V řízení bylo zjištěno, že mezi účastníky mělo teprve v průběhu doby docházet ke vzniku kupních smluv na základě budoucích objednávek žalovaného. Důvodem tvrzené škody nebylo porušení závazku z kupní smlouvy.
Odvolací soud uzavřel, že ani z chování žalovaného, který zboží u žalobce neobjednával, nelze shledat rozpor se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., resp. s dobrými mravy. Pro aplikaci ust. §451 obch. zák. se zřetelem na neprokázání existence kupní smlouvy nebyl důvod.
Nebyl-li prokázán protiprávní úkon žalovaného, odvolací soud považoval za nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi. Shledal napadený rozsudek správným a podle §219 o. s. ř. jej potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutí nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu a nevyplývá z provedeného dokazování. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje žalobce v chování tzv. obchodních řetězců v ČR, které hrubě porušují zásadu smluvní volnosti uzavíráním adhézních smluv, redukovaných na pouhé přijetí či nepřijetí obchodních podmínek řetězce a zavazování dodavatelů k placení různých příspěvků, poplatků, bonusů, slev apod. Česká republika měla uvést tržní prostředí s obchodními řetězci do souladu s legislativou EU a rovněž české soudy mají povinnost respektovat čl. 82 písm. d) a čl. 81 odst. 1 písm. e) Smlouvy o založení Evropských společenství, kterážto ustanovení obchodní řetězce v ČR je dvouznačně porušují. Dále je nutno vycházet z uplatňování zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle, který zakazuje obchodním řetězcům nepřípustné chování na trhu, jímž je zneužití významné tržní síly vůči dodavatelům. K tomu dovolatel uvádí jako zásadní rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 95/2006 a Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007. Současně má však dovolatel za hrubě diskriminační, že výše cit. zákon se vztahuje pouze na zemědělské a potravinářské produkty, což je v zásadním rozporu s právem EU.
Dovolatel má za to, že řízení v této věci je postiženo zásadními vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když oba soudy – prvního stupně i odvolací – meritorně rozhodly, aniž by pro to byly splněny procesní podmínky.
Dovolatel spatřuje v obou rozsudcích zásadní rozpor s hmotným právem, zejména v posouzení rámcové kupní smlouvy z 2. 1. 2001, z níž podle názoru dovolatele dodnes existuje závazkový právní vztah s konkrétními povinnostmi k prodeji a koupi zboží. Žalovaný porušil bod 13 této smlouvy neplatným odstoupením od ní (neplatné odstoupení pak žalovaný opakoval dne 5. 12. 2008). Tato smlouva je nadále platnou kupní smlouvou, přičemž žalovaný za celou dobu spolupráce nezaslal žalobci ani jednu objednávku zboží a přesto od žalobce převzal a žalobci zaplatil 157.072 ks zboží. Přitom žalovaný od žalobce vybral v rozporu se zákonem slevy a příspěvky v letech 1998 – 2001 ve výši celkem přes 21 mil. Kč.
Dovolatel též namítá, že byla zkrácena jeho procesní práva v řízení, což způsobilo, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Soudy obou stupňů měly podle názoru dovolatele důsledně hodnotit důkazy podle §132 odst. 1 o. s. ř. a posoudit nárok žalobce i z těch hledisek, které nebyly uplatněny, nejen z titulu náhrady škody, ale i bezdůvodného obohacení.
Dovolatel rovněž vytýká, že nebyly rozhodnuto o jeho námitce podjatosti vůči předsedkyni senátu 8 Cmo dr. R..
Dovolatel taktéž poukazuje na skutkově i důkazně totožný spor mezi stejnými účastníky, vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 181/2003, v němž rozhodoval odvolací soud pod sp. zn. 8 Cmo 400/2005, Nejvyšší soud pak rozsudkem pod sp. zn. 32 Odo 701/2006 a posléze Ústavní soud rozsudkem IV. ÚS 175/06.
Dovolatel rekapituluje, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně nerespektovaly jeho procesní práva, rozhodovaly v rozporu s hmotným právem, nezohledňovaly právní normy EU k regulaci obchodních řetězců a rozhodovaly i v rozporu s předchozími rozsudky Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu.
Dovolatel závěrem navrhuje, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácení k dalšímu řízení.
V doplnění dovolání z 13. 7. 2010 žalobce odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 3 Cmo 95/2006 z rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 3 Cmo 95/2006 z pohledu rozporu s dobrými mravy podle §39 obč. zák. v daném sporu však soud věc z toho hlediska neposuzoval, ač šlo o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále opětovně poukazuje na platby, které žalovaný od žalobce vybral v letech 1998 až 2001 na základě rámcových kupních smluv a dodatků k nim a na rozpor takového jednání s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. a na důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu ex tunc. Soudy měly zvážit vydání plnění z bezdůvodného obohacení podle §458 odst. 2 obč. zák., popř. jako náhradu škody dle §268 obch. zák.. Podle názoru dovolatele je na dovolacím soudu, aby uvedl všechny jím uváděné tři rozsudky v totožných sporech do vzájemného souladu.
Podáním učiněným elektronickou formou dne 6. 12. 2010 JUDr. A. J., advokát, dovolacímu soudu oznámil, že právní zastoupení žalobce (dovolatele) bylo v souzené věci ukončeno a nadále jej již nezastupuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na posuzovaný případ se vztahuje právní úprava dovolání v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) včetně zákona č. 7/2009 Sb. (srov. čl. II. bod 12 cit. zákona), který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 7. 1. 2010.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat tím, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána pouze podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tu nejde. Podle písmene c) cit. ustanovení na které také dovolatel odkazuje, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jen jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být v dovolání konkrétně formulována.
Předmětné dovolání však žádnou takovou právní otázku zásadního významu nevymezuje.
Námitky dovolatele směřující proti chování tzv. obchodních řetězců v souvislosti s legislativou Evropské unie, jakož i proti českému zákonu č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle (jeho obsahu a aplikaci) mají po výtce obecnou povahu a ve vztahu k předmětu tohoto sporu nemají právní význam.
Dovolatelem vytýkané údajné zásadní procesní vady, které lze subsumovat dovolacímu důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jsou vzhledem k platné rozhodné úpravě dovolání rovněž bez významu. Podle této současné zákonné úpravy není relevantní tzv. rozpor s hmotným právem (z hlediska posouzení rámcové kupní smlouvy z 2. 1. 2001 a závazků z ní vyplývajících. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by v otázce posouzení uvedené smlouvy a z jejich důsledků soudy rozhodovaly rozdílně anebo, že by řešená právní otázka měly být posouzena jinak. Oba soudy posuzovaly tuto smlouvu a její právní následky v souladu s konstantní judikaturou.
Pokud jde o namítané nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění, dovolatel pomíjí, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. v daném případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použít nelze. Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř..
Zbývající výhrady dovolatele jsou vzhledem k meritu věci naprosto irelevantní, stejně jako ty, které uvedl dovolatel v doplnění dovolání, jež bylo podáno po lhůtě v §240 o. s. ř. a nemá jež bylo podáno po lhůtě v §240 o. s. ř. a nemá proto procesní účinky dovolání.
Dovolací soud dále odkazuje na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných sporech, a to např. na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1472/2010 a 23 Cdo 2245/2010.
Poněvadž dovolatel podal dovolání do všech výrokových částí, dovolací soud jen poznamenává, že dovolání do výroku I. o zamítnutí návrhu žalobce na přerušení odvolacího řízení není přípustné, jelikož v ust. §238-239 o. s. ř. to zákon neumožňuje.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 první věta, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, přičemž však žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu