ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1380.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1380/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. B. B. , správkyně konkursní podstaty úpadce Pozemní stavby Klatovy, a. s., se sídlem Na Rozhraní 441, Klatovy, IČ 45358885, zastoupené JUDr. Irenou Hruškovou, advokátkou se sídlem Žitná 47, Praha 1, PSČ 110 00, proti žalovanému Město Mariánské Lázně , se sídlem Mariánské Lázně, Ruská 155/3, IČ 00254061, o zaplacení Kč 6,878.155,30 s přísl., vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 14 C 273/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 25 Co 96/2009-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2009, č. j. 25 Co 96/2009-148 a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. listopadu 2008, č. j. 14 C 273/2007-117 se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozhodl rozsudkem ze dne 24.11.2008, č. j. 14 C 273/2007-117, že žaloba se žádostí o zaplacení 6,878.155,30 Kč s 2% úrokem z prodlení p. a. z částky 3,743.333,- Kč od 13.3.2004 a z částky 3,134.822,30 Kč od 25.5.2004 do zaplacení se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze smlouvy o dílo ze dne 27.12.2001, uzavřené úpadcem Pozemními stavbami Klatovy jako zhotovitelem a žalovaným a CZ STAVEBNÍ HOLDING a. s. Pardubice jako objednatelem na stavbu I. etapy „208 bytových jednotek Plzeňská, Mariánské Lázně“ a ze zjištění, že vymáhaná částka představuje zbývající část ceny díla. Tato pohledávka úpadce však zanikla ještě před prohlášením konkursu na majetek úpadce v důsledku započtení žalovaného na jeho pohledávku na zaplacení smluvní pokuty.
Soud prvního stupně dospěl na základě učiněných zjištění k závěru, že smluvní pokuta byla žalovaným na pohledávku úpadce započtena právem, neboť smluvní pokuta vznikla za dobu prodlení úpadce se splněním smluvních závazků a uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ust. §265 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) a není namístě ani moderace smluvní pokuty podle §301 obch. zák. V době, kdy žalovaný učinil projev k započtení, byly pohledávka úpadce i pohledávka žalovaného splatné a pohledávka úpadce tak zanikla ještě před prohlášením konkursu započtením na pohledávku žalovaného. Proto soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně podle §212 občanského soudního řádu (dále též „o.s.ř.“) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud konstatoval zjištění, učiněná v řízení, že pozdější úpadce byl v prodlení ze zhotovením infrastruktury, fasád a objektů A1 a C1 a smluvní pokuty mu žalovaný vyúčtoval dvěma fakturami ze dne 17.2.2004 na 3,200.000,- Kč a na 6,364.892,- Kč, které žalovaný započetl do výše předmětu řízení (zbytek ve výši 2,868.684,- Kč přihlásil žalovaný v konkursu). Úkony k započtení žalovaný učinil písemně dne 18.2. a 24.3.2004.
Odvolací soud dovodil, že účastníci ve smlouvě o dílo a v jejím dodatku č. 4 sjednali dostatečně určitě a nepochybně smluvní pokutu tak, že pokud zhotovitel nedokončí infrastrukturu do 20.11.2003, zaplatí objednateli od 21.11.2003 smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč denně, pokud nedokončí fasády objektů do 30.11.2003, zaplatí objednateli od 1.12.2003 smluvní pokutu 10.000,- Kč denně a pokud nedokončí objekty A1 a C1 do 31.12.2003, zaplatí od 1.1.2004 smluvní pokutu ve výši 1% z ceny díla za každý započatý týden. Následné stanovisko žalobkyně, že ujednání není správné či že bylo myšleno jinak, je zcela bez významu za situace, kdy výsledný projev vůle účastníků v dodatku č. 4 je srozumitelný a jakýkoli jiný výklad by byl v rozporu se slovním vyjádřením.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v závěru, že uplatnění smluvní pokuty vůči úpadci nelze považovat za jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. Rovněž prostor k moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák. není dán, když žalovaný získal prostředky k výstavbě ze státního rozpočtu a při porušení rozpočtové kázně mu hrozilo vrácení dotace ve výši 79.330.000,- Kč, tedy škoda hrozící v této výši.
Pokud se žalobkyně bránila tvrzením, že ujednání v dodatku č. 4 o výši smluvní pokuty je neúčinné s odkazem na ust. §15 písm. d) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, neboť v době sjednání dodatku byl již zhotovitel v úpadku a tedy nemohl přijmout závazek nepřiměřený svému majetku, souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že o takovou situaci nešlo, jelikož smluvní pokuta je institut zajišťující splnění určité povinnosti a dopadá na porušitele závazku teprve v případě jejího nesplnění, takže zhotovitel mohl smluvní pokutě předejít.
Odvolací soud uzavřel, že závěry soudu prvního stupně o započtení pohledávky žalovaného z obou úkonů (projevů k započtení) jsou správné a k argumentu žalobkyně o splatnosti faktur ve lhůtě 21 dní od doručení nelze přihlédnout, neboť vyúčtování závazku ze zaniklé smlouvy ani penalizační vyúčtování smluvní pokuty nemají charakter faktury, účtující zdanitelné plnění a jde o lhůtu stanovenou smlouvou, která zanikla. Pohledávky účastníků byly splatné a způsobilé k započtení a je třeba podle odvolacího soudu vzít v úvahu i ust. §359 obch. zák., že lze započíst i pohledávku nesplatnou vůči splatné, není-li dlužník schopen plnit své závazky a tak tomu v daném případě bylo, když zhotovitel v řízení tvrdil, že byl v úpadku a tedy neschopen plnit své závazky.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §219 o.s.ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 10. 3. 2010 žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má zásadní právní význam, protože řeší otázky, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Především jde o otázku, zda věřiteli vzniká nárok na smluvní pokutu vypočtením i z ceny té části předmětu plnění, se kterou dlužník není v prodlení a zda věřiteli vzniká dvojí nárok na smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti. Dále podle názoru dovolatelky napadené rozhodnutí řeší otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. řeší tyto otázky rozdílně, a to zda věřitel může započíst pohledávku ze smluvní pokuty, aniž poskytl dlužníkovi dobu na její zaplacení do následujícího dne po vyúčtování smluvní pokuty podle §563 obč. zák. a konečně zda závazek zaplatit smluvní pokutu přejímá dlužník na sebe okamžikem uzavření smlouvy (dodatku k ní) anebo až porušením smluvní povinnosti, jejíž splnění smluvní pokuta zajišťuje.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nesprávně posoudil ujednání o smluvní pokutě se zhotovením infrastruktury (20.11.2003) a fasád (30.11.2003) se závěrem, že žalovaný byl oprávněn účtovat zvlášť smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení se zhotovením infrastruktury a zvlášť se zhotovením fasád. Jelikož fasády jsou nedílnou součástí stavebních objektů A1, C1, C4 a A2 a prodlení se zhotovením těchto objektů už je sankciováno smluvní pokutou 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení, nemůže být prodlení se zhotovením fasád sankciováno další smluvní pokutou 10.000,- Kč za každý den prodlení. Občanský ani obchodní zákoník nepřipouštějí postižení účastníka dvojí smluvní pokutou za porušení téže právní povinnosti, tedy porušení zásady „ne bis in idem“. Ujednání o smluvní pokutě 10.000,- Kč za prodlení ze zhotovením fasád v dodatku č. 4 smlouvy je proto neplatné, popř. je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto ve smyslu §265 obch. zák. nepožívá právní ochrany. I kdyby nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 800.000,- Kč (resp. 790.000,- Kč, protože za den 18.2.2004 je vymáhána též smluvní pokuta 10.000,- Kč, i když smlouva o dílo již byla ukončena dohodou ke dni 17.2.2004) byl důvodný, nezanikla v tomto rozsahu pohledávka úpadce za žalovaným, protože započtení smluvní pokuty 800.000,- Kč vůči části pohledávky úpadce je neplatné pro rozpor s ust. §581 obč. zák. a §359 obch. zák., neboť žalovaný započetl nesplatnou pohledávku ze smluvní pokuty vůči nesplatné pohledávce úpadce za žalovaným ze smlouvy o dílo.
Dovolatelka dále s poukazem na ust. §544 odst. 1 obč. zák. namítá, že úpadce byl ode dne 1.1.2004 v prodlení se zhotovením objektů A1 a C1, avšak nebyl od 1.1.2004 v prodlení se zhotovením objektů C2 a A4, protože tyto objekty měl podle smlouvy dokončit do 30.4.2004, ale dne 17.2.2004 byla smlouva o dílo ukončena dohodou a proto se úpadce nemohl s objekty C2 a A4 dostat do prodlení. Z toho plyne, že žalovanému vznikl za období od 1.1.2004 do 17.2.2004 z titulu prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 nárok na smluvní pokutu vypočtenou pouze z ceny těchto dvou objektů a nikoli z ceny celého díla, zahrnujícího též infrastrukturu a objekty C2 a A4. Úpadce nemůže být tedy za prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 postižen smluvní pokutou vypočtenou též z ceny objektů C2 a A4 a z ceny infrastruktury, neboť v období od 1.1.2004 do 17.2.2004 nebyl v prodlení se zhotovením objektů C2 a A4 a prodlení úpadce se zhotovením infrastruktury bylo již sankciováno smluvní pokutou 10.000,- Kč za každý den prodlení od 21.11.2003 do 17.2.2004. Cenu objektů A1 a C1 nelze ze smlouvy a dodatků zjistit a nelze ji dovodit ani výkladem podle §266 obch. zák. a proto je ujednání o smluvní pokutě v dodatku č. 4 neplatné pro neurčitost resp. pro nesrozumitelnost.
Dovolatelka se neztotožňuje ani s výpočtem ceny objektů A1 a C1, provedeným v odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, s výhradou, že neurčitý nebo nesrozumitelný projev vůle nelze výkladem nahrazovat nebo doplňovat, dokonce v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2006 sp. zn. 21 Cdo 2615/2006 a ze dne 24.7.2007, sp. zn. 26 Cdo 159/2006.
Dovolatelka uzavírá, že žalovanému platně nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení se zhotovením objektů A1 a C1, přičemž k nároku na smluvní pokutu ve výši sjednané v čl. XII. bodu 1 smlouvy o dílo z 27.12.2001 nelze přihlédnout, protože žalovaný tuto smluvní pokutu vůči úpadci nikdy neuplatnil.
Dovolatelka souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v důsledku zrušení smlouvy dohodou zanikla lhůta splatnosti faktury 21 dní. Odvolací soud však věc posoudil v rozporu s hmotným právem – ust. §563 obč. zák., že pokud není doba splnění dohodnuta, stanovená právním předpisem nebo určená v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. V dané věci žalovaný neposkytl úpadci ani lhůtu jednoho dne, protože mu doručil zápočet pohledávky ze smluvní pokuty vůči úpadci současně s vyúčtováním smluvní pokuty. Žalovaný v rozporu s ust. §563 obč. zák. stanovil lhůtu penalizačních faktur č. 2004012 a č. 2004013 na „ihned“, což mělo za následek, že faktury byly splatné v den doručení úpadci, tedy 18.2. a 24.3.2004. Splatnost „ihned“ však nebyla stanovena ani dohodnuta, takže žalovaný započetl vůči úpadci jednostranně svou nesplatnou pohledávku ze smluvní pokuty proti nesplatné pohledávce úpadce z pozastávek ze smlouvy o dílo. Občanský ani obchodní zákoník neumožňují jednostranně započítat nesplatnou pohledávku proti pohledávce nesplatné (§581 obč. zák., §359 obch. zák.). Pohledávka úpadce za žalovaným z pozastávek ve výši 1,000.000,- Kč tedy započtením nezanikla.
Dovolatelka dále namítá, že i když žalovanému vznikl nárok na smluvní pokutu 900.000,- Kč (resp. 890.000,- Kč) po odpočtu 10.000,- Kč účtované nesprávně i za den 18.2.2004) za prodlení s dokončením infrastruktury, bylo započtení této částky neplatné v rozporu s ust. §581 obč. zák. a §359 obch. zák., takže pohledávka z pozastávek úpadce ve výši 900.000,- Kč započtením nezanikla, což oba soudy nevzaly v úvahu. Započtením nezanikla ani pohledávka z ceny díla – pozastávek ve výši 1,500.000,- Kč, protože započtení smluvní pokuty v této výši je součástí neplatného započtení pohledávky žalovaného za úpadcem ze smluvní pokuty ve výši 3,200.000,- Kč proti pohledávce úpadce z ceny díla (pozastávek).
Konečně dovolatelka vznáší námitku, že i kdyby bylo platné ujednání o smluvní pokutě za prodlení se zhotovením objektů A1 a C1 sjednané v dodatku č. 4, pak sjednáním smluvní pokuty 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení (podle původní smlouvy o dílo činila 0,5%) a navíc sjednáním smluvní pokuty za prodlení se zhotovením infrastruktury ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení a se zhotovením fasád ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení, úpadce na sebe převzal svému majetku nepřiměřený závazek ve smyslu §15 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud nesprávně právně usoudil, když učinil závěr, že účastník smlouvy přejímá na sebe závazek zaplatit smluvní pokutu až porušením smlouvy a nikoli uzavřením smlouvy (dodatku k ní).
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání je toho názoru, že dovolání žalobkyně není přípustné. Právní posouzení věci oběma soudy je podle mínění žalovaného správné. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve konstatoval, že na toto dovolací řízení se vztahuje právní úprava v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění zákona č. 7/2009 Sb., účinného od 1.7.2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. zákona), poněvadž rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, bylo vydáno (vyhlášeno) dne 27.11.2009.
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o.s.ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být dána pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na které také dovolatelka odkazuje, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání přípustné v tomto případě není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [ odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázku zásadního významu musí dovolatel konkrétně vymezit.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem je pak v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Otázky, které dovolatelka v předmětném případě pokládá, však otázkami zásadního právního významu ve smyslu shora určeném nejsou.
Dovolatelka především namítala, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny otázky vzniku nároku na smluvní pokutu vypočtenou i z ceny té části předmětu plnění, se kterou dlužník nebyl v prodlení a zda vzniká dvojí nárok na smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti.
Při posuzování uvedených otázek je třeba vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů především z dodatku č. 4 ze dne 12. 11. 2003 ke smlouvě o dílo ze dne 27. 12. 2001.
V tomto dodatku byly v čl. III. Termín plnění sjednány termíny plnění, a to termín dokončení infrastruktury: 20. 11. 2003, termín dokončení fasád: 30. 11. 2003, termín dokončení stavby: 31. 12. 2003 pro objekty 1A a C1 a 30. 4. 2004 pro objekty C2 a A4.
V čl. XII. Smluvní pokuty bylo sjednáno, že „Za nesplnění postupového termínu stanoveného v čl. III. Termín plnění, tj. dokončení infrastruktury, fasád, je zhotovitel povinen zaplatit objednateli smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení.
Pro termín dokončení objektů A1, C1 a C2, A4 se zvyšuje sankce z prodlení z 0,5% na 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení!“.
V dodatku č. 3 ze dne 13. 8. 2003 byla v čl. IV. Cena díla sjednána „nová cena díla s daní 117.996.284,- Kč.
Dohodou ze dne 17. 2. 2004 o ukončení účinnosti smlouvy o dílo ze dne 27. 12. 2001 se strany dohodly, že účinnost smlouvy bude ukončena ke dni podpisu této dohody, tj. k 17. 2. 2004.
Z předmětných ujednání obsažených v dodatku č. 4 jsou určitě uvedeny jednotlivé povinnosti a termíny jejich plnění včetně výše smluvní pokuty, která postihuje zhotovitele v případě porušení těchto povinností (prodlení s jejich plněním).
V posuzovaném případě je tedy zřejmé, že smluvní pokuta byla sjednána samostatně za prodlení s dokončením infrastruktury, kde výše smluvní pokuty činila 10.000,- Kč za každý den prodlení a totéž platí i pro prodlení dokončení fasád, tedy za porušení těchto jednotlivých povinností.
Stejně tak bylo samostatnými povinnostmi dokončení objektů A1 a C1 a objektů C2 a A4, kde byla smluvní pokuta sjednána ve výši 1% z ceny díla za každý započatý týden prodlení.
Z uvedeného je zřejmé, že není správný názor dovolatelky, že vzniká dvojí nárok na smluvní pokutu při jednom porušení stejné smluvní povinnosti. V daném případě jde o povinnosti ve své podstatě odlišné, neboť je odlišná povinnost dokončit např. fasádu a povinnost dokončit smluvené objekty, i když při prodlení s dokončením fasád, které jsou součástí objektů, přesahujícím termín dokončení objektů se může zdánlivě jevit, že porušení povinnosti dokončit fasádu je sankciováno dvakrát (i v rámci prodlení s dokončením objektu). To je ovšem otázka způsobu ujednání smluvní pokuty a event. výkladu takového ujednání.
Stejně tak otázka vzniku nároku na smluvní pokutu, která je vypočtena z ceny díla, tj. i z ceny objektů C2 a A4, které s ohledem na dohodu o ukončení účinnosti smlouvy o dílo ke dni 17. 2. 2004, nebyly již dokončovány (termín dokončení 30. 4. 2004) je otázkou způsobu sjednání smluvní pokuty.
V posuzovaném případě byl samostatně sjednán termín dokončení objektů A1 a C1 a objektů C2 a A4 a pro prodlení s jejich dokončením, v pro ně sjednaných termínech, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1% z ceny díla. Z toho vyplývá, že při tomto sjednání smluvní pokuty je zhotovitel povinen při prodlení s dokončením objektů A1 a C1 zaplatit smluvní pokutu ve výši počítané z ceny díla (viz čl. IV. Cena díla dodatku č. 7) a stejně tak by byla smluvní pokuta vypočítávána pokud by byl zhotovitel v prodlení s dokončením objektů C2 a A4, k čemuž nemohlo dojít vzhledem k dohodě o ukončení smlouvy o dílo před sjednaným termínem dokončení těchto objektů. Nejedná se tedy o to, že by smluvní pokuta byla vypočítávána nesprávně z ceny objektů, u nichž nebyl zhotovitel v prodlení, ale při jejím výpočtu se vycházelo z toho, jak byla smluvní pokuta sjednána, kdy toto ujednání výpočtu smluvní pokuty nevycházelo z ceny příslušných objektů, ale z ceny díla.
Pokud dovolatelka dále namítala nesprávnost posouzení doby splnění smluvní pokuty (splatnosti) ve vztahu k započtení podle jejího názoru nesplatné pohledávky (smluvní pokuty) je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o obchodněprávní vztah a aplikace ust. §563 popř. §581 obč. zák. zde nepřichází v úvahu. Věc je třeba posuzovat zejména podle ust. §359 obch. zák., podle něhož proti pohledávce splatné nelze započíst pohledávku nesplatnou, ledaže jde o pohledávku vůči dlužníku, který není schopen plnit své peněžité závazky.
Otázka splatnosti započítávané pohledávky (smluvní pokuty) pak za situace, kdy žalobce nebyl schopen své závazky plnit nemá právní význam, jak správně uvedl odvolací soud, který ovšem mimo to dovodil, že tyto pohledávky žalovaného byly splatné.
K námitce dovolatelky, zda závazek zaplatit smluvní pokutu přejímá dlužník okamžikem uzavření smlouvy (dodatku) anebo až porušením smluvní povinnosti, zajištěné smluvní pokutou, nejde o otázku zásadního právního významu, neboť obecně platí, že smluvní povinnost k určitému plnění (smluvní pokuty) přejímá účastník ve smlouvě jako povinnost latentní a závazek k jejímu plnění vzniká až v budoucnu po naplnění stanovených podmínek (po porušení stanovené povinnosti).
Pokud dovolatelka dále namítala, že ujednání v dodatku č. 4 o výši smluvní pokuty je neúčinné dle ust. §15 odst. 1 písm. d) ZKV, je tato námitka důvodná a zakládá přípustnost dovolání.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) dovodil, že v dané věci se o situaci upravenou v ust. §15 odst. 1 písm. d) ZKV, tj. neúčinnosti právního úkonu (sjednání smluvní pokuty u dodatku č. 4) nejedná a vycházel z názoru, že „smluvní pokuta je institut zajišťující splnění určité povinnosti a dopadá na porušitele závazku teprve v případě, kdy jej nesplní“.
Podle §15 odst. 1 písm. d) ZKV, jestliže byl prohlášen konkurs jsou vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka provedené mj. po podání návrhu na prohlášení konkursu a jimiž na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky.
Sjednání smluvní pokuty je právním úkonem, jímž na sebe dlužník přejímá závazek zaplatit věřiteli určitou peněžitou částku v případě, že nesplní takto zajištěnou povinnost.
Vzhledem k tomu je třeba, jsou-li splněny i další podmínky stanovené v ust. §15 odst. 1 písm. d) ZKV, posoudit, zda tímto úkonem na sebe úpadce nepřevzal svému majetku nepřiměřený závazek (viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1534/2009).
Odvolací soud a ani soud prvního stupně se však s ohledem svůj názor, že předmětná sankce dopadá na porušitele až porušením zajišťovací povinnosti, otázkou neúčinnosti dodatku č. 4 (tohoto právního úkonu) nezabýval. Vzhledem k tomu je právní posouzení této otázky neúplné, a proto nesprávné.
Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzovaném případě je přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání je důvodné, a proto rozhodnutí odvolacího soudu a i soudu prvního stupně zrušil, neboť důvody pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
O nákladech řízení vč. řízení dovolacího bude podle ust. §243d odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu