ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1629.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1629/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně DEKTRADE a.s. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 10/257, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 48589837, proti žalované IZOKRAT, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Vídeňská č. or. 136, č. p. 237, PSČ 639 00, identifikační číslo osoby 48908011, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 57, o zaplacení částky 285 532 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 290/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 364/2008-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. května 2008, č. j. 17 Cm 290/2004-90, (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 12. června 2007, č. j. 17 Cm 290/2004-61, zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 5 Cmo 358/2007-82) uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 195 245,50 Kč (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Uvedená částka představuje úroky z prodlení za dobu od 8. 3. 2000 do 9. 3. 2007 z původně žalované jistiny ve výši 285 532 Kč a za dobu od 31. 3. 2000 do 11. 4. 2001 z částky 50 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel v dalším řízení z důkazů provedených v předchozím řízení, dokazování neopakoval ani nedoplňoval. V předchozím řízení bylo zjištěno, že žalobkyně se žalovanou opakovaně uzavíraly formou ústních a telefonických objednávek, shodnou formou akceptovaných, kupní smlouvy na dodávky zboží, na základě kterých žalobkyně poskytovala žalované plnění vymezené v dodacích listech. Žalovaná plnění převzala, na vyúčtované faktury č. 71-9-90689 ve výši 212 494 Kč, č. 71-9-90825 ve výši 46 716 Kč, č. 71-9-90880 ve výši 74 989 Kč a č. 71-9-90945 ve výši 1 333 Kč však plnila pouze zčásti (dne 11. 4. 2001 byla provedena částečná úhrada faktury č. 71990689 na částku 50 000 Kč). Pohledávka hlavní se stala splatnou v částce 212 494 Kč dne 30. 9. 1999, v částce 46 716 Kč dne 9. 11. 1999, v částce 74 989 Kč dne 26. 11. 1999 a v částce 1 333 Kč dne 13. 12. 1999. Z dohody o termínu splatnosti neuhrazených faktur ze dne 8. 3. 2000 soud zjistil, že je podepsána zástupci žalobkyně a žalované, jejím obsahem je dohoda o uhrazení faktur, které jsou předmětem tohoto řízení, do 30. 3. 2000. Podáním ze dne 30. 6. 2007 vzala žalobkyně žalobu zpět co do jistiny ve výši 285 532 Kč s odůvodněním, že tato částka jí byla po podání žaloby dne 12. 3. 2007 uhrazena.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou promlčení žalované pohledávky. Setrval na svém názoru vyjádřeném ve zrušeném rozsudku, že dohoda uzavřená mezi účastníky řízení dne 8. 3. 2000 nesplňuje podmínky vyplývající z §323 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť neobsahuje určitý projev vůle žalované uznat závazek, obsahuje ale projev vůle změnit termín splatnosti faktur do 30. 3. 2000.
Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaná ani v prodlouženém termínu splatnosti nezaplatila faktury, dostala se ode dne 31. 3. 2000 do prodlení se zaplacením. Proto posoudil požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 285 532 Kč od 31. 3. 2000 do 9. 3. 2007 a požadavek na zaplacení úroku z prodlení z částky 50 000 Kč od 31. 3. 2000 do 11. 4. 2001 jako opodstatněný. Žaloba byla podána dne 15. 3. 2003 (správně 15. 12. 2003), promlčecí doba počala běžet shodně od 31. 3. 2000 a podle §397 obch. zák. činí obecná promlčecí doba čtyři roky. Nárok žalobkyně tedy nebyl promlčen.
Soud prvního stupně posuzoval i námitku žalované, že požadovaný úrok z prodlení ve výši 9,6 % ročně je v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že je-li dlužník podle obchodního zákoníku povinen platit zákonné úroky z prodlení o 1 % vyšší než obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy (v září až listopadu 1999 činila průměrná úroková sazba 10,554 % ročně), pak pokud žalobkyně požaduje úrok z prodlení ve výši 9,6 % ročně, jedná se o nárok uplatněný v souladu se zákonem, a tudíž nelze dovodit, že by výkon práva žalobkyně na zaplacení předmětného úroku z prodlení byl činěn v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č. j. 5 Cmo 364/2008-116, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
V odvolacím řízení bylo částečně zopakováno dokazování. Z dohody o termínu splatnosti neuhrazených faktur ze dne 8. 3. 2000 bylo zjištěno, že strany sepsaly neuhrazené faktury mezi účastníky s tím, že tyto budou uhrazeny do 30. 3. 2000. Věřitel se zavázal, že do tohoto data se zdrží právních kroků spojených s vymáháním uvedených pohledávek.
Odvolací soud dospěl k závěru, že kromě toho, že žalobkyně prodloužila splatnost neuhrazených faktur, žalovaná v předmětné dohodě ke dni 8. 3. 2000 uznala ve smyslu §407 obch. zák., že zde uvedené pohledávky žalobkyni dosud neuhradila, a zavázala se je uhradit do 30. 3. 2000. Odvolací soud proto dovodil, že nová promlčecí doba počala běžet od 8. 3. 2000, a protože řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 15. 12. 2003, k promlčení žalovaného nároku nedošlo.
Ve vztahu k částce 50 000 Kč skončilo prodlení dlužníka dne 11. 4. 2001. Ve vztahu k částce 285 532 Kč skončilo prodlení dlužníka dne 12. 3. 2007. Žalobkyni je tak možné přiznat úrok z prodlení ve výši 9,6 % (žalobkyně požadovala úroky z prodlení v nižší částce, než na jakou by měla podle platné právní úpravy právo) z částky 50 000 Kč od 31. 3. 2000 do 11. 4. 2001 a z částky 285 532 Kč za období od 31. 3. 2000 do 12. 3. 2007.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako důvod podaného dovolání uplatňuje §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatelka se v dovolání plně ztotožnila s prvním rozsudkem soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně podala žalobu opožděně, když částečně byl nárok již promlčen. Navíc se dle dovolatelky jedná o žalobu na zaplacení úroků z prodlení, které odporují dobrým mravům. Původní rozsudek soudu prvního stupně se dle dovolatelky zabýval věcí podrobně a správně i ve smyslu vydané judikatury (Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005). Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadané rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně plně ztotožnila s napadeným rozsudkem odvolacího soudu a navrhla zamítnutí podaného dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takovýto vliv na odlišný pozdější rozsudek soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Právním názorem soudu ve smyslu tohoto ustanovení je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen, přičemž na tomto právním závěru musí být další právní posouzení věci soudem prvního stupně založeno. Z tohoto hlediska nejsou právním názorem soudu pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci, jestliže je rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro neúplnost skutkových zjištění. Takový „právní názor“ obsahuje jen pokyny, jak postupovat po procesní stránce a v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. Závazným právním názorem odvolacího soudu tedy není ani pokyn odvolacího soudu ke zkoumání, zda dohodu ze dne 8. 3. 2000 lze pokládat za uznávací prohlášení.
V posuzované věci odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí vyslovil právní názor, že za každý den prodlení počíná běžet nová promlčecí doba vždy dnem, za který věřiteli právo na úroky z prodlení vzniklo. Uvedený postup odvolacího soudu by mohl založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pouze za podmínky, že by nové změněné rozhodnutí soudu prvního stupně bylo v příčinné souvislosti s právním názorem odvolacího soudu. V posuzované věci však tomu tak není. V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně neposoudil dohodu ze dne 8. 3. 2000 jako uznání závazku, ale dovodil, že doba splatnosti jednotlivých faktur byla pouze dohodou posunuta na 30. 3. 2000. Z toho důvodu uzavřel, že promlčecí doba počala běžet shodně od 31. 3. 2000 a podle §397 obch. zák. není nárok žalobkyně promlčen. Na právním názoru odvolacího soudu obsaženém ve zrušovacím usnesení, že za každý den prodlení počíná běžet nová promlčecí doba vždy dnem, za který věřiteli právo na úroky z prodlení vzniklo, nebylo nové rozhodnutí soudu prvního stupně postaveno. Soud prvního stupně tedy ve svém novém rozhodnutí nerozhodl jinak v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu (není dána příčinná souvislost mezi závazným právním názorem odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně) a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dána.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy zda má napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, neboť žalovaný nárok je částečně promlčen a úroky z prodlení, jichž se žalobkyně domáhá, jsou v rozporu s dobrými mravy.
Ohledně námitky, že požadované úroky z prodlení jsou v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud dovodil, že žalobkyně požaduje zákonné úroky. Jejich výše by tedy mohla být pouze v rozporu se zákonem, což ovšem žalovaná nenamítá. Žalovaná netvrdí ani žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno dovodit, že výkon práva žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Otázka promlčení žalovaných úroků z prodlení závisí na výkladu obsahu dohody ze dne 8. 3. 2000. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že otázkou, zda povinnost dlužníka platit úroky z prodlení s plněním peněžního dluhu vzniká samostatně za každý den prodlení a podobným způsobem vzniká i právo věřitele na tyto úroky, či zda tato povinnost vzniká jednorázově v souvislosti se vznikem hlavního dluhu, se velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zabýval v rozsudku ze dne 10. března 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2010. Zde s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006 (veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) uvedl, že nelze souhlasit s názorem, že úroky z prodlení se promlčují po dnech, a promlčecí doba tedy běží samostatně pro právo na zaplacení úroků z prodlení za každý den prodlení se zaplacením jistiny. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí při interpretaci ustanovení §393 odst. 1 obch. zák. dospěl k závěru, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním určitého závazku nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst. 1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“.
Nejvyšší soud v dané věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně i odvolací soud správně dovodily, že žalobkyně a žalovaná v této dohodě projevily vůli prodloužit splatnost předmětných pohledávek ke dni 30. 3. 2000. Svědčí o tom ve smyslu ustanovení §266 odst. 3 obch. zák. i následné chování žalobkyně, která požadovala úroky z prodlení ode dne 31. 3. 2000. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svých závazků dne 31. 3. 2000. Nejvyšší soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že dohodu ze dne 8. 3. 2000 lze vykládat jako uznání dluhu ve smyslu §407 obch. zák., jelikož dohoda neobsahuje projev vůle žalované uznat svůj závazek vůči žalobkyni. Tento nesprávný závěr však nemá vliv na správnost závěru, že požadované úroky z prodlení nejsou promlčeny, neboť žaloba byla podána ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení §397 obch. zák., jejíž běh podle ustanovení §393 odst. 1 obch. zák. počíná od data 31. 3. 2000, kdy se žalovaná dostala do prodlení. Nejvyšší soud proto uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu