ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1709.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 1709/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Lázeňské společnosti s.r.o. , se sídlem v Karlových Varech, Stará louka 36, identifikační číslo 453 51 121, zastoupené JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému Ing. J. V. , zastoupenému Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 4, o 157 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 84/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 12 Co 363/2010-199, 12 Co 364/2010, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 12 Co 363/2010-199, 12 Co 364/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2010, č.j 26 C 84/2004-173, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. dubna 2010, č.j 26 C 84/2004-181, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně proti žalovanému podala žalobu z důvodu jeho ručení společně s P. K., jako společníků ARTLINE, v.o.s., neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2003, č.j. 44 Cm 109/2002-17, bylo této společnosti uloženo, aby žalobkyni zaplatila částku 220 000 Kč s 9% úrokem z prodlení od 31.8.1999 do zaplacení a částku 43 825 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2010, č.j. 12 Co 363/2010-199, 12 Co 364/2010, výrokem I. potvrdil zamítavý výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. března 2010, č.j 26 C 84/2004-173, ohledně požadovaného zaplacení 157 500 Kč s úrokem z prodlení, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. dubna 2010, č.j 26 C 84/2004-181, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 31 116 Kč, představující náklady řízení; výrokem II. potvrdil výrok Obvodního soudu pro Prahu 10 o nákladech řízení jen s tím, že výše nákladů činí 202 462 Kč; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který vyšel z ustanovení §306 odst. 1, věty druhé, obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a dovodil, že žalobkyně se již dne 10.8.1999 mohla domáhat splnění závazku přímo po žalovaném, aniž by musela předtím vyzývat ARTLINE, v.o.s., a proto s ohledem na podání žaloby až dne 29.4.2004 považoval ve smyslu §397 obch. zák. nárok žalobkyně za promlčený ve čtyřleté promlčecí době. Okolnost, že žalobkyně disponuje pravomocným rozsudkem ukládajícím povinnost společnosti ARTLINE, v.o.s. k zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, pak nemohla mít podle soudů vliv na promlčení nároku žalobkyně vůči žalovanému, neboť ve vztahu k žalovanému se jednalo o samostatný přímý nárok žalobkyně jako věřitele vůči ručiteli, zatímco ve vztahu k ARTLINE, v.o.s. se jednalo o vztah věřitele vůči dlužníku. Odvolací soud konstatoval, že nelze přehlédnout skutečnost vydání rozsudku vůči ARTLINE, v.o.s. až v době, kdy již žalovaný nebyl společníkem ARTLINE, v.o.s. Odvolací soud dále uvedl, že při posuzování otázky promlčení nároku žalobkyně bylo třeba vycházet z §387 a násl. obch. zák., neboť mezi žalobkyní a ARTLINE, v.o.s. se jednalo o vztah dvou právnických osob, jako podnikatelů při podnikatelské činnosti, přestože jejich smluvní vztah vznikl na základě zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že soudy ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nesprávně právně posoudily otázku ručitelského závazku žalovaného, běhu promlčecí doby a promlčení uplatněného nároku.
Dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2010, č.j. 33 Cdo 3445/2008, podle něhož je závazek ručitele podle §303 obch. zák. ve vztahu k závazku dlužníka závazkem akcesorickým, a proto se podle dikce §310 obch. zák. právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi. Poukazuje dále na uvedené rozhodnutí, v němž bylo judikováno, že aplikace ustanovení §310 obchodního zákoníku není vyloučena poté, co věřitel vyzve ručitele ke splnění ručitelského závazku. Z tohoto důvodu je dovolatelka přesvědčena, že závazek ručení žalovaného se vztahuje k vykonatelnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2003, č.j. 44 Cm 109/2002-17, jeho ručení nezaniklo, neboť nedošlo k zániku závazku zajištěného zákonným ručením.
Žalobkyně napadá i výrok o náhradě nákladů řízení. Namítá, že není vůbec zřejmé, z čeho soudy při posouzení nákladů řízení vycházely. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl až do 6.11.2007 průkazně veden jako společník ARTLINE, v.o.s., byla žaloba proti jeho osobě podle jejího názoru podána zcela právem. Pokud žalovaný tvrdil, že žalobkyně již od počátku sporu věděla, že žalovaný přestal být společníkem ARTLINE, v.o.s., žalobkyně odkázala v tomto směru na §29 obch. zák., podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis v obchodním rejstříku, nemůže ten, jehož se takový zápis týká, namítat, že tento zápis neodpovídá skutečnosti. Poukazuje na to, že teprve ze zprávy právního zástupce žalovaného ze dne 15.5.2008 vyplynul nesoulad mezi zapsanými a zveřejněnými údaji v obchodním rejstříku.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl jeho odmítnutí, neboť podle jeho názoru není dovolání důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu o promlčení nároku žalobkyně považuje za správné. Má za to, že promlčecí doba vůči žalovanému jako ručiteli počala běžet vždy po marném pokusu doručit výzvu dlužníkovi a uplatněný nárok žalobkyně je vůči němu promlčen. Pokud dovolatelka podala námitky i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, poukazuje na to, že dovolaní do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 157 500 Kč s příslušenstvím, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším vyhovujícím rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí usnesením zrušil. Dovolání vychází ze způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady nenamítá.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení otázky promlčení práva žalobkyně, jako věřitelky, vůči žalovanému, jako ručiteli, na zaplacení částky 157 500 Kč s příslušenstvím, je důvodná.
Podle §310 obch. zák. se právo věřitele vůči ručiteli nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi.
Podle §306 obchodního zákoníku, ve znění do 31.12.2007, byl věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání nebylo třeba, jestliže je věřitel nemohl uskutečnit nebo jestliže bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu.
Jestliže na základě skutkových zjištění oba soudy dovodily, že žalobkyně se již dne 10.8.1999 mohla domáhat splnění závazku přímo po žalovaném, jako ručiteli, bylo-li nepochybné, že dlužník svůj závazek vůči žalobkyni nesplní, odvolací soud se správně ztotožnil se soudem prvního stupně, že je namístě aplikovat §306 odst. 1, větu druhou, obch. zák. Soudy však pochybily, jestliže pominuly ustanovení §310 obch. zák., které bylo namístě použít i v případě právního posouzení podle §306 odst. 1, věty druhé, obch. zák.
Pakliže neuplynula promlčecí doba v době podání žaloby vůči dlužníku, nemohlo dojít k promlčení ani vůči ručiteli. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.2.2003, č.j. 44 Cm 109/2002-17, vyplývá, že dlužník – společnost ARTLINE, v.o.s. - je povinna zaplatit žalobkyni žalobou požadovanou částku. Závazek byl vůči obligačnímu dlužníku v době podání žaloby proti ručiteli (žalovanému) nepromlčený.
Z ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. totiž vyplývá, že bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.
Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno (§408 odst. 2 obch. zák.).
Promlčecí doba vůči obligačnímu dlužníku přestala běžet - stavila se - podáním žaloby vůči dlužníku – obchodní společnosti ARTLINE, v.o.s. (§402 obch. zák.).
V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, r. 2006, pod označením 59/2006.
Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, ohledně promlčení práva na zaplacení žalobou uplatněné částky ručitelem, není v souladu s hmotným právem a ani v souladu s dosavadní judikaturou. Odvolací soud tedy nesprávně posoudil vznesenou námitku promlčení nároku, jestliže vycházel z nesprávně určeného počátku a běhu promlčecí doby uplatněného nároku vůči ručiteli.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl uplatněn důvodně a rozhodnutí odvolacího soudu není v posouzení otázky promlčení nároku vůči ručiteli správné.
Dovolací soud tedy napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 o. s. ř. zrušil, a jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). Soud prvního stupně bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. června 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu