ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1797.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1797/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. J. H. , proti žalované Baker Tilly Czech Republic, spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 32/1271, PSČ 110 00, IČO 25657631, zastoupené Janem Grozdanovičem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Slezská 63, o zaplacení částky 294 042 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 60/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2008, č. j. 3 Cmo 198/2008-299, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2007, č. j. 31 Cm 60/2004-258, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 107 860 Kč s 5,5% úroky z prodlení od 1. 5. 2002 do 22. 3. 2005 a dále od 23. 3. 2005 ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů (výrok pod bodem I), v rozsahu částky 65 426 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II), v rozsahu částky 120 750 Kč řízení zastavil (výrok pod bodem III), uložil žalobci, aby zaplatil žalované částku 95 000 Kč s 5,5% úroky z prodlení od 21. 12. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 1. 12. 2000 smlouvu o poskytování služeb daňového poradenství. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytovat žalované a jejím klientům služby daňového poradenství, jakož i další činnosti jménem žalované pro její klienty a provádět marketingové aktivity jménem žalované. Ve smlouvě byla sjednána odměna, na kterou má žalobce měsíčně nárok, ve výši 70 000 Kč. V článku VII smlouvy bylo sjednáno, že se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, přičemž každá ze stran smlouvy má právo vypovědět smlouvu písemnou výpovědí doručenou druhé straně. Výpovědní lhůta činí 3 měsíce a počíná běžet od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Dále lze smlouvu ukončit na základě písemné dohody účastníků smlouvy. Žalovaná pak měla možnost vypovědět smlouvu s jednoměsíční lhůtou v případě porušení smlouvy ze strany poradce, v případě prokázání hrubé nekompetence při poskytování služeb daňového poradce nebo úmyslného nevhodného jednání zjištěného žalovanou. Za účelem provádění činností pro klienty žalované byla žalobci žalovanou udělena dne 1. 12. 2000 plná moc.
Soud vzal dále za prokázané zápisem z jednání ze dne 13. 3. 2002, že žalovaná sdělila žalobci, že okamžitě odstupuje od smlouvy o poskytování služeb a že mu po skončení jednání předá písemné odstoupení. Žalobce uvedl, že s odstoupením nesouhlasí, že nic neporušil a že přijme pouze standardní řešení, tj. výpověď podle smlouvy. Na základě dopisu žalované ze dne 13. 3. 2002 adresovaného žalobci vzal soud za prokázané, že žalovaná tímto dopisem odstupuje od smlouvy o poskytování služeb daňového poradenství ze dne 1. 12. 2000, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Dopisem ze dne 15. 3. 2002 žalovaná žalobci opětovně zaslala odstoupení od smlouvy, a to z důvodů uvedených již při jednání dne 13. 3. 2002. Žalobce zaslal žalované dne 9. 4. 2002 odstoupení od smlouvy podle ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství.
Dále bylo zjištěno, že žalobce jménem žalované zajišťoval pro klienta žalované (pana J.) převod obchodního podílu existující společnosti DURANT PROPERTIES, s. r. o. V této souvislosti převzal žalobce jménem žalované od pana J. celkem 95 000 Kč. Žalobce v řízení nepředložil žádný důkaz o poskytnutí této částky dalšímu subjektu v souvislosti s převodem obchodního podílu ve společnosti DURANT PROPERTIES, s. r. o., na pana J.
Na základě výše uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky došlo dne 1. 12. 2000 k uzavření smlouvy o poskytování služeb daňového poradenství ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. Žalobce kromě činností souvisejících s daňovým poradenstvím přímo pro žalovanou prováděl činnosti na základě smlouvy mandátní podle ustanovení §566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobci tak vzniklo právo na odměnu za poskytování služeb daňového poradenství přímo pro žalovanou podle §3 odst. 3 věta druhá zákona č. 523/1992 Sb. a dále na odměnu za zajišťování dalších činností podle uvedené smlouvy pro klienty žalované a to jejím jménem podle §566 odst. 1 obch. zák., ve výši sjednané ve smlouvě ze dne 1. 12. 2000.
Podle §6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. je daňový poradce oprávněn od smlouvy odstoupit, dojde-li k narušení důvěry mezi ním a klientem, a to za podmínek v tomto ustanovení dále rozvedených. Jelikož se nejedná pouze o smlouvu podle zákona o daňovém poradenství, ale i o smlouvu mandátní, soud prvního stupně posuzoval věc i podle ustanovení obchodního zákoníku o smlouvě mandátní. Podle ustanovení §574 obch. zák. může mandant smlouvu kdykoli nebo částečně vypovědět. Nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dozvěděl nebo mohl dozvědět. V daném případě soud prvního stupně dovodil, že k účinnosti výpovědi došlo dne 13. 3. 2002, když žalobce na jednání u žalované odepřel převzetí odstoupení od smlouvy, byť s ním byl seznámen. Následné odstoupení od smlouvy ze strany žalobce ze dne 9. 4. 2002 již bylo bez jakýchkoli právních důsledků. Soud prvního stupně proto dovodil, že žalobci náleží odměna včetně sjednaných náhrad za měsíc únor 2002 a za 13 dní měsíce března 2002.
Ohledně protinávrhu žalované dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce si ponechal částku celkem ve výši 95 000 Kč neoprávněně, neboť neprokázal, že by je účelně vynaložil v rámci plnění svých povinností podle smluvních ujednání s žalovanou. Na straně žalobce tedy došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení vůči žalované ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle §456 obč. zák., je žalobce povinen uvedenou částku žalované vydat. Proto soud prvního stupně protinávrhu žalované včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení vyhověl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2008, č. j. 3 Cmo 198/2008-299, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 65 426 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení, ve výroku pod bodem IV jej změnil tak, že žaloba o zaplacení 5,5% úroku z prodlení z částky 95 000 Kč od 21. 12. 2001 do 20. 3. 2002 se zamítá, jinak ohledně povinnosti žalobce zaplatit žalované částku 95 000 Kč s 5,5% úrokem z prodlení p. a. od 21. 3. 2002 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a plně na ně odkázal. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 1. 12. 2000 smlouvu, kterou se žalobce zavázal poskytovat žalované dílem služby daňového poradenství a dílem další činnosti podle instrukcí žalované a žalovaná se zavázala platit žalobci za smluvenou činnost s účinností od ledna 2001 odměnu v základní výši 70 000 Kč měsíčně a náhrady cestovného při použití osobního automobilu ve výši 8 Kč za každý ujetý kilometr a náhrady telefonních poplatků. Splatnost odměny byla dohodnuta na poslední kalendářní den měsíce a náhrady hotových výdajů měly být žalobcem měsíčně vyúčtovány.
V řízení bylo prokázáno, že se mezi účastníky dne 13. 3. 2002 konalo jednání, při němž žalovaná vytkla žalobci převzetí částky 95 000 Kč a její nepředání žalované a současně porušení výhradního zastoupení žalované založením společnosti Optimum Tax. Písemná výpověď vyhotovená téhož dne však žalobci doručena nebyla, neboť (jak vyplývá z rukopisného dovětku na této listině) žalobce z jednání odešel, aniž si listinu převzal. Za úkon směřující k ukončení smlouvy tedy odvolací soud považoval až dopis žalované ze dne 15. 3. 2002. Byť je dopis označen jako „odstoupení do smlouvy“, odvolací soud jej posoudil jako výpověď. Protože však současně byla pro případ ukončení smlouvy výpovědí sjednána výpovědní lhůta, neuplatní se §574 odst. 1 obch. zák., podle něhož by účinnost výpovědi nastala okamžikem jejího doručení žalobci, ale v souladu se smlouvou je třeba uvažovat o minimálně jednoměsíční výpovědní lhůtě. Odvolací soud proto dovodil, že smlouva by výpovědí nejdříve zanikla ke dni 15. 4. 2002. Současně bylo v řízení prokázáno, že žalobce dne 9. 4. 2002 od smlouvy s okamžitou platností odstoupil z důvodu neposkytování součinnosti ze strany žalované pro narušení vzájemné důvěry a porušení smlouvy žalovanou. Tento úkon žalobce je realizací práva daňového poradce od smlouvy odstoupit ve smyslu ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb. V době učinění tohoto úkonu byla smlouva ještě účinná, a žalobce tak mohl sám učinit úkon směřující k jejímu ukončení.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že smlouva zanikla nejdříve 9. 4. 2001, a pokud žalobce uplatnil své peněžité nároky do tohoto data, je jeho nárok oprávněný, včetně nároku na úroky z prodlení.
Pokud jde o protinávrh na zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím, dospěl odvolací soud ke stejnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, a to že žalobce se na úkor žalované bezdůvodně obohatil ve smyslu §451 obč. zák., když přijal jménem žalované v souvislosti s převodem obchodního podílu částku 95 000 Kč a tyto prostředky si ponechal. Námitku promlčení vznesenou žalobcem odvolací soud s poukazem na §404 obch. zák. odmítl, jelikož nárok na vydání bezdůvodného obohacení se vztahuje k téže smlouvě, z níž byl uplatněn nárok žalobcem. Jelikož k vrácení bezdůvodného obohacení byl žalobce vyzván až dopisem ze dne 15. 3. 2002, aniž by zde byla současně stanovena lhůta pro vydání těchto prostředků, odvolací soud dovodil, že žalobce se dostal do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dne 21. 3. 2002 (lhůta bez zbytečného odkladu podle odvolacího soudu uplynula dne 20. 3. 2002).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 65 426 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Jako dovolací důvod uvádí ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud podle žalované nesprávně právně posoudil otázku možnosti žalované vypovědět smlouvu o poskytování služeb v oblasti daňového poradenství podle ustanovení §574 obch. zák.
Žalovaná namítá, že žalobce si v rozporu s uzavřenou smlouvou s žalovanou založil vlastní poradenskou společnost Optimum Tax, s. r. o., s předmětem podnikání shodným jako předmět podnikání žalované. Tím se dopustil závažného porušení smlouvy (čl. VII písm. a), která byla koncipována jako smlouva výhradní. Porušení smlouvy spočívalo také v postupu žalobce při zajištění převodu 100% obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným založené v České republice ve prospěch klienta žalovaného, pana J.
Uvedeným jednáním se žalobce dopustil porušení §6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb. a porušení ustanovení §567 odst. 1 a §567 odst. 2 obch. zák.
Jelikož žalobce porušil svým konáním nejen ustanovení smlouvy o poskytování služeb v oblasti daňového poradenství, ale také ustanovení zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství, dovolatelka namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud dovodil, že žalovaná byla oprávněna ukončit smlouvu pouze výpovědí s jednoměsíční výpovědní lhůtou. Dovolatelka se domnívá, že byla oprávněna vypovědět smlouvu podle ustanovení §574 obch. zák. písemnou výpovědí. Ta byla žalobci předložena na osobním jednání mezi žalobcem a žalovanou dne 13. 3. 2002, smlouva tedy zanikla ke dni 13. 3. 2002.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], jelikož v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly žalovanou v řízení navrženy.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodl tak, že se žaloba na zaplacení částky 65 426 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. května 2002 do zaplacení zamítá, a pokud nerozhodne ve smyslu výše řečeného, aby rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že žalobce porušil zákaz konkurence obsažený ve smlouvě mezi ním a žalovanou, jelikož za porušení zákazu konkurence nelze považovat pouhé založení společnosti Optimum Tax, s. r. o. Žalobce uvádí, že v průběhu spolupráce se žalovanou žádnou smlouvu o výkonu daňového poradenství se společností Optimum Tax, s. r. o., neuzavřel. I pokud by Nejvyšší soud dovodil, že založení společnosti, v níž je žalobce společníkem a jednatelem, porušuje smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení, pak žalobce upozornil na to, že pro tento případ byla sjednána jednoměsíční výpovědní lhůta, jejíž počátek by se datoval dnem 15. 3. 2002 a smlouva by zanikla nejdříve ke dni 9. 4. 2002, jak správně uzavřel Vrchní soud v Praze.
Pokud jde o porušení smlouvy z důvodu převodu obchodního podílu, k tomu žalobce uvádí, že k této zakázce se vázaly náklady ve výši 48 300 Kč prokazatelně vynaložené v souvislosti s touto kauzou, které byly z převzatých finančních prostředků uhrazeny společnosti Online, s. r. o. Dle názoru žalobce byl zájem pana J. převodem obchodního podílu na jeho osobu plně uspokojen. Žalovaná tedy podle žalobce nedoložila, jakým způsobem mělo údajně dojít k porušení smlouvy, či dokonce zákona č. 523/1992 Sb.
Pokud žalovaný uvádí, že smlouvu bylo možno ukončit podle §574 obch. zák., a to jednostranným úkonem z jeho strany s okamžitou účinností, je toto tvrzení v rozporu nejenom s dohodnutými podmínkami způsobu ukončení smlouvy, které byly písemně sjednány mezi oběma stranami, ale i v rozporu s názorem odvolacího soudu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, zabýval se důvodností podaného dovolání.
Dovolatelka především namítá, že žalobce závažným způsobem porušil smlouvu o daňovém poradenství, čímž porušil jak ustanovení zákona č. 523/1992 Sb., tak ustanovení §567 odst. 1 obch. zák. a §567 odst. 2 obch. zák. Smlouva tak podle jejího názoru zanikla podle ustanovení §574 obch. zák. ke dni 13. 3. 2002 doručením výpovědi žalobci.
Smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalobkyní na poskytování daňového poradenství je smlouvou obsahující několik samostatných závazků. Jednak závazek poskytovat žalované a jejím klientům poradenské činnosti v oblasti daňového poradenství podle zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, a jednak závazek k poskytování jiného druhu činnosti ve smyslu ustanovení o mandátní smlouvě podle obchodního zákoníku. Smlouva o poskytování daňového poradenství je zvláštním typem mandátní smlouvy. Zákon č. 523/1992 Sb. obsahuje speciální úpravu ukončení smlouvy o daňovém poradenství v §6 odst. 3, podle něhož je daňový poradce oprávněn odstoupit od uzavřené smlouvy o poskytnutí daňového poradenství, dojde-li k narušení důvěry mezi ním a klientem, neposkytuje-li klient potřebnou součinnost nebo nesložil-li klient bez závažného důvodu přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí daňového poradenství. Zvláštní ustanovení o výpovědi smlouvy o daňovém poradenství zákon č. 523/1992 Sb. neobsahuje. Je proto třeba použít obecnou úpravu výpovědi mandátní smlouvy. Dispozitivní ustanovení o ukončení mandátní smlouvy jsou obsažena v §547 obch. zák. Samotná smlouva současně obsahuje společná ustanovení o možnosti jejího ukončení, a to v článku VII. Podle něj má každá ze stran smlouvy právo vypovědět smlouvu písemnou výpovědí doručenou druhé straně. Výpovědní lhůta pak činí 3 měsíce a počíná běžet od prvého dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Žalovaná pak měla možnost vypovědět smlouvu s jednoměsíční lhůtou v případě porušení smlouvy ze strany poradce či v případě prokázání hrubé nekompetence při poskytování služeb daňového poradce. Smlouva tedy obsahuje zvláštní ujednání o výpovědní době, které má přednost před zákonnou dispozitivní úpravou. Smlouva tedy nezanikla výpovědí s účinností od jejího doručení, jak to stanovuje ustanovení o ukončení mandátní smlouvy výpovědí v §547 odst. 1 obch. zák., mohla by zaniknout pouze výpovědí jedné ze smluvních stran (v daném případě žalované) po uplynutí sjednané výpovědní doby (jeden, resp. tři měsíce).
Současně ale v průběhu běhu výpovědní doby od smlouvy odstoupil žalobce podle ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství. Odstoupení od smlouvy je účinné jeho doručením druhé straně. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva zanikla nejdříve 9. 4. 2002, je tento jeho závěr správný, a to bez ohledu na počátek a trvání výpovědní doby v souvislosti s výpovědí, kterou podala žalovaná, jelikož výpovědní doba by jistě uplynula později než 9. 4. 2002.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že v řízení nebyly provedeny veškeré důkazy, které byly žalovanou v řízení navrženy. Dovolatelka tento dovolací důvod nijak dále nespecifikuje. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá. Pokud uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v dovolání žádnou takovou vadu, která by mohla přicházet v úvahu a způsobit nesprávné právní posouzení věci, nespecifikuje. Dovolací soud žádnou takovou jinou vadu, kterou by řízení mohlo být postiženo, v dané věci z obsahu spisu neshledal.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř., jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §150 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolání úspěšná a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu