ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1861.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1861/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce JUDr. D. G. , proti žalovanému Belconet, s. r. o. , se sídlem Brno, Šumavská 31, IČ 26894165, zastoupenému JUDr. Radanou Halškovou, advokátkou se sídlem Brno, Jakubské nám. 5, PSČ 602 00, o zaplacení Kč 154.593,50 s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35/36 Cm 105/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2009, č. j. 8 Cmo 295/2009-160, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2009, č. j. 8 Cmo 295/2009-160 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2009, č. j. 35/36 Cm 105/2004-115, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 19. května 2009, č. j. 35/36 Cm 105/2004-118, že žaloba o zaplacení Kč 32.223,50 se zamítá (výrok I.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci Kč 122.370,- s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně z částky Kč 132.370,- od 10. 7. 2003 do 12. 8. 2003 a s úrokem z prodlení ve výši 3% ročně z částky 122.370,- od 13. 8. 2003 do zaplacení (výrok II.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku Kč 31.050,70 (výrok III.)
Žalobce, jako právní nástupce původního účastníka, na základě smlouvy o postoupení pohledávky, vymáhal částku Kč 122.370,- s příslušenstvím jako doplatek kupní ceny za dodávku Vizualizéru Wolf Vision VZ 8+, který dodal podle kupní smlouvy z 26. 6. 2003 původní dodavatel, částku Kč 32.223,50 vymáhal žalobce jako smluvní pokutu za pozdní úhradu doplatku kupní ceny za dobu od 13. 8. do 2. 10. 2003.
Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování dovodil, že mezi účastníky není sporný předmětný doplatek kupní ceny, spornými zůstaly otázky, zda závazek žalovaného doplatit kupní cenu zanikl započtením a zda byla smluvní pokuta za prodlení se zaplacením doplatku po právu.
Na rozdíl od doplatku kupní ceny, který soud žalobci přiznal, soud žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl s odůvodněním, že sjednání smluvní pokuty nepovažuje za určité a srozumitelné (§37 občanského zákoníku – dále též „obč. zák.“), protože ve smluvním ujednání není uvedena cena zboží a smluvní pokutu tak nelze podle §544 obč. zák. určit.
Námitku žalovaného, že na doplatek kupní ceny započetl pohledávku, získanou postoupením od V. H. staršího, za užívání nebytových prostor na adrese O., R. 12, soud neuznal, neboť nešlo o pohledávku z nájemní smlouvy, nýbrž vzniklou bezesmluvně na základě závazku z bezdůvodného obohacení a pohledávka z tohoto závazku byla promlčena a nemohla být proto použita k započtení (§581 odst. 2 obč. zák.)
Soud prvního stupně proto pohledávku na doplatek kupní ceny žalobci přiznal spolu s příslušným úrokem z prodlení podle §369 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“)
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 17.082,45 (výrok II.)
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, který nebyl zpochybněn a souhlasil i s právním posouzením soudu prvního stupně.
Odvolací soud dovodil, že pokud žalovaný v úkonu započtení ze dne 2. 9. 2009 započetl proti žalované částce svou pohledávku ve výši 122.826,- Kč, označenou jako dlužné nájemné za období 9/1999 až 10/2000, kterou nabyl na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené 18. 8. 2003 s p. V. H. st. jako postupitelem za užívání nebytových prostor v O., R. 12, šlo o nárok z bezdůvodného obohacení, (neplatná nájemní smlouva), který mohl V. H. st. uplatnit i za ostatní spoluvlastníky. Jednal-li p. H. st. jako spoluvlastník pak při uzavírání ústní dohody o užívání nebytových prostor nemohl jednat jako podnikatel ve smyslu obchodního zákoníku, nejednalo se tedy o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Šlo tudíž o vztah občanskoprávní a pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení byla v době, kdy ji žalovaný použil k započtení, již promlčena (§107 odst. 1 obč. zák.) Rovněž další jednostranné započtení, provedené žalovaným jeho dopisem z 16. 6. 2008 (týká se období užívání 01/2002 až 02/2003), bylo započtením pohledávky z bezdůvodného obohacení, jež byla taktéž promlčena a k započtení tudíž rovněž nemohlo dojít se zřetelem k ust. §581 odst. 2 obč. zák.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věcně správném výroku II. i ve výroku III. o nákladech řízení podle §219 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) potvrdil.
Dovoláním ze dne 16. 3. 2010 napadl žalovaný všechny výroky rozsudku odvolacího soudu a přípustnost dovolání opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam a že je v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na vztah mezi právním předchůdcem žalovaného a žalobcem je třeba použít občanský zákoník. Závěr, že právní úprava spoluvlastnictví je institutem občanskoprávním je v rozporu s ustanovením §261 odst. 1 obch. zák., splněním jehož dvou věcných podmínek se ani soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly.
Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1196/2003, které řešilo obdobný problém a dovolací soud v něm uzavřel, že pokud se soud nezabýval tím, zda jsou naplněny obě podmínky předvídané ust. §261 odst. 1 obch. zák., je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné. Dovolatel zdůrazňuje, že nejen právní předchůdce žalovaného, nýbrž i ostatní spoluvlastníci nemovitosti pronajímali a pronajímají nebytové prostory v předmětné nemovitosti jako podnikatelé v rámci svého podnikání. Tyto skutečnosti soudy nezkoumaly.
Dovolatel na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu a taktéž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání, obsažená v ustanoveních §236 an. o. s. ř. v platném znění včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, poněvadž napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 8. 12. 2009 (srov. čl. II. bod 12. Přechodných ustanovení zmíněné novely.)
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V předmětném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které též dovolatel odkazuje, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a to za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jako otázku zásadního právního významu dovolatel vymezuje otázku právního posouzení povahy vztahu mezi účastníky a je toho názoru, že právní předchůdce žalovaného, stejně jako ostatní spoluvlastníci nemovitosti vystupovali v závazkovém vztahu při pronájmu nemovitosti nikoli jako účastníci občanskoprávního vztahu, nýbrž jako podnikatelé, čili jako účastníci obchodního závazkového vztahu ve smyslu §261 odst. 1 obch. zák.
Z ust. §261 odst. 1 obch. zák. část třetí tohoto zákona vyplývá, že upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ze slov „se týkají“ vyplývá, že nejde jen o závazky, kterými je naplňován předmět podnikání podnikatelů, účastníků předmětného vztahu, ale i o závazky, které s jejich podnikáním souvisejí.
Má-li se tedy jednat o závazkový vztah obchodní, musí jít o vztah mezi podnikateli, popř. účastníci jimi byli při vzniku závazkového vztahu (§261 odst. 5 obch. zák.) a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti.
V posuzovaném případě odvolací soud posoudil vztah vzniklý mezi účastníky jako občanskoprávní s odůvodněním, že p. H. st. při uzavírání ústní dohody o užívání nebytových prostor vystupoval jako spoluvlastník, a proto se nemohlo jednat o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Důsledkem tohoto závěru, k němuž dospěl i soud prvního stupně, byl poté závěr o promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, popř. nemožnosti započtení promlčené pohledávky.
Postavil-li odvolací soud závěr o tom, že v posuzované věci jde o vztah občanskoprávní pouze na skutečnosti, že ústní smlouvu o užívání nebytových prostor uzavíral jeden ze spoluvlastníků, která je, s ohledem na tuto formu neplatná, je toto právní posouzení neúplné, a proto nesprávné.
Při aplikaci ust. §261 odst. 1 obch. zák., jak bylo vyloženo shora, je třeba zkoumat, zda při vzniku závazkového vztahu se jednalo o vztah mezi podnikateli (z obsahu spisu se podává, že p. H. st. jím byl a u dalších dvou spoluvlastníků se soudy touto otázkou nezabývaly) a dále, zda se tento vztah týkal (souvisel) s jeho (jejich) podnikatelskou činností.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že pouze na poměry mezi spoluvlastníky se užije zejména ust. §139 odst. 1 a 2 obč. zák., tj. mj. že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně a že o hospodaření společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou počítanou podle velikosti podílů (viz §1 odst. 2 obch. zák.)
Teprve na základě úplného posouzení lze poté uzavřít, zda se v posuzované věci jedná o vztah obchodněprávní či občanskoprávní a zda se promlčení, popř. podmínky pro započtení, řídí obchodním nebo občanským zákoníkem. Přitom je třeba vycházet i z toho, že u bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného obchodně právního úkonu se promlčení řídí právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku.
Nejvyšší soud na základě uvedeného uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní právní význam a proto je dovolání přípustné a důvodné, a proto podle ust. §243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a protože důvody pro zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. listopadu 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu