ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2048.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2048/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Personal ECONOMY, s. r. o., se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, IČO 65006330, PSČ 110 00, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 22 PSČ 186 00, proti žalované KOMA Consulting, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Dohalická č. 363, IČO 26504081, PSČ 190 00, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská č. 522/21, PSČ 120 00, o zaplacení částky 167.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 97/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 3 Cmo 91/2009 – 322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám jejího zástupce JUDr. Václava Vlka částku 6.378,- Kč,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2008, č. j. 4 Cm 97/2007 – 280, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 74.950,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu v rozsahu 17.850,- Kč s příslušenstvím a 0,1 % úrok z prodlení z částky 74.950,- Kč (výrok II.) dále zamítl žalobu v rozsahu 75.000,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 3 Cmo 91/2009 – 322, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 9.500,- Kč s příslušenstvím, jinak změnil tento výrok tak, že zamítl žalobu na zaplacení zbývajících 65.450,- Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 75.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 75.000,- Kč s příslušenstvím, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil v napadeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 4. listopadu 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněným subjektem (žalovanou) a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba na zaplacení 65.450,- Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění uplatněné na základě smlouvy o zprostředkování ve smyslu §624 obch. zák. uzavřené mezi podnikateli při podnikatelské činnosti (§261 odst. 1 obch. zák. – tzv. relativní obchod), což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 75.000,- Kč s příslušenstvím jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalované jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3 odst. 1, bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5.015,- Kč a dále podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání, včetně 20% DPH ve výši 1.063,- Kč, tedy celkem 6.378,- Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 6.378,- Kč je žalovaná podle §149 odst. 1 o. s. ř. povinna zaplatit přímo k rukám zástupce žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu