ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2132.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2132/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně HEI a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, U Pily 3, PSČ 370 01, IČO 25170767, zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému JUDr. Ľ. K. , zastoupenému JUDr. Bronislavem Sikorou, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Odboje 118/3, o zaplacení částky 355 427 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 74/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009, č. j. 4 Cmo 203/2009-134, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. října 2009,
č. j. 4 Cmo 203/2009-134, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 273 032 Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 27. 11. 2004 do zaplacení, a ve výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. března 2009, č. j. 4 Cm 74/2005-93, zamítl žalobu na zaplacení částky 355 427 Kč spolu s 2,5% úrokem z prodlení od 27. 11. 2004 od zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný „zplnomocnil Ing. Ľ. B., k jednání ve věcech obchodních a smluvních pro firmu JUDr. Ľ. K. – UNISTAV, Český Těšín“. Řadou faktur vyúčtovala žalobkyně žalovanému částku 355 427 Kč za zboží a služby v nich uvedené (z toho byly za pronájem vyúčtovány tyto částky: fakturou č. 240400707 částka 3 356 Kč, fakturou č. 240400816 částka 12 233 Kč, fakturou č. 240400945 částka 14 470 Kč a fakturou č. 240401067 částka 12 971 Kč). Součástí faktur byly i přílohy ve formě jiných faktur vystavených na žalobkyni, provizorních dodacích listů, prodejek a smluv o pronájmu ze dne 23. 7. 2004 a 4. 8. 2004. Z výpisu z knihy osvědčení pravosti podpisu ze dne 13. 1. 2004 notáře JUDr. L. K. z P. B. soud zjistil, že u tohoto notáře žalovaný podepsal zplnomocnění ze dne 13. 1. 2004. Dne 19. 10. 2004 podepsal Ing. L. B. za žalovaného uznání závazku ve výši 371 873 Kč, které se týkalo všech předmětných faktur mimo faktur č. 240401004 ze dne 20. 10. 2004 a č. 240401067 ze dne 5. 11. 2004.
Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně v daném sporu neprokázala, že by zboží vyúčtované předmětnými fakturami bylo dodáno žalovanému buď přímo na stavbu, nebo že by si žalovaný pro zboží dojel sám, a to si osobně vyzvedl.
Co se týče uznání závazku, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný zmocnil Ing. B. k jednání ve věcech obchodních a smluvních. Ing. B. nebyl zmocněn žalovaným k hmotněprávnímu úkonu, kterým je uznání závazku. Z toho důvodu soud k provedenému uznání závazku nepřihlížel, jelikož jej učinil někdo, kdo k němu nebyl oprávněn.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. října 2009, č. j. 4 Cmo 203/2009-134, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud dospěl k závěru, že Ing. B. byl žalovaným zmocněn k jednání ve věcech obchodních a smluvních, a to na základě listiny označené „Splnomocnění“. Ode dne 13. 1. 2004 byl tedy Ing. B. oprávněn k tomu, aby v předem neomezeném časovém období jednal jménem žalovaného v blíže neurčených věcech, tj. ve všech věcech obchodních a smluvních.
Jako správná převzal odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Za chybné považoval odvolací soud pouze skutkové zjištění soudu prvního stupně učiněné z faktury č. 240400766 ze dne 24. 8. 2004. Z dodacího listu č. 743817, který je přílohou faktury č. 240400766, je sice patrno, že zboží převzal dne 9. 8. 2004 Ing. B., což potvrdil svým podpisem, ale z obsahu listiny není možné zjistit, zda toto plnění Ing. B. převzal svým jménem nebo jménem odběratele, tedy v záhlaví uvedené společnosti FKK, spol. s r. o., D., P., či snad jménem žalobkyně, v záhlaví uvedené taktéž. To, že předmětná plnění byla dodávána do míst, kde žalovaný realizoval svoji podnikatelskou činnost, nevylučuje, aby tak bylo činěno na základě vztahu žalobkyně s třetí osobou a v její prospěch, a to bez jakékoli smluvní účasti žalovaného. Skutečnost, že zboží bylo dodáno žalovanému, neprokazuje ani to, že na některých dodacích listech bylo v rubrice odběratel uvedeno kromě označení odběratele (FKK spol. s r. o.) i „pro Dřevoprodej – Unistav“. Toto označení dle odvolacího soudu neprokazuje, komu z těchto tří subjektů bylo zboží dodáno, tedy nelze dovodit ani to, že bylo dodáno žalovanému. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný, popřípadě jménem žalovaného Ing. B., žalobcem fakturovaná plnění převzal.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by Ing. B. nebyl oprávněn učinit uznání závazku ze dne 19. 10. 2004. Uznání závazku má dle odvolacího soudu smluvní charakter. Z listiny označené jako uznání závazku ovšem nelze dovodit, že by ji Ing. B. podepsal jménem žalovaného na základě hmotněprávní plné moci. V projednávané věci vystupuje žalovaný na straně dlužníka a žalobkyně zastoupená V. K., na straně věřitele. Pod identifikačními údaji věřitele je ručně dopsáno jméno Ing. B. a telefonní číslo. Za věřitele je podepsán zřejmě V. K., na místě dlužníka je pod otiskem žalovaného podepsán zřejmě Ing. B. Žádný údaj o tom, že Ing. B. uznání dluhu učinil a podepsal jménem žalovaného na základě hmotněprávní plné moci však z této listiny patrný není. I kdyby tedy rozsah zplnomocnění Ing. B. žalovaným na tento právní úkon dopadal, nelze z něj dovodit, že uznání závazku Ing. B. podepsal jako zplnomocněný zástupce žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá dle dovolatelky v tom, že odvolací soud v dané věci rozhodoval jinak než Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, v němž dospěl k závěru, že podepsala-li fyzická osoba smlouvu jako osoba jednající za stranu, není pro řešení otázky platnosti této smlouvy významné, zda v ní bylo výslovně uvedeno, že tak činí na základě hmotně právní plné moci. V uznání dluhu byl jasně a bezpochyby označen jako účastník smlouvy žalovaný. Dovolatelka odkazuje na další judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006), podle níž z občanského zákoníku nevyplývá, že identifikační údaje zástupců musí být ve smlouvě nutně uvedeny.
Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dohoda o uznání dluhu splňuje dle dovolatelky veškeré náležitosti, které předepisuje zákon. Účastníci jsou jednoznačně identifikováni, závazek je jednoznačně popsán a konkretizován soupisem vydaných faktur a dohoda je také řádně podepsána oběma jejími účastníky. Odvolací soud k uznání dluhu nepřihlédl, protože z něho není patrno, kdo je účastníkem dohody na straně dlužníka. Identifikace dlužníka je přitom zcela jednoznačná, není zde ani jediná indicie svědčící o tom, že by zavázaným z této listiny měl být sám Ing. B.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud si v odůvodnění rozhodnutí vzájemně odporuje. Z dodacího listu č. 743817 dovodil, že je jednoznačné, že Ing. B. jednal sám za sebe, jelikož zde nejsou identifikační údaje žalovaného. U uznání dluhu, kde jsou výhradně identifikační údaje žalovaného, dovodil, že z listiny nevyplývá, že by zavazovala žalovaného. V nájemní smlouvě ze dne 23. 7. 2004 a ze dne 4. 8. 2004 je žalovaný uveden jako zástupce žalobkyně, přičemž zde chybí podpis žalovaného, ale je zde opět pouze podpis Ing. B. V tomto případě tedy odvolací soud uznává vázanost jednání Ing. B. pro zastoupeného, ale v dohodě o uznání dluhu nikoliv.
Žalobkyně dále upozorňuje na §33 odst. 1 obč. zák. a uvádí, že i kdyby došlo k překročení oprávnění ze strany Ing. B., žalovaný neučinil nic, aby dalším jednáním zamezil. Žalovaný od poloviny roku 2004 věděl, že za něj uzavírá smlouvy Ing. B., přitom až do 27. 12. 2004 neučinil naprosto nic. Uznání dluhu bylo podepsáno až 19. 10. 2004. Všechny dlužné faktury jsou až z druhé poloviny roku 2004. Žalobkyně tak mohla celé škodě zabránit, ale neučinila nic.
V této souvislosti upozorňuje dovolatelka i na §15 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Nákup zboží, jeho úhrada a řešení pohledávek a závazků je jistě náplní práce osoby, která je podnikatelem zmocněna ve věcech obchodních a smluvních.
Pro správné právní posouzení věci měly soudy dle dovolatelky použít také ustanovení §40 odst. 3 obč. zák., podle něhož při písemném úkonu postačí, když je jednající osoba podepsána a není nutná její výslovná a podrobná identifikace v záhlaví smlouvy, pokud je takto správně identifikován účastník, který je z právního úkonu ve skutečnosti zavázán.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný namítl, že skutečným dlužníkem v této věci je Ing. B., nikoli žalovaný, jelikož Ing. B. nejednal platně a závazně jménem žalovaného, tudíž přebíral závazky sám za sebe a nikoli za žalovaného. Ve smyslu smlouvy o zprostředkování ze dne 5. 9. 2002 byl Ing. B. zmocněn pouze ke zprostředkování, tj. vytvoření příležitosti k uzavření obchodních zakázek, nikoli k podepisování jménem objednatele.
Žalovaný zpochybňuje text plné moci udělené Ing. B. ve znění, které bylo předloženo soudu. Ve skutečnosti žalovaný plnou moc udělil Ing. B. k jednání s leasingovou společností ohledně pronájmu automobilu, k ničemu jinému JUDr. K., Ing. B. nezmocnil.
Žalovaný uvádí, že uzavíral s žalobkyní ad hoc smlouvy, proto existují faktury, které žalobkyně uhradila. Nejedná se však v žádném případě o faktury, které jsou předmětem tohoto řízení. Ohledně faktur, které jsou předmětem tohoto řízení, žalovaný připomíná, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný převzal zboží, jehož cena je v tomto řízení vymáhána.
Dále žalovaný podotýká, že se k němu v polovině roku 2004 doneslo, že Ing. B. snad uzavírá smlouvy jménem žalovaného, ze kterých by měl být žalovaný zavázán. Dne 17. 8. 2004 se setkal Ing. B. se žalovaným, který jej upozornil, že je nepřípustné, aby vystupoval jako zmocněnec žalovaného. Žalovaný tak v zápise z tohoto jednání přímo zakázal Ing. B. jednat a podepisovat jménem žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V dané věci napadá žalobkyně rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 355 427 Kč, z něhož se částka 43 030 Kč se týkala pronájmů a zbytek ve výši 312 397 Kč se týkal dodávek zboží a služeb. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obch. zák. obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Ačkoliv součet obou částek převyšuje hranici 100 000 Kč, ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že žalovaná částka se skládá jednak z nároků na úhradu nájemného a dále z nároků na úhradu zboží a služeb. Podle závěru odvolacího soudu lze žalobkyní tvrzenou pohledávku kvalifikovat jako vztah mající svůj původ v nájemní a kupní smlouvě. Jelikož z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by bylo uzavřeno více kupních smluv, resp. smluv o nájmu, resp. není možno přiřadit nároky z jednotlivých faktur ke konkrétním smlouvám, je nutno z hlediska ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nárok na úhradu nájemného považovat za nárok se samostatným skutkovým základem a ostatní nároky za další nárok se samostatným skutkovým základem. Rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Přípustnost dovolání ve vztahu k části týkající se pronájmu, která ani v součtu nepřevyšuje částku 100 000 Kč, je vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V tomto rozsahu tedy dovolání není přípustné pro hodnotové omezení přípustnosti dovolání.
Ve zbytku dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem s výjimkou té části dovolání, která směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 39 365 Kč. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů není totiž v tomto rozsahu dán zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tato částka byla vyúčtována fakturou č. 240401004 ze dne 20. 10. 2004 a podle skutkového zjištění soudu prvního stupně nebyla předmětem uznávacího prohlášení ze dne 19. 10. 2004. Níže uvedené závěry se tudíž k této částce nevztahují.
Odvolací soud dovodil, že Ing. B. byl oprávněn učinit uznání závazku ze dne 19. 10. 2004, ovšem z uznání závazku nelze dovodit, že by jej Ing. B. podepsal jménem žalovaného na základě hmotněprávní plné moci, tj. jako zástupce žalovaného.
Obdobnou otázkou se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005. V něm dospěl k závěru, že jednala-li za jiného osoba nikoli na základě zákonného zmocnění, je nutné posoudit, jaký následek občanský zákoník spojuje se skutečností, že v konkrétním právním úkonu není uvedeno, že třetí osoba jedná na základě hmotněprávní plné moci, případně bez plné moci. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vycházel z ustanovení §32 a 33 obč. zák., přičemž dospěl k závěru, že skutečnost, zda bylo v právním úkonu výslovně uvedeno, že tato osoba jedná za smluvní stranu právě na základě plné moci, je pro posouzení platnosti takového právního úkonu bezvýznamná.
Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto názoru v dané věci odchylovat. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný zplnomocnil Ing. Ľ. B. k jednání ve věcech obchodních a smluvních a že tato plná moc opravňovala Ing. B. i k uznání závazku jménem žalovaného, přičemž tento závěr nebyl dovoláním zpochybněn. Skutečnost, že v uznání závazku nebylo uvedeno, že Ing. B. jedná jako zástupce žalovaného na základě plné moci, nemůže sama o sobě způsobit neplatnost tohoto právního úkonu. Podstatné je, zda z právního úkonu lze dovodit, že zmocněnec nejednal svým jménem, ale jménem zmocnitele.
Ze skutkového zjištění odvolacího soudu, jímž je dovolací soud vázán, vyplývá, že jako dlužník byl v uznání závazku označen žalovaný a na této listině je uvedeno i razítko žalovaného. Z toho vyplývá, že Ing. B. nejednal při uznávání závazku svým vlastním jménem, ale jménem žalovaného. Na základě tohoto skutkového zjištění nelze učinit jiný závěr, než že Ing. B. tento právní úkon učinil jménem žalovaného.
Námitky dovolatelky ohledně aplikace §15 obch. zák., který řeší otázku zákonného zastoupení podnikatele osobou pověřenou určitou činností při provozování podniku, jsou pak v daném případě nerozhodné, neboť odvolací soud dovodil, že žalovaný udělil Ing. B. plnou moc, šlo tedy o zastoupení smluvní, a nikoliv zákonné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů nesprávné, když byl naplněn dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž je dovolání nepřípustné, je Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu