ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2300.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2300/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně BOHEMIS, spol. s r. o. , se sídlem v Kněževsi, K rybníku 8, okres Praha-západ, IČ: 262 13 711, zast. Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 185/163, proti žalované PANTER COLOR, a. s. , se sídlem v Praze 4, Pištěkova 22/1171, IČ: 262 01 143, zast. JUDr. Stanislavou Cimbálníkovou, zmocněnkyní, bytem v Uherském Hradišti, Jana Žižky 707, o 223.192,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 134/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009, č. j. 11 Cmo 196/2009-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 11 Cmo 196/2009-107, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen „ soud prvého stupně “) ze dne 27. 5. 2008, č. j. 31 Cm 134/2005-56, jenž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 223.192,- Kč a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2.064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zmocněnkyně; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalované částku 450,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zmocněnkyně, a nařídil opravu názvu obchodní firmy a sídla žalobkyně v záhlaví napadeného rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení shora specifikované částky s odůvodněním, že žalovaná jí dodala na základě ústní objednávky nátěrové hmoty a tmely na pokrytí podlahy provozovny na výrobu uzenin. V důsledku přerušení provozu za účelem aplikace těchto hmot vznikla žalobkyni škoda ve výši 200.000,- Kč a dále se domáhala zaplacení částky 23.192,- Kč představující slevu z kupní ceny ve výši 90 %.
Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem dokazování a též s logičností hodnocení důkazů a jejich řádným odůvodněním, které provedl soud prvého stupně ohledně zjištění, že předmětná nátěrová hmota byla žalobkyní objednána na nátěr podlahy prodejny uzenin. Konstatoval, že odlišný subjektivní názor žalobkyně na hodnocení dokazování není dostatečným důvodem pro opakovaní či doplnění dokazování odvolacím soudem.
Provedenými důkazy bylo v řízení zjištěno, že zboží bylo žalobkyni žalovanou dodáno na základě ústní smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka nátěrové hmoty určené pro podlahu prodejny uzenin a nikoli pro výrobnu uzenin, kde je nechala žalobkyně následně aplikovat. V tomto pro dodané nátěrové hmoty agresivním prostředí výrobny došlo ke ztrátě přilnavosti laku. Odvolací soud dovodil, že žalobkyně nátěrové hmoty použila k jinému účelu než ve smlouvě vymezenému, a proto neshledal porušení podmínek dle ust. §420 obchod. zák. ze strany žalované. Žalobkyně se tudíž nemohla úspěšně domáhat odpovědnosti žalované za vady dodaného zboží podle §422 obchod. zák. a náhrady škody dle §373 a násl. obchod. zák. v důsledku porušení povinností ze závazkového vztahu.
Závěrem odvolací soud uvedl, že žalobkyní tvrzené vady zboží dodané v rozporu se smlouvou nebyly prokázány. Spor byl žalobou zahájen dne 4. 4. 2005, žalobkyně na opakované výzvy soudu k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů nereagovala. Návrh na provedení důkazů byl soudu zaslán až emailem odeslaným dne 26. 5. 2008 v 17.13 hodin, který byl do příslušného kancelářského oddělení předán až dne 27. 5. v 10.55 hodin. Jednání nařízené na 27. 5. 2008, při němž byl vyhlášen rozsudek a jehož se žalobkyně a její právní zástupce bez omluvy neúčastnili, bylo ukončeno v 10.20 hodin. Důkazní návrhy tak nebyly žalobkyní uplatněny včas, tj. do vyhlášení rozsudku. Vzhledem k tomu pak je nutno hodnotit tyto návrhy na provedení důkazů v rámci odvolacího řízení ovládaném systémem neúplné apelace jako nepřípustné novoty, a proto k nim odvolací soud přihlédnout nemohl.
Odvolací soud proto rozhodl ve věci samé tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 4. 3. 2010 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je dle jejího názoru přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. též důvodné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí v věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že soudy pochybily, neboť soudily jiný nárok, než který byl žalobou uplatněn, neboť předmětem reklamace nebyla barva a její kvalita, nýbrž nevhodnost barvy, tzn. pochybení dodavatele při volbě výrobku, které lze posoudit jako klamání zákazníka doporučením a dodáním barvy nevhodné do prostředí exponované saponáty a dezinfekčními prostředky.
Odvolacímu soudu dále vytkla, že dodané barvy se nehodí ani do prodejny uzenin, neboť barva není odolná vůči organickým rozpouštědlům, mastným kyselinám a látkám, které ji obsahují, a proto závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neuvedla všechny rozhodné skutečnosti pro výběr barvy je nesprávný. Dodané barvy se totiž nehodí ani do výrobny uzenin, ani do prodejny uzenin.Upozornil, že část dodávky barev proběhla po místním šetření, takže žalované byly známy podmínky a místo, kde mají být barvy aplikovány.
Zdůraznila, že trvá na svém nároku na náhradu škody, neboť žalovaná jí dodala vadné zboží.
Naplnění dovolacího důvodu dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že v rozhodnutí absentuje odůvodnění, proč žalobkyní navržené důkazy nebyly provedeny. Bylo-li podání s návrhem důkazů doručeno elektronicky dne 26. 5. 2008 v 17.13 hodin, musel se odvolací soud s nimi vypořádat. Pokud tak neučinil, zasáhl tím do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tříletá doba mezi podáním žaloby a nařízením jednání zapříčinila, že si žalobkyně na některé věci rozpomněla a doklady dohledala.
Závěrem žalobkyně uplatnila ještě dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jsa přesvědčena, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oprou v provedeném dokazování, a že napadené rozhodnutí nemá „ oporu v logickém výkladu a hodnocení důkazů a je v rozporu s dobrými mravy “ a navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, popř. shledá-li to soud možným, aby rozhodl sám rozsudkem a „žalobě vyhověl“.
V podání ze dne 19. 5. 2010 se k dovolání vyjádřila žalovaná a zejména uvedla, že žalobkyně tvrdila, avšak v řízení neprokázala, že sama či prostřednictvím výrobce barev (COLORLAK, a. s.) řádně reklamovala dodané zboží. Ani přípis výrobce barev - společnosti COLORLAK, a. s., jež u žalobkyně sepsala zápis poté, co si žalobkyně stěžovala na odlupování laku, kterým měl být žalované zaslán, se v její evidenci nenachází. Po šetření výrobce barev v provozovně žalobkyně bylo zjištěno, že nátěrové hmoty nebyly vadné a odlupování barvy bylo způsobeno nesprávnou aplikací barev v nevhodném prostředí, tedy nikoli v prodejně uzenin, kam byla barva doporučena, nýbrž ve vysoce agresivním prostředí výrobny uzenin, které se vystavováním podlahy náhlým teplotním šokům při vypouštění vroucí vody na chladný beton, častým používáním alkalických a desinfekčních prostředků k mytí udíren značně odlišuje od prostředí v prodejně uzenin. K tomu dodala, že technik výrobce barev doporučil opatřit podlahu výrobny keramickou dlažbou nebo nerezovým plechem, které jsou vhodnější než nátěr barvou.
Žalovaná dále konstatovala, že neporušila žádnou právním předpisem nebo smlouvou stanovenou povinnost, nedodala zboží, které by bylo vadné, a proto žalobkyni neodpovídá za tvrzenou škodu. V řízení ostatně žalobkyně ani nespecifikovala, jakou smluvní či jinou právní povinnost měla žalovaná porušit, a taktéž neprokázala její výši.
Dále upozornila, že jednání u soudu prvého stupně bylo ve věci nařízeno celkem 4x, a to vždy s dostatečným (minimálně měsíčním) časovým předstihem a ve 3 případech se žalobkyně vždy těsně (ve večerních hodinách před jednáním nebo přímo v den jednání) před jednáním soudu omluvila, aniž by žalovanou informovala a ta cestovala k soudu zbytečně. Stejně tomu bylo v rámci odvolacího řízení, k jednání bylo z důvodů na straně žalobkyně 2x odročeno. Přestože soud opakovaně stanovil žalobkyni dostatečně dlouhé lhůty k doplnění povinnosti tvrzení a navržení důkazů, žalobkyně je včas nesplnila.
Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalobkyně přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé přípustné (není-li přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jak tomu je v souzené věci – viz výše) v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K tomu je však nutno uvést, že v případě, kdy účastník řízení uplatnil v jednom řízení více samostatných nároků, jak je tomu v projednávané věci (žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 23.192,- Kč z titulu nároku na slevu z kupní ceny a dále částku 200.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti žalovanou) je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. (tzn. v projednávané věci dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) u každého jednotlivého nároku samostatně. To se projevuje mimo jiné ve zkoumání hodnotové hranice peněžitého plnění omezující přípustnost dovolání dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dle kterého není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolání, jímž žalobkyně brojila proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen nevyhovující rozsudek soudu prvého stupně týkající se žalobního nároku na zaplacení částky 23.192,- Kč z titulu práva na slevu z kupní ceny, není dle ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť nepřesahuje tam uvedenou hranici stanovenou pro obchodní věci, tj. 100.000,- Kč. K tomu považuje dovolací soud za vhodné dodat, že tento nárok nedosahuje dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani hranice pro občanskoprávní věci, tj. 50.000,- Kč.
Vzhledem k nepřípustnosti dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu co do částky 23.192,- Kč z titulu práva na slevu z kupní ceny dle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se Nejvyšší soud nemohl zabývat dovolatelkou uplatněnými dovolacími námitkami (mj. ohledně řádné reklamace a uplatnění nároku na slevu z ceny) a hodnotit, zda jimi byly naplněny dovolací důvody uvedené v ust. §241a o. s. ř., kterým své výtky podřadila.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobkyně směřujícího proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200.000,- Kč z titulu náhrady škody.
Žalobkyně v řízení tvrdila, že jí vznikla žalobou uplatněná škoda v důsledku dodání vadného zboží, přičemž výše škody má představovat náklady na pořízení nového nátěru a ušlého zisku z důvodu přerušení provozu.
Žalobkyně v dovolání zejména brojila proti závěru odvolacího soudu ohledně neexistence vzniku škody (resp. jejímu neprokázání ze strany žalobkyně), přičemž svými dovolacími námitkami zpochybňovala skutkové závěry odvolacího soudu (a tím též soudu prvého stupně) a nabízela vlastní – jiné vylíčení skutkového stavu. Uvedenou námitkou však dovolatelka polemizuje se skutkovým závěrem soudů a přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však dle §237 odst. 3 o. s. ř. není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci, což však žalobkyně zapomíná, jak je zřejmé z uplatnění tohoto důvodu v dovolání (str. str. 5).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka je přesvědčena, že žalovaná dodáním barev nevhodných k užití v její provozovně – výrobně uzenin porušila svou smluvní povinnost, a proto jí náleží škoda v žalované výši.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu však nevyplývá, že by tato povinnost žalované (dodat barvu k užití ve výrobně uzenin) byla obsahem smluvního ujednání mezi stranami. Žalobkyně byla opakovaně soudem vyzývána ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní ohledně uplatněného nároku na náhradu škody (zejména v souvislosti s prokázáním výše škody atd.), avšak žalobkyně na výzvy ve stanovených lhůtách nereagovala. Dovolací soud je, jak výše uvedeno, skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat. V řízení nebyla prokázána existence závazkového právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, z něhož by vyplývala povinnost žalované dodat barvy vhodné do specifického prostředí výrobny uzenin. Z provedeného dokazování odvolací soud dospěl ke zjištění, že podle ústně uzavřené smlouvy byla dodávka nátěrových hmot určená pro nátěr prodejny uzenin nikoliv pro výrobnu. Pokud žalobkyně sama nechala aplikovat nátěrové hmoty ve výrobně uzenin, kam nebyla určena, nebyla škoda spočívající v odlupování barev ve výrobně uzenin, kam nebyla určena, způsobena žalovanou společností. Odvolací soud tak nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud dovodil, že nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 200.000,- Kč, kterou žalobkyně přes výzvy soudu neprokázala, není po právu.
K tomu je nutné dodat, že dovolací námitka žalobkyně, že odvolací soud posuzoval jiný nárok než ten, který byl uplatněn v žalobě, není případná. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se zabýval právě tím, zda obsahem závazkového vztahu, jejímž případným porušením by žalovaná nesla odpovědnost za vzniklou škodu, pokud by byly splněny i další podmínky vzniku odpovědnosti za škodu (§373 a násl obchod. zák.), byla mezi žalobkyní a žalovanou povinnost dodat barvy vhodné do specifického prostředí výrobny uzenin. Z rozhodnutí soudů obou stupňů, z jejich skutkových zjištění, se zřetelně podává, že v řízení bylo prokázáno, že barvy vyrobené COLORLAK, a. s. a dodané žalovanou nebyly vadné. Projevená „vadnost“ barev byla způsobena jejich nesprávným použitím v místech k tomu nezpůsobilých, což nelze za uvedeného skutkového stavu přičíst žalované. Proto ani tato zcela účelová námitka nemůže být rozhodná pro založení přípustnosti dovolání.
K námitce dovolatelky, že řízení je ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se nevypořádal s žalobkyní v podání ze dne 26. 5. 2008 navrženými důkazy, je především nutno uvést, že podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. v případě posuzování přípustnosti dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v souzené věci, nelze přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K námitce dovolatelky ohledně porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolací soud dodává, že v posuzované věci především absentovala procesní aktivita žalobkyně, jež nereagovala na výzvy soudu k doplnění žalobních tvrzení a navržení rozhodných důkazů a velmi pozdními omluvami mařila projednání věci (viz spisový materiál). Výtky dovolatelky směřované vůči soudům ohledně nevypořádání se s navrženými důkazy je za uvedené situace, kdy jí byl poskytnut dostatečný prostor k jejím tvrzením a k navržení důkazů nutno pokládat za účelové, a nelze vycházet z toho, že by za dané situace byla zkrácena na svých právech.
Protože se žalobkyni nepodařilo založit přípustnost dovoláním předestřenými námitkami, Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesně neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu