ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2321.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2321/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně B.O.I.S. - ENGINEERING Praha, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 5, Holečkova 103/31, identifikační číslo 15273792 , zastoupené JUDr. Miroslavem Košťálem, advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 26, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, o zaplacení 456 678,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 276/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2009, čj. 3 Cmo 113/2009-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 27. března 2003, č.j. 46 Cm 276/2001-47, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 402 952,40 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. za dobu od 1.5.1998 do 31.12.2000 a úrokem ve výši 10% p.a. za dobu od 1.1.2001 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu do částky 53 726,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. za dobu od 1.5.1998 do 31.12.2000 a úrokem z prodlení ve výši 10% p.a. za dobu od 1.1.2001 do zaplacení, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 20.8.1997 smlouvu o obchodním zastoupení, podle níž měl žalovaný vyhledávat zájemce o uzavření obchodních smluv o dodávkách kování. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala podílet se částečně na provozu vzorkovny žalovaného částkou 10 000 Kč měsíčně, představující 50% nájmu, a to do 31.12.1997. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci na jednání dne 20.8.1997 konstatovali, že žalovaný uznal vůči žalobkyni dluh v výši 335 331,30 Kč s tím, že zboží podle faktury č. 9/78 bude vráceno a faktura stornována, a na zbývající část dluhu ve výši 236 773,60 Kč byl dohodnut splátkový kalendář se splatností první splátky ve výši 40 000 Kč k 30.9.1997, poslední pak ve výši 36 773,60 Kč v lednu 1998. Soud prvního stupně neuznal za oprávněnou vznesenou námitku promlčení, týkající se částky 236 773,60 Kč, jestliže žaloba byla podána 23.8.2001, tedy před uplynutím promlčecí doby podle §397 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť nárok na zaplacení prvních 40 000 Kč z dluhu bylo třeba uplatnit nejpozději do 30.9.2001 a nárok na zaplacení poslední části dluhu do 31.1.2002. Dále soud zjistil, že pohledávka žalobkyně za dodané zboží za dobu po uznání dluhu činí 209 512,10 Kč, a proto dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na zaplacení částky 446 285,70 Kč, nikoliv na žalobou uplatněných 456 678,60 Kč. Protože však podle smlouvy měla žalobkyně přispívat žalovanému částkou 10 000 Kč na nájem od 20.8.1997 do 31.12.1998, což představuje 43 333,30 Kč, uznal soud prvního stupně za důvodný nárok žalobkyně co do částky 402 952,40 Kč spolu s příslušenstvím za nezaplacení této částky včas podle §369 odst. 1 obch. zák.; ve zbytku žalobu zamítl. Soud prvního stupně neuznal žalovaným uplatněnou kompenzační námitku započtení částky ve výši 170 000 Kč, která měla představovat příspěvek na měsíční nájem vzorkovny až do 31.12.1998, když ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by došlo k prodloužení dohody o přispívání žalobkyně na placení nájmu žalovaným, a to ve výši 10 000 Kč.
Vrchní soud v Praze, jako odvolací soud, rozsudkem ze dne 20. října 2009, čj 3 Cmo 113/2009-98, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 362 952,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15% p.a za dobu od 1.5.1998 do 31.12.2000 a ve výši 10% p.a. za dobu od 1.1.2001 do zaplacení, jinak rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 40 000 Kč s příslušenstvím a ohledně zbytku příslušenství; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že není promlčena částka 236 773,60 Kč. Jestliže však žalovaný dne 30.9.1997 ve prospěch žalobkyně uhradil první splátku dluhu podle splátkového kalendáře a žalobkyně provedení platby potvrdila, přičemž z výše a data úhrady jednoznačně plynulo, že se jedná o plnění uznaného dluhu podle dohody účastníků ze dne 20.8.1997, nebyla si žalobkyně oprávněna započíst tuto platbu na jiný dluh žalovaného, proto odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení dluhu uznaného ve výši 236 773,60 Kč je jen v rozsahu 196 773,60 Kč.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že účastníci dohodli příspěvek žalobkyně na nájem vzorkovny žalovaného za období od 20.8.1997 do 31.12.1997 a nikoliv do 31.12.1998, jak tvrdil žalovaný, proto shledal obranu žalovaného, stejně jako soud prvního stupně, za důvodnou jen co do rozsahu příspěvku na nájem ve výši 43 333,30 Kč, tudíž za situace, kdy žalovaný nezpochybňoval právo žalobkyně na zaplacení dodávek kování po datu uznání dluhu ve výši 209 512,10 Kč, uznal za oprávněný nárok žalobkyně jen co do výše 166 178,80 Kč.
Po součtu částek 196 773,60 Kč a 166 178,80 Kč odvolací soud uzavřel, že žaloba je důvodná co do částky 362 952,40 Kč, a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbytku ohledně zaplacení dalších 40 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Zčásti změnil odvolací soud i výrok o příslušenství pohledávky s ohledem na sazbu úroků požadovaných bankami v rozhodném období.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která považuje za nesprávná, což pak vedlo k nesprávnému právnímu posouzení uplatněného nároku žalobkyně s ohledem na posouzení otázky započtení pohledávky žalovaného ve výši 170 000 Kč za nájem vzorkovny do konce roku 1998 oproti pohledávce žalobkyně. Nesprávné skutkové zjištění spatřuje v tom, že soudy zohlednily nezaplacený podíl žalobkyně na nájemném vzorkovny zboží jen za období od 20.8.1997 do 31.12.1997, ač žalobkyně užívala pro svou obchodní činnost žalovaným pronajatou vzorkovnu až do konce roku 1998.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání ve věci samé přípustné podle §237 odst. 1písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je tedy třeba posoudit podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je nutno připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatel ve svém dovolání namítá ve vztahu ke skutkovému zjištění doby, za kterou se žalobkyně zavázala přispívat žalovanému na nájem vzorkovny zboží. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Jestliže oba soudy zjistily, že se žalobkyně zavázala přispívat na nájem žalovaným pronajaté vzorkovny za období od 20.8.1997 do 31.12.1997, a nikoliv až do konce roku 1998, jak tvrdí žalovaný, a za období od 20.8.1997 do 31.12.1997 pohledávku žalovaného ve výši 43 333,30 Kč vůči pohledávce žalobkyně oba soudy započetly, nelze dovolateli přisvědčit, že by odvolací soud neposoudil otázku započtení jeho pohledávky správně.
Brojí-li dovolatel svými námitkami v daném směru zároveň proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadené části potvrzujícího výroku ve věci samé, má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném rozsahu bylo zásadně právně významným z pohledu rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu