ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2540.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2540/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Města Oslavany , se sídlem v Oslavanech, nám. 13. prosince 2, IČ: 002 82 286, zast. JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti žalovaným 1) G & C Pacifik, a. s. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, IČ: 262 96 586, 2) BGC Developers, a. s. , se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, IČ: 262 51 019, 3) G & C PACIFIC NIUE LIMITED , se sídlem Dalton House 60 Windsor Avenue, Londýn SW 19 2RR (dříve Lawford House, Albert Place Londýn, N3, 1QB), Spojené Království Velké Británie a Severní Irska, zapsané v registru společnosti Anglie a Walesu pod č. No 6701826, zast. JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 52, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 20 C 217/2008, o zrušení rozhodčího nálezu, o procesním nástupnictví, o dovolání žalované 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2010, č. j. 13 Co 47/2010-690, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.550,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta
JUDr. Ing. Ivana Rotta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 2010, č. j. 13 Co 47/2010-690, rozhodl tak, že procesním nástupcem žalované 1) a žalované 2) je žalovaná 3).
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že v řízení byly splněny podmínky pro postup dle §107 odst. 3 o. s. ř., neboť původní žalované 1) a 2) (právnické osoby) ztratily způsobilost být účastníky řízení svým zánikem a v důsledku přeshraniční fúze dle zák. č. 125/2008 Sb. přešlo obchodní jmění zaniklých společností na nástupnickou společnost – žalovanou 3).
Dovoláním ze dne 8. 6. 2010 napadla žalovaná 3) usnesení Krajského soudu v Brně a zejména uvedla, že uvedený soud nebyl místně příslušný k vydání napadeného usnesení. Z čl. 1 odst. 2 písm. d) a čl.26 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „ Nařízení “) a z komentáře k uvedeným ustanovením dle žalované 3) plyne, že české soudy jsou vyloučeny z projednání věci týkající se zrušení rozhodčího nálezu. Námitky nepříslušnosti Krajského soudu v Brně, resp. nedostatku pasivní legitimace, poněvadž původní žalované 1) a 2) nebyly adresáty napadeného rozhodčího nálezu, žalovaná 3) vznesla již ve svém prvním podání ze dne 21. 3. 2010, resp. při prvním nařízeném jednání před soudem prvního stupně.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR nejprve odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení a poté vyslovil, že Krajský soud v Brně není místně příslušný k rozhodnutí o neplatnosti rozhodčího nálezu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 15092008, vydaného rozhodcem V. K., dále zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2010, č. j. 13 Co 47/2010-690, a uložil žalobci povinnost nahradit náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 33.600,- Kč.
V podání ze dne 24. 6. 2010 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že místní příslušnost soudu je nutné posuzovat podle ust. §43 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „ ZRŘ “), jež je vůči úpravě obsažené v občanském soudním řádu ustanovením speciálním, a nikoli dle Nařízení. Dále uvedla, že řízení vedené u soudu prvého stupně pod sp. zn. 20 C 217/2008, není rozhodčím řízením, nýbrž obchodní věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení. Namítla, že žalované 1) a 2) nemohly ztratit způsobilost být účastníkem řízení s hmotně právními účinky ke dni 1. 7. 2008 (rozhodný den fúze), neboť by pak nemohly dne 15. 9. 2008 podat ani rozhodčí žalobu, na jejímž základě byl vydán předmětný rozhodčí nález, o jehož zrušení se řízení vede. Poukázala na nepravdivá tvrzení žalované 3) ohledně včasného vznesení námitky místní nepříslušnosti, poněvadž tato námitka byla vznesena později, než při zahájení jednání Okresního soudu Brno – venkov ve věci samé a neuplatnila ji ani při prvním úkonu, který jí jako účastnici řízení ve smyslu ust. §105 odst. 1 o. s. ř. příslušel. Dle názoru žalobkyně není žalovanou 3) navržený petit obsažený v dovolání pro svou zmatečnost a rozpornost vykonatelný, a proto závěrem navrhla, aby bylo dovolání žalované 3) odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou 3/), včas, dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jí bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
O odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, přípustné pouze tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 834/2007, popř. které nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
Podle §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
V posuzovaném věci (jíž je řízení o zrušení rozhodčího nálezu) žalovaný 3) v dovolání především namítá, že věc nespadá pod českou jurisdikci, jinak řečeno, že ve smyslu ust. čl. 1. odst. 2 písm. d) a za použití čl. 26 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, není dána pravomoc českých soudů.
Žalovaný 3) v dovolání výslovně uvádí, že „z komentáře k tomuto ustanovení jsou z přezkumu českými soudy vyloučena nejen rozhodčí řízení sama, ale, jak je v komentáři výslovně uvedeno, i řízení o zrušení rozhodčích nálezů.“
V kapitole I. Oblast působnosti, čl. 1 odst. 2 písm. d) Nařízení se uvádí, že „Toto nařízení se nevztahuje na ….. rozhodčí řízení.“
Právní praxe i teorie (viz např. Van Haersolte, van Hof, J. J. (2001): The Arbitration Exemption in the Brussels Convention: Further Comment. Journal of International Arbitration, č. 18, s. 27-39; Van Houtte, H. Why Not Include Arbitration in the Brussels Jurisdiction Regulation? Arbitration International, ročník 21, č. 4, s. 509-522; Rozehnalová, N. Evropský justiční prostor ve věcech civilních, nařízení č. 44/2001 (ES), o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních. Právní fórum 3/2005, s. 84) dovodila, že Nařízení nelze ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. d) Nařízení vztáhnout mj. též na řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Z uvedeného vyplývá, že je-li předmětem soudního řízení zrušení rozhodčího nálezu, nelze na toto řízení aplikovat Nařízení. Není tedy správný názor dovolatele, že z čl. 1 odst. 2 písm. d) Nařízení vyplývá, že z přezkumu (pravomoci) českými soudy je v dané věci vyloučeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nelze aplikovat Nařízení, nejsou na místě námitky dovolatele ohledně včasného uplatnění nedostatku „místní nepříslušnosti“ soudu dle čl. 24 Nařízení, která ve své podstatě směřuje k tomu, že není dána pravomoc českých soudů k řízení v předmětné věci (viz též námitka uplatňující aplikaci čl. 26 Nařízení), popř. námitka místní (mezinárodní) nepříslušnosti Krajského soudu.
K řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), tímto řízením je mj. i řízení o zrušení rozhodčího nálezu, je v prvním stupni příslušný (věcně) soud, který by byl příslušný k řízení ve věci podle zvláštního předpisu (§9 o. s. ř.), kdyby nebylo rozhodčí smlouvy (§41 ZRŘ).
Místně příslušným je podle §43 ZRŘ v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, je-li toto místo v tuzemsku. Jinak je místně příslušný soud, který by byl místně příslušný, kdyby nebylo rozhodčí smlouvy.
Z uvedených ustanovení pak vyplývá, který soud je věcně a místně příslušný rozhodovat v prvním stupni v řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Pravomoc českých soudů v majetkových sporech je pak podle §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. dána, je-li podle českých předpisů dána jejich příslušnost.
Pokud by dovolatel napadal též místní nepříslušnost odvolacího soudu (Krajského soudu v Brně), je k tomu - bez ohledu na uvedené shora – nutné poznamenat, že v tomto případě je tento soud funkčně i místně příslušný k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Okresního soudu v Brně –venkov (§10 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, pokud ZRŘ nestanoví jinak, se pro řízení před soudem, v tomto případě v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, použijí obdobně ustanovení občanského soudního řádu (§44 ZRŘ), je správné, když odvolací soud, zjistil-li, že žalovaní 1) a 2) ztratili způsobilost být účastníkem řízení, postupoval zejména podle ust. §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. a rozhodl o procesním nástupci.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání je podle ust. §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť na základě předeslaných dovolacích námitek Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2010, č. j. 13 Co 47/2010-690, má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.)., neboť je v něm řešena otázka dovolacím soudem neřešená, není však důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle §245b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že dovolatelce (žalované 3), která v řízení neuspěla, bylo uloženo nahradit žalobci k rukám jeho advokáta částku 2550,- Kč (§2 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. února 2011
JUDr. Ing. H u š e k
předseda senátu