ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2608.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 2608/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně S. S. zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci II, Chrástavská č. 273/30, PSČ 460 01, proti žalovaným 1) L. F. a 2) R. F., zastoupených JUDr. Petrem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Špirkova č. 516, PSČ 142 00, o zaplacení 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 364/2009, o dovolání žalovaných rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 29 Co 367/2010-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7.650,- K do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Douska.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2010, č. j. 29 Cdo 367/2010-68 změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. března 2010, č. j. 25 C 364/2009-41, tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za nedůvodné.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 14 prosince 2010, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnými subjekty (žalovanými) a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě byl dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, který ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., tak, že byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 100.000,- Kč s příslušenství a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 100 000 Kč (ale současně převyšujícím 50 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33 Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §262 odst. 1 obchodního zákoníku, ale i z ustanovení §9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001) rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění – smluvní pokuta sjednaná ve smlouvě o zprostředkování, kterou si účastníci sjednali ve smyslu ust. §262 odst. 1 a 2, tak že jejich závazkový vztah, který nespadal pod vztahy uvedené v §261 obch. zák., se bude řídit obchodním zákoníkem. I když v daném případě se ve smyslu ust. §262 odst. 4 obch. zák. bude na ujednání o smluvní pokutě aplikovat právní úprava obsažená pouze v občanském zákoníku, jde i v případě tohoto zajištění o obchodní závazkový vztah – tzv. fakultativní obchod. Zajišťovaný závazkový vztah se řídí na základě smluvního ujednání účastníků obchodním zákoníkem a rovněž zajišťující vztah ze smluvní pokuty je obchodním závazkovým vztahem s tím, že v případě bude-li osoba odpovědná ze závazku vzniklého na základě ujednání o smluvní pokutě osoba, která není podnikatelem, bude se na tento vztah aplikovat pouze právní úprava o smluvní pokutě obsažená v občanském zákoníku. Vztah mezi účastníky řízení je podle obchodního zákoníku (§262. obch. zák.) obchodním závazkovým vztahem, což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o obchodní věc podle §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 100.000,- Kč jedná se ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, 238a a §239 o. s. ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v §237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaných jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a má proto právo na náhradu nákladů. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem podle §3 odst. 1, bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 6.075,-Kč a dále podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby představovaný písemným vyjádřením k dovolání a z částky 1.275,- Kč představující 20% DPH (§173 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 7.650,-Kč Kč jsou žalovaní podle §149 odst. 1 o. s. ř. povinni zaplatit přímo k rukám zástupce žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 23. září 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu