ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2809.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2809/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně OBI Česká republika, s. r. o. , se sídlem Hanusova 18, 140 00 Praha 4, IČ 60470968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS spol. s r. o. , se sídlem Chlumecká 2398, 193 00 Praha 9 – Horní Počernice, IČ 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem V Jirchářích 148/4, 110 00 Praha 1, o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Cmo 176/2009-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Cmo 176/2009-171 v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalované byla uložena povinnost zdržet se přijímání slevových kupónů vydávaných žalobkyní, vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže, v níž požadovala, aby žalované byla uložena povinnost
- zdržet se výroby letáků a nebo reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“,
- zdržet se distribuce letáků a nebo reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“,
- zdržet se přijímání slevových kupónů vydávaných žalobkyní,
- uhradit žalobkyni náklady řízení.
V části týkající se prvně uvedeného nároku žalobkyně vzala žalobu zpět na jednání dne 10. 11. 2008.
Podle žaloby žalovaná tím, že na svých letácích a reklamních materiálech uváděla, a to opakovaně, tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“, dopustila se vůči žalobkyni jednání nekalé soutěže podle §44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch.zák.), a to parazitování na výkonech jiného soutěžitele (§48 obch. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008 č. j. 19 Cm 29/2008-94 zastavil řízení co do části týkající se nároku žalobkyně, že žalovaná je povinna zdržet se výroby letáků a nebo reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“ (výrok I.), uložil žalované povinnost zdržet se distribuce letáků a nebo reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“ (výrok II.), uložil žalované povinnost zdržet se přijímání slevových kupónů vydávaných žalobkyní (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Cmo 176/2009-171 rozsudek soudu prvního stupně o p r a v i l ve znění výroku I. a II. z tam uvedeného „…a nebo…“ na správné „…a/nebo…“ (I. výrok), z a s t a v i l řízení o odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (II. výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. p o t v r d i l , ve výroku III. rovněž p o t v r d i l , vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich – v tomto rozsahu výrok III. změnil tak, že žalobu z a m í t l (III. výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok).
Odvolací soud poté, co zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně podle §207 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), přezkoumal podle §212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu ve věci samé (výroky II. a III.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je z části důvodné.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně měl k dispozici pro své rozhodnutí dostatek skutkových zjištění, odvolací soud proto pro stručnost na tato zjištění ve svém rozsudku odkazuje a sám z nich vychází, rovněž se ztotožňuje se základním právním hodnocením jednání žalované, byť s odchylkou v obecně formulovaném nároku žalobkyně.
Odvolací soud zjistil, že předmětem odvolacího řízení je rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobkyní uplatněném nároku z titulu nekalé soutěže na uložení povinnosti žalované zdržet se distribuce letáků a jiných reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“ (viz výrok II.), dále obecně formulovaný (byť pro účely rozhodnutí dostatečně určitý) požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované zdržet se přijímání slevových kupónů žalobkyně (viz výrok III.).
Nárok na uložení povinnosti žalované zdržet se distribuce letáků a jiných reklamních materiálů obsahujících tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“ a nárok na uložení povinnosti žalované zdržet se přijímání slevových kupónů žalobkyně tvrdila žalobkyně jako nároky podle §53 obch. zák., neboť dovozovala nekalé soutěžní jednání podle §44 odst. 1 (generální klauzule) a také podle §48 parazitování na pověsti.
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z provedených důkazů. Ve shodě se soudem prvního stupně i odvolací soud má jednání žalované za jednání nekalosoutěžní podle generální klauzule. Podle závěrů odvolacího soudu žalovaná využila pro sebe reklamní kampaň žalobkyně, založenou v daném případě na vydávání slevových kupónů v reklamních letácích, žalobkyní předpokládaný efekt tak snížila a přesunula zčásti ve svůj prospěch, přičemž reklamní kampaň žalované předpokládala, opírala se a byla zcela založena na reklamních výkonech žalobkyně. Odvolací soud ve shodě se závěry soudu prvního stupně dovodil, že přitom nešlo jen o povšechný odkaz např. na ceny „konkurence“ k porovnání cenové úrovně např. k deklarovanému příslibu „nejnižších cen“, ale o využití a znehodnocení „kupónové“ kampaně žalobkyně. Toto jednání lze považovat za parazitní soutěž podle §48 obch. zák., a není, jak mínila žalovaná, jednáním žalované „v obraně“ proti tvrzené nekalé soutěži žalobkyně ze dne 17.10.2007 v souvislosti s otevřením obchodu žalované v O. Podle závěrů odvolacího soudu, stejně jako podle soudu prvního stupně, kampaň žalované o přijímání kupónů OBI nemá žádnou souvislost s jednáním žalobkyně, vedle toho, že je neadekvátní. Přestože žalovaná tvrdila, že šlo v daném případě o jednorázovou její akci, kterou ani nehodlá opakovat, odvolací soud uzavřel, že vydání zdržovacího výroku je na místě již vzhledem k popírání závadnosti tohoto jednání žalovanou během celého řízení. Pokud soud prvního stupně v daném rozsahu výrokem II. žalobě vyhověl, podle názoru odvolacího soudu je toto jeho rozhodnutí správné a odvolací soud proto napadený výrok rozsudku podle §219 o. s. ř. potvrdil (když předtím ještě opravil podle §211 a §164 o. s. ř. písařskou chybu ve znění tohoto i předešlého výroku).
Odvolací soud, shodně se závěry soudu prvního stupně, uzavřel, že je na místě i požadavek žalobkyně na uložení povinnosti žalované zdržet se přijímání slevových kupónů žalobkyně za účelem poskytnutí slevy na nich uvedené v obchodech žalované, a to obvykle spolu s odebráním či znehodnocením těchto kupónů jako důkazem o poskytnutí slevy žalovanou na kupón žalobkyně, neboť jde o nekalou soutěž a parazitní jednání naplňující předpoklady §44 odst. 1 a §48 obch. zák. Odvolací soud má však za to, že není na místě absolutní zákaz uvedeného jednání, když důvodná v tomto směru je i obrana žalované o potřebě „zdokumentování“ cen dalšího soutěžitele při nabídce „nejnižší ceny“, slevy z „nejnižší ceny“, „záruky nejnižší ceny“, jež používají mnohé prodejní řetězce (jak v řízení prokazovala žalovaná), včetně žalované a dalších soutěžitelů na daném trhu (např. prodejny BAUMAX, BAUHAUS, GLOBUS). Odvolací soud proto z obecně formulovaného zákazu „přijímání“ slevových kupónů žalobkyně učinil výjimku ve prospěch zákazníka a jím předloženého letáku, tak jak ve výroku jeho rozsudku uvedeno (viz III. výrok rozsudku odvolacího soudu). Pokud soud prvního stupně v daném rozsahu výrokem III. žalobě vyhověl a zavázal žalovanou zdržet se do budoucna předmětného jednání, pak odvolací soud ze shora uvedených důvodů napadený výrok rozsudku podle §220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil a žalobu zamítl pro případy, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná mu tyto kupóny vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich, jinak rozsudek podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Vzhledem ke změně rozhodnutí odvolací soud rozhodoval nově i o nákladech řízení (§224 odst. 2 o. s. ř.), dospěl-li k závěru, že zde nelze dovozovat na straně některého z účastníků natolik převažující poměr úspěchu ve věci, jenž by odůvodňoval přiznání náhrady nákladů, a to v obou stupních řízení. Odvolací soud proto podle §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, a to v jeho měnící části (viz III. výrok rozsudku odvolacího soudu), ve které odvolací soud prvostupňový rozsudek ve výroku III. potvrdil, vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich – v tomto rozsahu se výrok III. mění tak, že žaloba se zamítá.
Z obsahu dovolání vyplývá, že je žalobkyně považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost svého dovolání opírá žalobkyně o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a o ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K dovolacím důvodům dovolatelka uvádí následující:
1) Formulaci odvolacího soudu v napadeném rozsudku „…ve výroku III. se rovněž potvrzuje, vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich – v tomto rozsahu se výrok III. mění tak, že žaloba se zamítá“, považuje dovolatelka za nepřípustnou a rozpornou. Podle názoru dovolatelky nelze výrok III. zároveň změnit a zároveň zamítnout.
2) Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud v rozporu se svým tvrzením v odůvodnění napadeného rozsudku, ačkoliv odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevychází; naopak, napadený rozsudek v napadené části vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Podle názoru odvolacího soudu dochází k přijímání kupónů žalobkyně v obchodech žalované za účelem poskytnutí slevy obvykle (tedy pouze občasně) spolu s jejich odebráním a znehodnocením jako důkazem o poskytnutí slevy, z čehož lze dovodit, že jsou i situace, kdy nepoškozené a neporušené kupóny žalovaná vrací zákazníkovi. K tomu dovolatelka uvádí, že toto skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, neboť žalovaná v řízení před soudy neprokázala, že by v jediném případě při přijímání slevových kupónů žalobkyně neodebrala nebo neznehodnotila přijatý kupón žalobkyně. Naopak, žalobkyně řádně prokázala, že žalovaná ve všech případech přijímaný kupón žalobkyně odebrala nebo znehodnotila. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku dovozuje, že není na místě absolutní zákaz uvedeného jednání, když důvodná má být v tomto směru i obrana žalovaného o potřebě zdokumentování cen dalšího soutěžitele při nabídce nejnižší ceny. Dovolatelka má za to, že ke zdokumentování cen není nutné přijímat slevové kupóny žalobkyně a tyto odebírat a znehodnocovat. Dále má dovolatelka za to, že smyslem vytýkaného jednání žalované v daném případě evidentně není zdokumentování ceny konkurence, nýbrž postavit se mezi žalobkyni, její soutěžní výkon a soutěžitele, odlákat nekalým způsobem zákazníky žalobkyně, navíc s využitím slevové akce žalobkyně a nákladů, které žalobkyně vynaložila na reklamní akci. Podle dovolatelky, jak vyplynulo z provedeného dokazování a jak podle ní správně uvedl ve svém rozsudku soud prvního stupně, je jednání žalované kořistnickou praktikou, tedy využíváním soutěžních výkonů jiného soutěžitele. V odůvodnění napadeného rozsudku dovolatelka vytýká odvolacímu soudu formulaci, že nelze v případě slevových nabídek zabránit tomu, že zákazník do obchodu soutěžitele, jenž nabízí záruku nejnižší ceny, přinese si reklamní letáky dalších soutěžitelů pro porovnání. Dovolatelka k tomu sděluje, že předmětem řízení není reklamní leták žalobkyně, ale její slevové kupóny a jejich přijímání.
3) Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění vyjádřil názor, že za stavu, kdy zde není zákaz nabídky a záruky „nejnižších cen“, nelze zakázat ověřování cenové úrovně, a to ani žalobkyně, včetně jejích slevových kupónů. Podle názoru dovolatelky napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud odvolací soud uvádí, že sice jde o nekalou soutěž a parazitní jednání, avšak následně toto tvrzení neguje tím, že není na místě absolutní zákaz přijímání slevových kupónů žalobkyně. Pokud žalovaná nenese žádné náklady na slevové kupóny, podle názoru dovolatelky žalovaná využívá reklamní akce žalobkyně nekalosoutěžně ve svůj prospěch a má ze soutěžního výkonu žalobkyně výnosy. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že jednání žalované nesprávně právně posoudil i v tom smyslu, že je považuje za přípustné cenové srovnávání (cenovou záruku). Podle názoru dovolatelky, jakož i názoru soudu prvního stupně, k uplatnění cenové záruky není třeba zneužívat výhody, které poskytuje jiný soutěžitel; v posuzovaném případě nebylo účelem poskytnout cenovou záruku, ale odlákat zákazníky žalobkyně a nalákat je k žalované. Podle dovolatelky se odvolací soud svým rozsudkem odchýlil také od své vlastní rozhodovací praxe.
4) Dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech soudního řízení. Podle jejího názoru bylo v řízení prokázáno, že se žalovaná dopouštěla nekalosoutěžního jednání a toto jednání bylo také příčinou podání žaloby ve věci. Dovolatelka proto nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, že poměr úspěchu ve věci byl přibližně stejný. Pokud příčinou podání žaloby bylo nekalé a tudíž protiprávní jednání žalované, tato skutečnost by se měla odrazit v rozhodnutí soudu o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhuje Nejvyššímu soudu České republiky, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně nesouhlasí s dovolacími důvody žalobkyně, změnu rozsudku přijatou odvolacím soudem považuje za věcně správnou, neboť podle ní byla učiněna v souladu se zákonnou úpravou a má oporu v provedeném dokazování. Žalovaná sděluje, že již několikrát bylo osvědčeno žalovanou, že soutěžitelé v rámci hospodářské soutěže svým zákazníkům běžně nabízejí nejrůznější druhy slev a cenových záruk, např. nabízejí svým zákazníkům nejnižší ceny ve srovnání s konkurencí s tím, že vedle garance nejnižší ceny vyplácí soutěžitelé zákazníkovi cenový rozdíl, pokud zákazník koupí identické zboží u konkurence levněji. Jedinou podmínkou pro vyplacení cenového rozdílu je zpravidla osvědčení toho, že zákazník koupil zboží jinde levněji, což se obvykle děje tím, že zákazník předloží u soutěžitele poskytujícího cenovou záruku například účtenku, leták či katalog konkurence, jenž je pak uchováván jako doklad a na jehož základě je zákazníkovi rozdíl ceny doplacen. Obdobný postup použila i žalovaná, když namísto účtenky, letáku či katalogu konkurenta přijala k osvědčení rozdílu cen slevový kupón. Žalovaná zdůrazňuje, že cenový rozdíl by byl vyplacen oproti jakékoliv prezentaci nižší ceny konkurence, jedno zda oproti účtence, katalogu či kupónu konkurenta (k poskytnutí slevy by bylo dostačující i předložení kopie kupónu). Cílem žalované nebylo v daném případě samotné převzetí slevových kupónů, které plnily pouze funkci dokumentační (resp. osvědčující), na jehož základě byla ověřována cenová úroveň dalších soutěžitelů, tedy i žalobkyně. Podle názoru žalované odvolací soud správně ve svém odůvodnění uvedl, že za stavu, kdy není zákaz nabídky a záruky „nejnižších cen“, nelze zakázat ověřování cenové úrovně, a to ani žalobkyně, včetně jejích slevových kupónů, pro plnění takového příslibu. S ohledem na toliko dokumentační povahu aktu převzetí kupónu je podle názoru žalované vyloučeno, aby tento akt byl nekalosoutěžním jednáním, neboť pro poskytnutí slevy je irelevantní, zda je kupón převzat či pouze ukázán či zda zákazník doloží cenovou hladinu konkurence jiným způsobem. Cílem žalované nebylo zneužití nákladů žalobkyně vydaných na tisk a distribuci slevových kupónů, jak tvrdí žalobkyně. V této souvislosti žalovaná podotýká, že po právní moci rozsudku odvolacího soudu jsou kupóny pouze kopírovány a vráceny zákazníkům. Podle názoru žalované odvolací soud správně uvedl, že praxi zákazníků, kteří si do obchodu jednoho soutěžitele, jenž nabízí nabídku „nejnižší ceny“ výrobku na trhu, přinesou reklamní letáky, kupóny či jiné materiály dalších soutěžitelů s cílem doložit a získat pro sebe přislíbenou nejnižší cenu, nelze nejen zabránit, ale navíc je takovéto chování zcela se zájmy spotřebitele a vede k jeho prospěchu. Žalovaná se domnívá, že odvolací soud správně rozhodl, že nelze zakazovat ověřování cenové úrovně jednotlivých soutěžitelů a je v těchto případech irelevantní, zda zákazník k získání přislíbené nejnižší ceny předloží leták, slevový kupón či katalog jiného soutěžitele. Žalovaná považuje III. výrok rozsudku odvolacího soudu za zcela věcně správný, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (dále jen dovolací soud) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, resp. části výroku rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné. Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3, větu první, o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k shodnému závěru se soudem prvního stupně, že jednání žalované lze považovat za nekalou soutěž (podle §44 a násl. obch. zák.), jímž žalovaná zasahuje do práv žalobkyně, a dále dospěl k závěru, na rozdíl od rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalovaná nejedná nekalosoutěžně v těch případech, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich.
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, na právním názoru, podle něhož není na místě absolutní zákaz, aby se žalovaná zdržela přijímání slevových kupónů žalobkyně, když podle odvolacího soudu důvodná má být v tomto směru i obrana žalované o potřebě zdokumentování cen dalšího soutěžitele při nabídce nejnižší ceny. Odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku přisvědčoval argumentaci žalované, že s ohledem na pouze dokumentační povahu aktu převzetí kupónu je vyloučeno, aby tento akt byl nekalosoutěžním jednáním žalované a byl způsobilý přivodit újmu jinému soutěžiteli, neboť pro poskytnutí slevy je irelevantní, zda je kupón převzat či pouze ukázán či zda zákazník doloží cenovou hladinu konkurence jiným způsobem. Tento právní názor odvolací soud nepřevzal od soudu prvního stupně, který naopak tvrdil, že k uplatnění cenové záruky není třeba zneužívat výhody, které zákazníkovi poskytuje jiný soutěžitel; podle veřejného příslibu by byla žalovaná povinna poskytnout lepší cenu než žalobkyně i bez toho, aby od zákazníků přijímala slevové kupóny žalobkyně. Podle názoru soudu prvního stupně smyslem přijímání slevových kupónů žalovanou není poskytnout cenovou záruku, ale „nalákat“ zákazníky od žalobkyně k žalované, což soud považuje za nepřípustnou praktiku, navíc s využitím soutěžních výkonů (a s tím souvisejících nákladů). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná může poskytovat cenovou záruku, ale nemůže přijímat slevové kupóny žalobkyně, aniž by se na jejich vydávání a distribuci přímo podílela; tím získává na trhu výhodu, kterou by jinak nezískala, jelikož zákazníci „půjdou“ k žalované s tím, že tam též mohou uplatnit slevu; pokud by tomu tak nebylo, „šli“ by k žalobkyni, a žalobkyni vzniká újma. Soud prvního stupně vyhověl zdržovacímu nároku žalobkyně,
bylo-li v řízení prokázáno, že ze strany žalované se jednalo o opakované jednání, a zdůraznil, že přestože v době vyhlášení rozsudku žádná taková „akce“ žalované neprobíhá, hrozí nebezpečí opakování tohoto jednání ze strany žalované.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil příslušný právní předpis (§44 a násl. obch. zák.) a nesprávně právně posoudil věc, když učinil právní závěr, že jednání žalované, spočívající v přijímání slevových kupónů žalobkyně v obchodech žalované za účelem poskytnutí slevy na nich uvedené, obvykle spolu s jejich odebráním či znehodnocením jako důkazem o poskytnutí slevy žalovanou na kupón žalobkyně, je sice nekalou soutěží a parazitním jednáním, avšak není nekalou soutěží takové jednání žalované, spočívající v přijímání slevových kupónů žalobkyně v obchodech žalované za účelem poskytování cenové záruky zákazníkům (ověřování cenové úrovně).
Dovolací soud zjistil, že soud prvního stupně rozhodl, že žaloba z titulu ochrany proti nekalé soutěži je důvodná a uložil proto žalované povinnost zdržet se uvedeného protiprávního jednání (viz výrok II. a III.). Dovolací soud považuje závěr soudu prvního stupně o nekalosoutěžním jednání žalované za správný.
Dovolací soud se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, jímž mění výrok III. rozsudku soudu prvního stupně v tom smyslu, že není na místě absolutně zakázat, aby se žalovaná zdržela přijímání slevových kupónů žalobkyně v těch případech, kdy zákazník u žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná tyto kupóny mu vrací bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich. Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je na místě vyhovět návrhu žalobkyně na zákaz přijímání kupónů žalobkyně v obchodech žalované za účelem poskytnutí slevy na nich uvedené, obvykle spolu s jejich odebráním či znehodnocením jako důkazem o poskytnutí slevy žalovanou na kupón žalobkyně, neboť jde o nekalou soutěž a parazitní jednání naplňující předpoklady §44 odst. 1 a §48 obch. zák. Dovolací soud však nesouhlasí s právním posouzením a závěrem odvolacího soudu, že „není na místě absolutní zákaz uvedeného jednání, když důvodná je v tomto směru i obrana žalované o potřebě zdokumentování cen dalšího soutěžitele při nabídce nejnižší ceny, slevy z nejnižší ceny, záruky nejnižší ceny, jež používají mnohé prodejní řetězce, včetně žalované a dalších soutěžitelů na daném trhu“.
Dovolací soud, vycházeje z ustálené judikatury, dovodil, že pokud určité jednání naplňuje kumulativně základní podmínky generální klauzule (§44 odst. 1 obch. zák.), jde o jednání nekalé soutěže, které zákon zakazuje. Navíc může určité nekalosoutěžní jednání, splňující podmínky generální klauzule, naplňovat také podmínky některé či více z pojmenovaných skutkových podstat nekalé soutěže (podle §45 – 52 obch. zák.), což však pro konečný závěr o nekalosoutěžním charakteru posuzovaného jednání na základě generální klauzule není již podstatné. V daném případě oba nižší soudy správně dovodily, že žalovaná jednala nekalosoutěžně (svým jednáním naplnila kumulativně všechny základní podmínky generální klauzule), pokud distribuovala letáky a jiné reklamní materiály obsahující tvrzení „Slevové kupóny od OBI můžete použít i u nás“) a pokud od zákazníků přijímala slevové kupóny OBI a poskytovala jim na tyto kupóny slevy ve svých obchodech.
Dovolací soud dovodil, že tedy není žádný důvod k závěru, k němuž dospěl odvolací soud, že jednoznačně prokázané a rozhodnutími obou nižších soudů zakázané nekalosoutěžní jednání žalované, spočívající v přijímání slevových kupónů žalobkyně, lze v některých případech považovat za „férovou“ (a nikoliv nekalou) soutěž, a to konkrétně tehdy, pokud by žalovaná přijímala slevové kupóny žalobkyně pouze za účelem ověřování cenové úrovně. Dovolací soud, ve shodě s dříve vydanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR k nekalé soutěži, dovodil, že v daném případě není ničím opodstatněný závěr odvolacího soudu, z něhož je patrné jeho dvojí hodnocení úmyslu žalované při přijímání slevových kupónů žalobkyně, a to na tzv. „zlý úmysl“ (za účelem poskytnutí zákazníkům slevy uvedené na kupónech žalobkyně) a tzv. „dobrý úmysl“ (za účelem pouhého ověřování cenové úrovně), pokud již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že tímto jednáním se žalovaná dopouští nekalé soutěže podle generální klauzule. Dovolací soud má za to, že v posuzovaném případě úmysl žalované při přijímání slevových kupónů žalobkyně byl pouze jeden jediný (a nikoliv dvojí, jak tvrdí odvolací soud v odůvodnění svého III. výroku, jímž mění výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a to odlákat zákazníky žalobkyně a nalákat je právě k žalované a tím na úkor žalobkyně získat výhodu a prospěch, které by jinak žalovaná neměla.
Dovolací soud v této otázce souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že k uplatnění cenové záruky (tj. k poskytnutí spotřebiteli tzv. „nejlepší ceny“) není třeba zneužívat výhod, které poskytuje zákazníkům jiný soutěžitel, zde žalobkyně; žalovaná může poskytovat cenovou záruku, ale nemůže přijímat slevové kupóny žalobkyně, aniž by se na jejich vydávání a distribuci přímo podílela.
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud ČR proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.), přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu