ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2900.2010.2
sp. zn. 23 Cdo 2900/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s. , se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, PSČ 638 00, IČ 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 23, o zaplacení 155 561,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 16/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2009, č.j. 13 Co 302/2007-129, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2009, č.j. 13 Co 302/2007-129, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 8. června 2009, č.j. 23 Odo 1034/2009-109, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2008, č.j. 13 Co 302/2007-92, v části výroku II., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. března 2007, č.j. 17 C 16/2006-67, o zamítnutí žaloby co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím a v souvisejícím výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. října 2009, č.j. 13 Co 302/2007-129, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 15 165,80 Kč za dobu od 9.11.2002 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 15 165,80 Kč za dobu od 6.12.2002 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 15 165,80 Kč za dobu od 26.12.2002 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 165,80 Kč za dobu od 31.1.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 711,80 Kč za dobu od 21.2.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 438,80 Kč za dobu od 20.3.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 438,80 Kč za dobu od 26.4.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 438,80 Kč za dobu od 22.5.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 3% ročně z částky 15 438,80 Kč za dobu od 21.6.2003 do 4.2.2006, úroku z prodlení ve výši 2,5% ročně z částky 15 438,80 Kč za dobu od 17.7.2003 do 4.2.2006 a úroku z prodlení ve výši 2% ročně z částky 1 192,10 Kč za dobu od 27.8.2003 do 4.2.2006, a v tomto rozsahu řízení zastavil; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla žaloba co do částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím zamítnuta tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 155 561,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% p.a. z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.10.2006 do 30.12.2006, ve výši 9,5% p.a. z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75% p. a. z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% p.a. z částky155 561,10 Kč za dobu od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% p.a. z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% p.a. z částky 155 561,10 Kč za dobu od 1.7.2009 do 8.10.2009 a za dobu od 9.10.2009 do zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvou týdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; výrokem III. žalobu zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala úroku z prodlení ve výši 9% z částky 155 561,10 Kč také za dobu od 5.2.2006 do 30.9.2006; výrokem IV.a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Předmětem dovolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ohledně zaplacení částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Brně neshledal žalobu na zaplacení požadovaného nájemného a vyúčtování služeb poskytovaných v souvislosti s nájmem podle nájemní smlouvy o nájmu nebytových prostor na ulici Dlouhá 1 v Brně, uzavřené dne 28.9.2000 mezi žalobkyní, jako pronajímatelkou, a žalovaným, jako nájemcem, za odůvodněnou. Požadovala-li žalobkyně po žalovaném zaplacení dlužné částky až do 4.8.2003, soud prvního stupně vzal z dokazování za prokázané, že nájemní poměr účastníků zanikl po uplynutí sjednané jednoměsíční výpovědní doby dne 31.7.2002 na základě výpovědi žalovaného doručené žalobkyni dne 27.6.2002 a dané v souladu s §5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření nájemní smlouvy. Podle tohoto ustanovení je pronajímatel povinen odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu nájmu, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat, zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, a umožnit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s nájmem. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že pronajímatelka tuto povinnost porušila, nereagovala-li na opakované žádosti žalovaného o odstranění zatékání dešťové vody do pronajatých prostor. Závěr o ukončení nájemního poměru účastníků dnem 31.7.2002 založil soud prvního stupně na důkazu provedeném výpovědí svědkyně I. K., která vypověděla, že výpověď žalovaného doručila do podatelny žalobkyně dne 27.6.2002, že výpověď byla opatřena podacím razítkem žalobkyně a že byla osobně přítomna vyklizení žalovaným pronajatých nebytových prostor v červenci 2002. Skutečnost, že listina s potvrzením o přijetí výpovědi nemohla být soudu předložena, koresponduje podle soudu prvního stupně s důkazem provedeným listinou vydanou Policií České republiky dne 8.3.2006, podle níž byl žalovanému i s dokladem o doručení výpovědi nájmu odcizen dne 18.2.2006 osobní automobil. Skutkový závěr o ukončení nájemního vztahu účastníků dne 31.7.2002 opřel soud prvního stupně i o nepřímé důkazy, a to ukončení nájemního vztahu žalovaným se Statutárním městem Brno o nájmu reklamní plochy na ulici Dlouhá 1 v Brně ke dni 25.6.2002, o listinu ze dne 28.6.2002, v níž žalovaný vyjádřil vůči žalobkyni nespokojenost se způsobem výpočtu spotřeby tepla za rok 2001, a o zjištění z faktur za telefonní hovory, že po vyklizení nebytových prostor již nebyly z telefonní stanice umístěné v předmětných nebytových prostorách uskutečňovány žádné telefonní hovory. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně není oprávněna požadovat po žalovaném žádné úhrady za užívání nebytových prostor za dobu po 1.8.2002.
Odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy doručené žalovanému dne 4.8.2003 považoval soud prvního stupně za právní úkon, který již nemohl vyvolat žádné právní účinky, jestliže nájemní poměr zanikl dne 31.7.2002. Žalobu na zaplacení požadované částky ve výši 155 561,10 Kč s příslušenstvím z tohoto důvodu zamítl.
Odvolací soud při zjišťování skutečnosti, ke kterému dni zanikl nájemní vztah mezi účastníky, zopakoval důkazy, na jejichž základě rozhodl soud prvního stupně, a to zejména výslechem svědkyně I. K. a čtením listin ze spisu Policie České republiky (dále jen „ČR“) o odcizení automobilu žalovaného. Po zopakování těchto důkazů odvolací soud neshledal ani v tomto stadiu řízení žádného důvodu, aby se odchýlil od skutkového zjištění, k němuž dospěl ve svém předešlém rozsudku, který byl zrušen Nejvyšším soudem, a sice, že žalovaný nedal žalobkyni výpověď z nájmu nebytových prostor a že nájemní vztah účastníků zanikl až dne 4.8.2003, kdy bylo žalovanému doručeno odstoupení od nájemní smlouvy ze strany žalobkyně. Odkázal přitom na zdůvodnění svého závěru v dřívějším rozsudku, v němž vyšel především ze zjištění, že pokud by měl žalovaný listinu o výpovědi z nájmu opatřenou podacím razítkem žalobkyně k dispozici ještě v době od 3.2.2006 do 8.2.2006, kdy nejpozději došlo k převzetí jeho zastoupení advokátem, uvedl by tuto skutečnost v odporu proti platebnímu rozkazu v této věci. V podaném odporu ale nebylo touto stěžejní listinou argumentováno a bylo v něm uvedeno, že nájemní vztah zanikl dne 30.6.2002, kdy zánik tohoto vztahu dal žalovaný do souvislosti s vyklizením nebytových prostor. Přihlédl rovněž ke zjištění, že žalovaný v souvislosti s odcizením jeho vozidla nenahlásil Policii ČR ztrátu předmětné listiny, obsahující jeho výpověď z nájmu. Vzal v úvahu i zjištění, že žalovaný nijak nereagoval na odstoupení žalobkyně od nájemní smlouvy, doručené mu dne 4.8.2003, ačkoliv by bylo podle odvolacího soudu logické, aby na takový právní úkon reagoval sdělením, že jeho nájemní vztah již zanikl na základě výpovědi a své tvrzení žalobkyni doložil listinou obsahující učiněný právní úkon s potvrzením o doručení výpovědi.
Odvolací soud s ohledem na právní závěr Nejvyššího soudu, který se týkal splatnosti požadovaného nároku na zaplacení nájemného za období od října 2002 do 4.8.2003, vyšel ze zjištění, že žaloba byla doručena žalovanému dne 3.2.2006, přičemž z jejího obsahu vyplývá, že spolu s ní byly soudu předloženy a založeny do spisu jako přílohy faktury, jimiž byly podle smlouvy fakturovány žalovanému k zaplacení částky požadované žalobou. Odvolací soud dovodil, že dnem 3.2.2006 se předmětné faktury dostaly do dispozice žalovaného a jejich doručení se stalo vůči němu účinným. Konstatoval, že v souladu s §563 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) byl žalovaný povinen na základě těchto doručených faktur plnit dne 4.2.2006. Neučinil-li tak, dostal se dne 5.2.2006 do prodlení s jejich zaplacením.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou promlčení nároku na zaplacení 155 561,10 Kč s příslušenstvím a dospěl k závěru, že žalovaná jistina není promlčena, jestliže žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení nájemného za období od října 2002 do srpna 2003 žalobou podanou dne 18.8.2005.
Pokud se týká příslušenství požadované jistiny, odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně podáním, doručeným soudu dne 1.10.2009, uplatnila požadavek na zaplacení úroku z prodlení z požadované jistiny v rozsahu upraveném nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. za dobu od 5.2.2006 do zaplacení. S ohledem na tříletou promlčecí dobu dospěl odvolací soud k závěru, že požadavek na zaplacení úroku z prodlení ve výši 9% z žalované částky za dobu od 5.2.2006 do 30.9.2006 je promlčen, a proto z tohoto důvodu žalobu v uvedeném rozsahu zamítl (výrok III. rozsudku).
Vzhledem k předchozím závěrům odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 155 561,10 Kč s příslušenstvím tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku spolu s úrokem z prodlení za dobu od 1.10.2006 ve výši stanovené pro každé jednotlivé trvání prodlení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které směřuje do výroku II. odvolacího soudu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“), je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně správně vzal v úvahu všechny provedené důkazy a to nejen výpověď svědkyně K. a záznamy Policie ČR související s odcizením vozidla žalovaného, ale přihlédl i k listinným důkazům provedeným jednak výpovědí nájemní smlouvy o nájmu reklamní plochy a též fakturami ohledně telefonních hovorů z předmětných nebytových prostor. Namítá, že odvolací soud ale poslední dva jmenované důkazy nikterak nezohlednil při svém rozhodování a v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč tak učinil. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel v tomto směru za nepřesvědčivé. Dovolatel zdůrazňuje, že uvedené důkazy plně korespondují s jeho tvrzením o výpovědi nájmu nebytových prostor na ulici Dlouhá 1, dané v červnu 2002 žalobkyni, když v textu výpovědi ohledně reklamní plochy na ulici Dlouhá 1 z června 2002, doručené prokazatelně pronajímateli dne 28.7.2002, se výslovně uvádí, že výpověď z této smlouvy je dávána z důvodu ukončení nájemní smlouvy ke dni 31.7.2002 v provozovně na ulici Dlouhá 1. O pravdivosti tvrzení žalovaného o doručení výpovědi nájmu z nebytových prostor dne 27.6.2002 žalobkyni svědčí podle dovolatele rovněž skutečnost, že prostory provozovny v uvedené ulici byly vyklizeny a po jejich vyklizení v červenci 2002 nebyly z těchto prostor uskutečňovány již žádné telefonní hovory, jak vyplynulo z důkazu provedeného fakturami za telefon, jenž byl v té době umístěn v předmětných prostorách. Dovolatel namítá, že těmito posledně uvedenými důkazy se odvolací soud opomenul vypořádat ve vazbě na ostatní důkazy a pominul tak rozhodné skutečnosti, které těmito provedenými důkazy byly prokázány, což vedlo k tomu, že učinil nesprávný skutkový závěr, že žalovaný nedal žalobkyni výpověď z nájmu nebytových prostor, a následně pak tento nesprávný skutkový závěr, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vedl k nesprávnému právnímu posouzení uplatněného nároku žalobkyně, když odvolací soud pak oprávněnost uplatněného nároku odvíjel od účinků odstoupení žalobkyně od předmětné nájemní smlouvy ke dni 10.7.2003.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolatel však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterou spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřesvědčivé, jestliže odvolací soud v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. nezdůvodnil, proč neprovedl, resp. nezopakoval i další důkazy, zejména výpovědí nájemní smlouvy o nájmu reklamní plochy a též fakturami ohledně telefonních hovorů z předmětných nebytových prostor.
Dovolací soud dospěl k závěru, že řízení je skutečně postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyhodnotil i další provedené důkazy. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vždy dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu. Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Povinností soudu je nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§153 odst. 1, §157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, r. 2006, sv. 41, str. 349 a nález Ústavního soudu ze dne 2.12.2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud se odvolací soud nevypořádal s listinnými důkazy - výpovědí nájemní smlouvy o nájmu reklamní plochy a fakturami ohledně telefonních hovorů z předmětných nebytových prostor – byť se jednalo o důkazy nepřímé, je třeba přisvědčit dovolateli, že byl důvodně uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V dovolacím řízení proto nelze dodatečně hodnotit, zda tyto důkazy, pokud k nim soud nepřihlédl, mohly mít za následek jiné právní posouzení věci (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1994, sp. zn. 7 Cdo 41/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, sešit 3, pod č.10, v němž bylo judikováno: V případě, že nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení odvolacím soudem brání soudu dovolacímu zhodnotit jeho správnost, trpí řízení jinou vadou která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.).
Rozhodnutí je nepřezkoumatelné ve smyslu výše uvedeného i z toho důvodů, že odvolací soud při odůvodnění svého závěru, že žalovaný nedal žalobkyni výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor a že nájemní vztah účastníků trval až do 4.8.2003, kdy bylo žalovanému doručeno odstoupení od nájemní smlouvy ze strany žalobkyně, pouze odkázal na odůvodnění svého dřívějšího rozsudku, který byl posléze částečně zrušen Nejvyšším soudem.
Nebylo-li tedy možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu