ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.2944.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 2944/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně SICO-PRACOVNÍ PLOŠINY, spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Nerudova 205/2, PSČ 118 00, IČO 26424029, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 18, proti žalované TRIMAX, a.s. , se sídlem v Praze 3, Koněvova 141, č. p. 2660, PSČ 130 00, IČO 26508788, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 30/126, o zaplacení částky 1 680 758,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 163/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 12 Cmo 366/2007-266, takto:
I. Dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č. j. 12 Cmo 366/2007-266, v části, v níž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 28 Cm 163/2005-231, ve výroku pod bodem IV, se odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008,
č. j. 12 Cmo 366/2007-266, ve výroku pod bodem I v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2007, č. j. 28 Cm 163/2005-231, ve výrocích pod body V a VI, a ve výroku pod bodem II se zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady skutečné škody vzniklé vynaložením nákladů na opravu pracovní plošiny HA18PX ve výši 1 114 777,70 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 565 981 Kč. Do výše částky 827 788 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že v tomto rozsahu jí bylo poskytnuto pojistné plnění na provedenou opravu pracovní plošiny, a do výše 186 914,70 Kč ji vzala zpět s odůvodněním, že jí v této výši byla vrácena zaplacená daň z přidané hodnoty. Předmětem řízení tak zůstalo zaplacení částky 100 075 Kč představující zbývající rozsah skutečné škody spočívající v nákladech na opravu plošiny a ušlý zisk ve výši 565 981 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2007, č. j. 28 Cm 163/2005-231, co do částky 827 788 Kč a částky 186 914,70 Kč řízení zastavil (výroky pod body I a III), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 100 075 Kč (výrok pod bodem IV), žalobu v části uplatněného nároku ve výši 565 981 Kč zamítl (výrok pod bodem V), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem VI).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli podle §663 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaná převzala předmětnou pracovní plošinu typu HA18PX do užívání. O vrácení této plošiny zpět žalobkyni byl sepsán mezi žalovanou a pracovníkem společnosti, která prováděla přepravu do sídla žalobkyně, protokol. O stavu této plošiny byl posléze sepsán za přítomnosti obou účastníků a specializované společnosti ROTHLEHNER pracovní plošiny, s.r.o., druhý protokol, v němž bylo konstatováno, že došlo ke značnému poškození předmětné pracovní plošiny. Tento zápis odmítl podepsat zástupce žalované, pan Hlavatý, s odůvodněním, že nemá souhlas od předsedy představenstva žalované. Při následném jednání za účasti zaměstnanců žalované tito odmítli podepsat uvedený protokol, neboť s rozsahem poškození a škodou nesouhlasili.
Soud prvního stupně vzal nutnost opravy předmětné plošiny a výši ceny opravy za prokázanou posouzením odborných pracovníků servisní společnosti ROTHLEHNER pracovní plošiny, s.r.o.
Požadavek na náhradu škody žalobkyně uplatnila vůči žalované při dvou jednáních za účasti zaměstnanců žalované a podle závěru soudu prvního stupně tak byl požadavek na náhradu škody uplatněn včas ve lhůtě podle §398 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Ustanovení §632 odst. 4 obch. zák. na předmětnou věc nedopadá, neboť mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o nájmu dopravního prostředku podle §630 a násl. obch. zák., nýbrž zmíněná nájemní smlouva upravená v zákoníku občanském. Výši ušlého zisku stanovila žalobkyně tak, že vypočetla průměrnou výši částky za užívání pracovní plošiny v předchozím období a vynásobila tuto částku počtem dní, kdy byla pracovní plošina v opravě. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že poškozenou pracovní plošinu mohla žalobkyně nahradit jinou pracovní plošinou, stejně jako v případě běžné poruchy této plošiny. Z toho dovodil, že nebyly prokázány a ani tvrzeny skutečnosti, které odůvodňují vznik škody na straně žalobkyně z důvodu ušlého zisku, a proto soud prvního stupně žalobu v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. února 2008, č. j. 12 Cmo 366/2007-266, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV potvrdil, ve výroku pod bodem V a VI změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 565 981 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud uvedl, že ve sporu o náhradu škody podle §373 a násl. obch. zák. spočívající v nákladech na opravu pronajaté věci je rozhodující, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro vznik práva na náhradu škody. Základním předpokladem vzniku tohoto práva je porušení povinnosti ze závazkového vztahu. V daném případě se jedná o obchodní závazkový vztah, jak správně dovodil soud prvního stupně, založený nájemní smlouvou uzavřenou podle §663 a násl. obč. zák. Pracovní plošina není určena k přepravě osob nebo nákladu, z toho důvodu se nemůže jednat o smlouvu o nájmu dopravního prostředku podle §630 a násl. obch. zák. Odvolací soud se ztotožnil také se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná vrátila žalobkyni pracovní plošinu poškozenou a silně znečištěnou. Porušila tak svoji povinnost sjednanou v bodu 6.5 nájemní smlouvy – udržovat pracovní plošinu v provozuschopném stavu, chránit ji před znečištěním, poškozením, nadměrným opotřebením, odcizením, zničením. V bodu 6.6 nájemní smlouvy bylo účastníky dále dohodnuto, že při znečištění nebo poškození pracovní plošiny bude žalované vyúčtováno uvedení plošiny do původního stavu. Dalším ze zákonných předpokladů pro vznik práva na náhradu škody je existence škody. V dané věci představuje škoda zbývající část ceny zaplacené žalobkyní za opravu pracovní plošiny, která nebyla nahrazena pojišťovnou. Sama okolnost, že pojišťovna neposkytla žalobkyni pojistné plnění do výše 100 075 Kč, nemá žádný právní význam, neboť rozsah pojistného plnění je dán obsahem konkrétní pojistné smlouvy. Odvolací soud dovodil, že v dané věci je splněn i další z předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, a to příčinná souvislost mezi porušením smluvního závazku žalované a vznikem škody. Příčinná souvislost je dána tím, že pokud by žalovaná splnila svoji povinnost vrátit plošinu ve stavu odpovídajícímu běžnému opotřebení, nemusela by žalobkyně vynaložit prostředky na opravu pronajaté pracovní plošiny. Majetek žalobce se tedy skutečně zmenšil o žalovanou částku 100 075 Kč a uplatněný nárok na její náhradu je v souladu s §373 a §379 obch. zák. oprávněný.
Ohledně uplatněného nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku nepřijal odvolací soud argumentaci žalované o prekluzi nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku odkazem na §683 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení platí, že došlo-li k poškození nebo nadměrnému opotřebení pronajaté věci v důsledku jejího zneužití, odpovídá nájemce i za škody způsobené osobami, kterým umožnil k pronajaté věci přístup. Za náhodu však neodpovídá a podle odstavce 2 téhož ustanovení se lze domáhat náhrady pouze do šesti měsíců od vrácení pronajaté věci, jinak nárok zanikne. Podle závěru odvolacího soudu se propadná lhůta stanovená v §683 odst. 2 obč. zák. vztahuje na škodu vzniklou přímo na pronajaté věci a je tedy vyloučené, aby se vztahovala i na náhradu škody, která vznikne až po vrácení věci, což je případ škody vzniklé z důvodu ušlého zisku. Odvolací soud nepovažoval na rozdíl od soudu prvního stupně za rozhodné, že žalobkyně měla podle výpovědi jejího jednatele V. B. v záloze další pracovní plošinu, kterou mohla po celou dobu opravy pronajímat. Odvolací soud naopak dovodil, že žalobkyni nepochybně ušel zisk po dobu, kdy z důvodu provádění opravy nemohla pracovní plošinu dále pronajímat, přičemž závěry učiněné při hodnocení náhrady skutečné škody platí i pro náhradu ušlého zisku. Ohledně rozsahu ušlého zisku akceptoval odvolací soud žalobkyní navržený způsob výpočtu ušlého zisku vycházející z faktur, kterými byla účtována cena nájmu různým zákazníkům žalobkyně za roky 2004 a 2005, kdy byla žalobkyně pronajímatelem předmětné plošiny, přičemž byla vypočítána průměrná denní tržba při započítání dnů, kdy nebyla plošina pronajata (nejedná se tedy o čistý zisk za jeden den pronájmu). Tato denní tržba činí 2 873 Kč a celková výše ušlého zisku při 197 dnech doby, kdy žalobkyně nemohla plošinu užívat (8. 4. 2005 – 21. 10. 2005), se rovná částce 565 981 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vady řízení spočívají podle jejího tvrzení v tom, že soudy neprovedly navržené důkazy a nesplnily povinnost uloženou jim v §157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v odůvodnění rozsudku mj. uvede, které skutečnosti má za prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud prvního stupně opřel dle dovolatelky své rozhodnutí o skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly, naopak zcela rozhodné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nevzal v úvahu. V hodnocení důkazů a poznatků, které v řízení vyšly najevo, jsou dle dovolatelky zcela zjevné logické rozpory a zásadní mezery. Žalovaná poukázala na svůj odpor proti platebnímu rozkazu, v němž navrhovala provedení důkazu příkazem k úhradě ze dne 20. 12. 2005 a hlášením pojistné události. Při ústním jednání dne 6. 9. 2006 navrhovala předložení deníku zdvihacího zařízení. Žalobkyně dále navrhovala provedení důkazů dopisy Allianz pojišťovny, a.s., z 10. 1. 2006 a 15. 9. 2006 a výpovědí svědků H., R., V. a G. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, aniž by řádně jejich neprovedení odůvodnil.
Dovolatelka dále namítla, že nájemní smlouva nebyla platně uzavřena, jelikož ve smlouvě chybí údaj, na jakou dobu se uzavírá. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že byla sjednána doba nájmu, což však smlouvě neodpovídá. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku tvrdí, že „žalobce pronajal žalovanému na dobu od 26. 1. 2005 do 8. 4. 2005 pracovní plošinu“, ač pro toto zjištění nebyl žádný podklad v provedeném dokazování. Dovolatelka rovněž namítla, že smlouva byla podepsána osobami, které nebyly oprávněny jednat jménem žalobkyně a žalované.
Dovolatelka poukazuje na to, že skutečný stav plošiny nebyl řádně prokázán, neboť vzhledem k blízkému vztahu žalobkyně a společnosti ROTHLEHNER pracovní plošiny, s.r.o., nelze na ni pohlížet jako na nezávislého svědka. Tento závěr podle žalované vyplývá i z toho, že pojišťovna, která vyplácela pojistné plnění, neuhradila jeho plnou výši. Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že plošina byla podstatně poškozena, ze dvou zápisů, které vyhotovila sama žalobkyně a které nebyly nikdy žalovanou podepsány, a nepřihlédl přitom k prvnímu předávacímu protokolu, v němž je uvedeno, že na plošině došlo jen k poškození laku a polepů. Soud se podle dovolatelky nevypořádal se zásadními skutečnostmi zjištěnými dokazováním, neuvedl, jakými úvahami se řídil, když vzal některé důkazy za průkazné (první předávací protokol) a k jiným nepřihlédl (další „předávací protokoly“).
Soud prvního stupně neprokázal, že došlo ke korozi plošiny vlivem neznámé chemikálie, protože sám v odůvodnění rozsudku uvádí, že chemikálie „zřejmě“ způsobila korozi. Nebylo přitom zjištěno, o jakou chemikálii se jednalo, ani zda koroze byla způsobena právě touto chemikálií a zda tuto chemikálii na stroj aplikovala žalovaná. Žalovaná je toho názoru, že není možné, aby pouze na základě tvrzení žalobkyně a jí spřízněné společnosti, která si pak vyúčtovala jednoznačně nadsazenou cenu za neprokázané opravy prováděné po nepřiměřeně dlouhou dobu, bylo bez dalšího dovozeno, že poškození existovalo v jimi uvedené míře, i když toto nebylo nikdy prokázáno. Naopak je možné přihlédnout k tomu, že pojišťovna neuznala požadavek na proplacení celé částky a i díky dokazování v řízení u soudu prvního stupně dovodit, že pokud zde nějaké poškození vůbec bylo, nebylo rozhodně v míře tvrzené žalobkyní.
Dovolatelka dále poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi svědka Karase a na rozpor této výpovědi s výpovědí svědka B. Dovolatelka tvrdí, že předmět nájmu předala žalobkyni s minimálním poškozením, o čemž svědčí první protokol. Pokud k poškození tvrzenému žalobkyní došlo, muselo se tak stát až po řádném odevzdání předmětu nájmu žalovanou. V jakém stavu byl stroj opravdu, mohlo být zjištěno neprovedeným důkazem, ke kterému se soud nevyjádřil, a to záznamy o údržbě a servisu.
Tzv. druhý předávací protokol žalovaná nepodepsala. Údaje v tomto protokolu nebyly ničím věrohodně prokázány. Nejsou zde fotografie dokazující, že se jedná o předmětný stroj.
Dovolatelka namítá i nesprávné právní posouzení věci. Soudy nesprávně právně posoudily věc, protože na daný případ neaplikovaly §683 odst. 2 obč. zák., ale obecnou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku. Podle dovolatelky se měla žalovaná domáhat náhrady škody ve lhůtě šesti měsíců ode dne vrácení předmětu smlouvy; žalovaný nárok je proto prekludovaný.
Co se týče ušlého zisku, namítá dovolatelka, že odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda byly prokázány předpoklady pro vznik ušlého zisku či nikoli. Podle dovolatelky mohla být škoda ve formě ušlého zisku odvrácena využitím jiné plošiny, kterou prokazatelně měla žalobkyně k dispozici, což potvrdili i svědci K. a B. (dovolatelka zřejmě míní jednatele žalobkyně V. B.). V takovém případě by škoda vůbec nevznikla. Žalobkyně nesplnila svou povinnost podle §415 obč. zák. předcházet škodám, když tuto možnost měla a nevyužila ji. Žalovaná dále namítala, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně předmětnou plošinu k opravě předala, kdy byla plošina předána žalobkyni zpět a z jakého důvodu trvala oprava uvedenou dobu. Podle názoru žalované nebyl prokázán rozsah náhrady škody.
Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do výše 100 075 Kč, je třeba posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je v tomto rozsahu přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání je zřejmé, že dovolatelka v prvé řadě nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka především napadá skutkové závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, a sice že žalobkyně prokázala vznik skutečné škody, výši této škody a příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem skutečné škody.
Uvedeným postupem tedy dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat.
Žalovaná dále v dovolání namítla, že (v průběhu řízení) uváděla, že smlouva nebyla platně uzavřena. Sdělovala, že ze strany žalobkyně došlo k jejímu uzavření až předložením nového znění smlouvy. Tato námitka je poněkud nesrozumitelná. Nicméně z obsahu spisu se podává, že žalovaná v podání ze dne 28. března 2007 (přičemž do té doby v řízení existenci smlouvy mezi stranami nezpochybňovala, naopak potvrzovala) namítla, že žalobkyně v řízení předložila dvě kopie smlouvy o nájmu pracovní plošiny ze dne 26. 1. 2005, přičemž v prvém případě šlo o kopii nepotvrzenou žalobkyní. Žalobkyně tuto skutečnost v podání ze dne 20. 10. 2006 vysvětlila tím, že v prvém případě šlo o špatně čitelnou kopii. Soud prvního stupně důkaz touto nově předloženou kopií smlouvy provedl při jednání dne 13. 12. 2006 (č. l. 197). V rozsudku pak učinil skutkové zjištění, že mezi stranami došlo k uzavření smlouvy podle listiny, která byla dne 26. 1. 2005 potvrzena žalovanou. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud, jak shora uvedeno, vázán. Tato námitka žalované tudíž přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Dovolatelka dále namítla, že ve smlouvě chybí údaj, na jakou dobu se uzavírá. Odvolací soud však učinil skutkové zjištění, že uzavřená smlouva obsahuje dobu nájmu, když smlouva byla uzavřena na dobu od 26. 1. 2005 do 8. 4. 2005. Jak shora uvedeno, skutkovým zjištěním odvolacího soudu je dovolací soud v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i bez sjednání doby užívání by byla nájemní smlouva platná – v takovém případě by byla uzavřena na dobu neurčitou.
Dovolatelka konečně namítá, že smlouva byla podepsána osobami, které nebyly oprávněny za strany jednat. Tato námitka ve vztahu k osobě, která podepsala smlouvu za žalobkyni, je novou námitkou nepřípustně uplatněnou až v dovolacím řízení, k níž dovolací soud podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. přihlížet nemůže. Pokud se týká podpisu smlouvy ze strany žalované, podle skutkového zjištění soudu prvního stupně tuto smlouvu podepsal stavbyvedoucí žalované pan H. Jde tudíž o zákonného zástupce žalované podle ustanovení §15 odst. 1 obch. zák., přičemž Nejvyšší soud nesdílí názor žalované, že by uzavření předmětné smlouvy nebylo možno hodnotit jako právní úkon, k nimž při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na své usnesení ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005, v němž dovodil, že je obvyklé, aby zaměstnanec podnikatele pověřený výkonem funkce stavbyvedoucího uzavíral smlouvy o přepravních výkonech nutných pro zhotovovanou stavbu, a na usnesení ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3122, sešit 31, str. 48), v němž dospěl k závěru, že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla (v citovaném rozhodnutí se jednalo o smlouvu o provedení zemních a výkopových prací). Tato námitka je tudíž rovněž neopodstatněná.
Dovolatelka v dovolání rovněž tvrdí, že odvolací soud opominul ustanovení §683 odst. 2 obč. zák., podle něhož se lze domáhat náhrady škody vzniklé poškozením nebo nadměrným opotřebením pronajaté věci v důsledku jejího zneužití pouze v prekluzivní lhůtě šesti měsíců od vrácení pronajaté věci. Tato námitka se však nemůže vztahovat k té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 100 075 Kč, neboť náhradu této škody uplatnila žalobkyně žalobou došlou soudu dne 27. 6. 2005, přičemž k vrácení pronajaté věci došlo dne 8. 4. 2005.
Dovolatelka uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Je proto nutno uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV, není ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí odvolacího soudu neřeší právní otázku , která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud v rozsahu přípustného dovolání přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posoudil námitky dovolatelky směřující k uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka namítá, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy a v rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno, proč tyto důkazy nebyly provedeny. Jedná se především o výslech svědků p. H., R., V. a G. Výslech těchto svědků navrhovala žalobkyně v podání nazvaném Doplnění a shrnutí skutkových tvrzení žalobkyně ze dne 15. 9. 2006. Žalovaná návrh na provedení důkazu výslechem těchto svědků v průběhu řízení neučinila. Civilní řízení je ovládáno zásadou dispoziční, podle níž je každý z účastníků řízení zodpovědný za svá skutková tvrzení a návrhy na provedení důkazů k prokázání svých tvrzení. Jelikož výslech svědků p. H., R., V. a G. navrhovala k prokázání svých tvrzení žalobkyně a nikoli žalovaná, nemohlo neprovedení těchto důkazů způsobit vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci s ohledem na zájmy žalované. Žalovaná by mohla takovou vadu řízení namítat pouze v případě, že by soud bez řádného odůvodnění neprovedl jí navrhované důkazy, které by byly s to ovlivnit výsledek řízení, což se v daném případě nestalo. To se týká i listinných důkazů – dopisů Allianz pojišťovny, a.s., zn. 420139980-01 ze dne 2. 1. 2006 a zn. 420139980-0001 ze dne 10. 1. 2006, jejichž provedení navrhla žalobkyně podáním ze dne 5. 9. 2006.
Takovou vadou není ani neprovedení listinného důkazu navrženého žalovanou v podání ze dne 14. 2. 2006, tj. příkazem k úhradě ze dne 20. 12. 2005. Tímto důkazem mělo být prokázáno, že pojišťovna vyplatila žalobkyni pojistné plnění ve výši 836 713 Kč, tedy důkaz z hlediska posouzení nároku žalobkyně na úhradu ušlého zisku irelevantní.
Žalovaná dále namítá, že soud neprovedl důkaz hlášením pojistné události z pojištění strojů a pojištění elektroniky ze dne 10. 5. 2005, když provedení tohoto důkazu navrhla žalovaná podáním ze dne 14. 2. 2006, a deníkem předmětného zdvihacího zařízení – provedení tohoto důkazu navrhla při jednání dne 6. 9. 2006.
Tato námitka rovněž není opodstatněná, neboť z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 6. 9. 2006 se podává, že po provedení dokazování žalovaná navrhovala již jen provedení důkazu právě uvedeným deníkem zdvihacího zařízení, při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 12. 2006 (č. l. 198) a dne 28. 3. 2007 (č. l. 219) žalovaná uvedla, že nenavrhuje doplnění dokazování.
Odvolací soud však zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně učinil z výpovědi jednatele žalobkyně skutkové zjištění, že poškozenou plošinu bylo možno nahradit jinou podobnou plošinou, a to i případě běžné poruchy této plošiny. Na základě tohoto skutkového zjištění uzavřel, že žalobkyní nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, že by v důsledku toho, že tuto poškozenou plošinu nemohl pronajímat, mu vznikla škoda spočívající v ušlém zisku. Odvolací soud naproti tomu z výpovědi jednatele žalobkyně učinil skutkové zjištění, že jednatel pouze potvrdil pouze to, co je povinností každého pronajímatele podle §664 obč. zák. – že pronajímatel je povinen na své náklady udržovat pronajatou věc ve stavu odpovídajícímu obvyklému užívání. Existenci jakési záložní „zakonzervované“ pracovní plošiny však netvrdil, což vyplývá z další části jeho výpovědi, ve které uvedl, že v České republice existuje pouze jedna další pracovní plošina stejného typu. Odvolací soud tedy dospěl k jinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvního stupně, aniž v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz výslechem jednatelem žalobkyně V. B.
Pokud však dovolatelka tvrdí, že skutečnost, že předmětná plošina mohla být nahrazena srovnatelnou jinou plošinou, kterou vlastnila žalobkyně, vyplývá i z výpovědi svědka K., není tato námitka důvodná.
Nejvyšší soud dále posoudil námitky dovolatelky směřující k uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ,tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelka namítla, že (v průběhu řízení) uváděla, že smlouva nebyla platně uzavřena, a že ze strany žalobkyně došlo k jejímu uzavření až předložením nového znění smlouvy. Ohledně této námitky platí závěry uvedené shora při posuzování přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. Nejvyšší soud pouze doplňuje, že skutkové zjištění soudu prvního stupně (a odvolacího soudu), že smlouva o nájmu pracovní plošiny byla uzavřena na listině, která byla dne 26. 1. 2005 potvrzena žalovanou, má oporu v provedeném dokazování, a to v listině na č. l. 194, kterou byl proveden důkaz při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 12. 2006 (č. l. 197). Jde o fotokopii smlouvy o nájmu pracovní plošiny, jež obsahuje podpisy obou stran – V. B., jednatele žalobkyně, a pana H. za žalovanou.
Dovolatelka dále namítá, že ve smlouvě chybí údaj, na jakou dobu se uzavírá. I zde platí závěr učiněný shora, že odvolací soud učinil skutkové zjištění, že uzavřená smlouva obsahuje dobu nájmu, když smlouva byla uzavřena na dobu od 26. 1. 2005 do 8. 4. 2005. Rovněž toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, neboť ve smlouvě ze dne 26. 1. 2005 je v článku III bodu 3.1 uvedeno, že smlouva se uzavírá na dobu určitou od 26. 1. 2005 do 8. 4. 2005.
Dovolatelka rovněž namítá, že smlouva byla podepsána osobami, které nebyly oprávněny za strany jednat. I tato námitka byla shora posouzena jako nedůvodná. Tyto závěry platí i pro tuto část dovolání.
Z dovolání se dále podává, že dovolatelka dovozuje, že soudy měly na danou věc aplikovat §683 odst. 2 obč. zák. a nikoli obecnou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku. Tato námitka žalované není důvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že lhůta stanovená v §683 odst. 2 obč. zák. se vztahuje na škodu vzniklou přímo na pronajaté věci a je tedy vyloučené, aby se vztahovala i na náhradu škody, která vznikne až po vrácení věci, což je případ škody vzniklé z důvodu ušlého zisku. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje, přičemž doplňuje, že právo na náhradu skutečné škody bylo uplatněno včas, když žaloba byla soudu doručena dne 27. 6. 2005.
Dovolatelka dále namítá, že skutečný stav poškozené plošiny nebyl řádně prokázán, a to především proto, že společnost ROTHLEHNER pracovní plošiny, s.r.o., není nezávislým svědkem a na vyjádření této společnosti je nutné pohlížet, jako by takové vyjádření bylo činěno žalobkyní. Tento závěr vyplývá i z toho, že pojišťovna, která vyplácela pojistné plnění, neposkytla odškodnění v plné výši. Pokud soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že podstatné poškození plošiny vyplývá ze dvou zápisů, žalovaná namítá, že soud nepřihlédl k prvnímu a jedinému relevantnímu předávacímu protokolu, z něhož vyplývá pouze poškození laků a polepů, a vzal za průkazné další „předávací protokoly“, ač jde o nevěrohodné důkazy, jež si vytvořila sama žalobkyně, přičemž tyto protokoly nebyly podepsány žalovanou. S těmito zásadními skutečnostmi se soud nevypořádal. Pokud soud prvního stupně dovodil, že plošinu měla „zanést“ neznámá chemikálie, jež měla způsobit její korozi, nebylo prokázáno, o jakou chemikálii se jedná, a nebylo ani prokázáno, že tato chemikálie způsobila korozi. Žalovaná skutečně na stroj aplikovala ochranný postřik CHRYSO Protec, což je standardně používaný roztok určený naopak k ochraně zařízení přicházejícího do styku s čerstvým betonem. Soud však vzal za prokázaný fakt, že žalovaná poškodila stroj neznámou chemikálií, ač nebylo zjištěno, o jakou chemikálii se jedná, zda způsobila korozi a zda tuto chemikálii na stroj aplikovala žalovaná. Přitom soud sám používá slovo „zřejmě“. Žalovaná dále poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědi svědka K., když je zde logický rozpor, že pan K. si nemohl poškození všimnout, ač se jednalo o poškození značné a okamžitě rozeznatelné, zejména pro osobu, která předmětnou plošinu žalované předávala a s obdobnými zařízeními pracuje. Kromě toho svědek B. uvedl, že poté, co zaměstnanec žalobkyně dovezl plošinu do areálu žalobkyně, nebyl stroj složen, ale odtransportován servisní firmě ROTHLENER pracovní plošiny, s.r.o. Toto je v rozporu s výpovědí svědka K., který uvedl, že plošinu v sídle žalobkyně složil. Soudy se těmito rozpory nezabývaly. Žalovaná předmět nájmu předala s minimálním poškozením, o čemž svědčí protokol. Pokud k poškození došlo, muselo se tak stát až po řádném odevzdání předmětu nájmu žalovanou.
Uvedenými námitkami žalovaná uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. , tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. v právní literatuře Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 1268, a v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu např. rozsudky ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 640/2005, ze dne 9. 5. 2006,
sp. zn. 32 Odo 654/2006, a ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 5/2005, které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto posoudil rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle shora uvedených kritérií.
Dospěl přitom k závěru že námitky žalované v převážné míře směřují proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, aniž by bylo možno ze způsobu hodnocení důkazů dovodit, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) při tomto hodnocení důkazů pochybil. Takové námitky jsou však ze shora uvedených důvodů nepřípustné. To se týká jak hodnocení listinného důkazu – „Zhodnocení stavu pracovní plošiny HA18PX, v. č. AD 108 750 a návrh variant pro její uvedení do provozuschopného stavu“ ze dne 26. 4. 2005, zpracovaného společností ROTHLEHNER pracovní plošiny s.r.o., tak hodnocení protokolu o předání ze dne 8. 4. 2005 sepsaného mezi žalovanou a dopravcem, protokolu o předání z téhož dne sepsaného mezi žalobkyní a společností ROTHLEHNER pracovní plošiny s.r.o., dopisu žalobkyně ze dne 19. 4. 2005, který byl označen jako Zápis o převzetí a popis technického stavu pracovní plošiny Haulitte HA18PX-1-750, i hodnocení výpovědí svědků Z. T. a J. H.
Odvolací soud (i soud prvního stupně) však při hodnocení důkazů, jež byly provedeny výslechem svědka V. K. a výslechem jednatele žalobkyně V. B., který byl vyslechnut jako účastník řízení, pominul skutečnost, že svědek V. K. vypověděl
(srov. č. l. 181 – 182), že po převzetí odvezl plošinu do sídla žalobkyně, poté plošinu složil a jel vykonávat další činnost dle svého zařazení. V. B. však vypověděl (srov. č. l. 218 – 219), že „řidič firmy Půmevek protokolárně převzal stroj na stavbě (žalované), tuto plošinu naložil a odvezl do areálu žalobkyně. V té době jsem byl v areálu přítomen a technici mě upozornili na to, že stroj je značně zašpiněn a poškozen. Tento po konzultaci s právním zástupcem a též s firmou ROTHLEHNER nebyl složen a odtransportován této firmě…“ Je zde tedy rozpor mezi výpovědí svědka K., který uvedl, že plošinu složil v sídle žalobkyně, a výpovědí jednatele žalobkyně V. B., který uvedl, že stroj nebyl složen. Protože tato skutečnost může být podstatná při zjišťování skutkového stavu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou naplněny podmínky ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle obsahu spisu nemá oporu v provedeném dokazování též skutkové zjištění odvolacího soudu, že oprava předmětné pracovní plošiny trvala do 21. 10. 2005. V průběhu řízení totiž nebyl proveden žádný důkaz, jímž by byla tato skutečnost prokázána. Odvolací soud navíc v tomto rozsahu zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku neuvedl, o které důkazy opřel toto své skutkové zjištění. V důsledku toho je v této části rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný.
Naopak oporu v provedeném dokazování má skutkové zjištění odvolacího soudu, že předmětná plošina byla předána do opravy dne 8. 4. 2005 – srov. např. důkaz provedený protokolem o předání sepsaným dne 8. 4. 2005 mezi žalobkyní a společností ROTHLEHNER pracovní plošiny s.r.o (č. l. 121), dokladem označeným jako „Zhodnocení stavu pracovní plošiny HA18PX, v. č. AD 108 750 a návrh variant pro její uvedení do provozuschopného stavu“ ze dne 26. 4. 2005, zpracovaným společností ROTHLEHNER pracovní plošiny s.r.o. (č. l. 119 - 120), dopisem žalobkyně ze dne 19. 4. 2005, který byl označen jako Zápis o převzetí a popis technického stavu pracovní plošiny Haulitte HA18PX-1-750 (č. l. 120), výpovědí svědka T. (č. l. 184 – 185) a výpovědí jednatele žalobkyně V. B. (č. l. 218 – 219).
Oporu v provedeném dokazování má i skutkové zjištění odvolacího soudu, že celková tržba za pronájem předmětné pracovní plošiny za období září 2004 až duben 2005 činila 577 690 Kč, přičemž průměrná denní tržba při započítání dnů, kdy nebyla plošina pronajata, činí 2 873 Kč. Odvolací soud toto skutkové zjištění učinil na základě listinných důkazů (faktur) provedených při jednání odvolacího soudu dne 13. 2. 2008 (č. l. 259 - 260). Odvolací soud na základě tohoto skutkového zjištění učinil skutkový závěr, že ušlý zisk za dobu od 8. 4. 2005 do 21. 10. 2005 (197 dní) činí částku 565 981 Kč. I v tomto případě jde o otázku hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by bylo možno ze způsobu hodnocení důkazů dovodit, že odvolací soud při tomto hodnocení důkazů pochybil a že jsou tudíž naplněny předpoklady ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pro to, aby bylo možno dospět k závěru, že skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V, není z hlediska uplatněných dovolacích důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odstavce 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu