ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3056.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3056/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce P. B., zastoupený JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem se sídlem Ostrava – Mariánské Hory, Mojmírovců 41, PSČ 709 00 proti žalovanému eD´ system Czech, a. s., se sídlem Ostrava – Mariánské Hory, Novoveská 1262/95, IČ 47974516, zastoupen JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, adresa pro doručování Přerov, Nám. T. G. M 11, PSČ 750 00, o zaplacení 2,770.173,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm16/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. ledna 2010, č. j. 1 Cmo 193/2008-355, takto:
I. Dovolání směřují proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2010, č. j. 1 Cmo 193/2008-355 se zamítá ; dovolání směřující proti výrokům II. a III. rozsudku tohoto soudu se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 55.986,-Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 27. června 2008, č. j. 7 Cm 16/2004-200, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2,770.173,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 5,5% ročně z částky 2,770.173,- Kč, jdoucím od 7. 6. 2002 do zaplacení (výrok I.), dále žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 422.697,- Kč (výrok II.) a konečně že žalovaný je povinen zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě na náhradu nákladů řízení částku 13.135,- Kč (výrok III.).
Žalobou uplatnil žalobce vrácení částky jím zaplacené dne 6. 6. 2002 při uzavření kupní smlouvy na kupony do mobilních telefonů, které však žalovaný žalobci nedodal a žalobce proto od smlouvy odstoupil.
Soud prvního stupně hodnotil dohodu, kterou dne 6. 6. 2002 sjednal žalobce v ústní formě s žalovaným, zastoupeným P. K., jako kupní smlouvou uzavřenou podle §409 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Výzvu žalovaného o vrácení částky 2,770.173,- Kč, směřující vůči kompetentním pracovníkům žalovaného, posoudil soud jako právní úkon odstoupení od smlouvy pro porušení základní smluvní povinnosti ve smyslu §344 a 345 obch. zák. a tudíž žalovaný byl povinen vrátit žalobci poskytnuté plnění podle §351 odst. 2 obch. zák., a to spolu s příslušným úrokem z prodlení.
Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že i kdyby kupní smlouva nebyla uzavřena, vznikl by žalobci nárok na vrácení předmětné částky ve smyslu §451 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by účelem platby provedené žalobcem byla úhrada dluhů, které měly u žalovaného společnosti AULIDA s. r. o. a RACION spol. s r. o.
Soud prvního stupně proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl tak, že žalobu na zaplacení částky 2,770.173,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5% ročně od 7. 6. 2002 do zaplacení se zamítl (výrok I.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 546.588,- Kč (výrok II.) a konečně žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ostravě na náhradě prvostupňových nákladů řízení částku 13.135,- Kč (výrok III).
Odvolací soud přezkoumal podle §206, §212 a 212a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení, přičemž podstatně doplnil a také zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud neuvěřil tvrzení žalobce, že uzavřel s žalovaným kupní smlouvu na telefonní kupony za žalovanou částku a že za toto zboží žalovanému zaplatil. Tuto verzi nepotvrzuje žádný ze slyšených svědků. Zaměstnanci žalovaného (p. K., p. Š.) potvrdili, že jednání dne 6. 6. 2002, předcházející zaplacení předmětné částky žalobcem, vedli pí. K. (později Š.) a p. Š. a týkalo se úhrady dluhů společnosti AULIDA s. r. o. a RACION s. r. o. a nikoli obchodního případu žalobce. Žalobce a svědci Š. a Š. (dříve K.) jsou nevěrohodní také z toho důvodu, že bylo prokázáno, že objednávka na nákup zboží byla u žalovaného evidována již dne 3. 6. 2002 a zavedena do počítačového systému, avšak žádný ze jmenovaných svědků nepotvrdil, že objednávku žalovanému předal.
Odvolací soud konstatoval, že v řízení došlo k situaci, v níž tvrzení žalobce podporuje skupina svědků (Š. a Š.) a stanovisko žalovaného svědci jiní, zejména jeho zaměstnanci K., Š., J., Š., P. Při hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědectví jsou proto podle odvolacího soudu významné výpovědi těch svědků, kteří nemají k účastníkům žádný přímý vztah. Takovým svědkem se jeví svědek K., který objasnil princip technického fungování počítačového systému, z něhož vyplynulo zanesení objednávky žalobce do systému žalovaného již dne 3. 6. 2002 s tím, že dne 6. 6. 2002 došlo jen k dílčím změnám. Rozhodující však je výpověď svědka B., zcela nestranného vůči účastníkům, který uvedl, že ihned po přivolání policie do budovy žalovaného dne 6. 6. 2002 při výsleších Š. i Š. – K. vypověděli, že zboží pro žalobce objednávali na společnost AULIDA s. r. o. a že po neúspěchu tohoto obchodu převzali zajišťovací směnky.
Z toho podle názoru odvolacího vyplývá závěr, že Š. a Š. – K. u žalovaného dne 6. 6. 2002 dohodli úhradu dluhů společností AULIDA s. r. o. a RACION s. r. o. a po úhradě těchto dluhů, nepochybně z peněz žalobce, byl dojednán obchod ve prospěch žalobce, ovšem znovu prostřednictvím s. r. o. AULIDA, čemuž nasvědčuje skutečnost , že na žádost svědka Š. žalovaný skutečně vydal Š. a Š. – K. zajišťovací směnky, které v případě problémových zákazníků byly nezbytné k povolení bezhotovostních obchodů na přidělený kredit. Tomu odpovídá též počínání žalobce, který za zmařený obchod vinil právě Š. a K. – Š. a snažil se na nich hojit plněním z jiných obchodních vztahů. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani výsledek trestního řízení vedeného proti Š., neboť zprošťujícím rozsudkem v trestní věci není civilní soud vázán, přičemž trestní soud ani neřešil otázku uzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným.
Žalobce tedy neprokázal uzavření smlouvy s žalovaným a úhradu předmětné částky na tuto smlouvu. Odvolací soud proto uzavřel, že z odstoupení žalobce od neexistující smlouvy nemohly vyplynout pro žalovaného žádné povinnosti dle §351 obch. zák.
Z těchto důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu v celém rozsahu zamítl (§220 odst. 1 psím. b) o. s. ř.).
Dovoláním ze dne 19. 5. 2010 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu do všech výroků a odkázal na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když napadeným rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a na to navazují i související výroky o nákladech řízení.
Dovolatel zejména rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že si ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. nezjednal náležitý podklad pro své měnící rozhodnutí. Spočívá-li zásadní hodnocení důkazů v tom, zda byla či nebyla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva (při jednání dne 6. 6. 2002) a za stranu žalovaného byl jednání přítomen pouze svědek K., pak se soud měl zabývat důvody, proč jeho svědectví pokládal za věrohodné, když prvoinstanční soud tomuto svědkovi neuvěřil. Přitom soud prvního stupně výpověď tohoto svědka konfrontoval s tím, co uvedl dříve v trestním řízení (pod sp. zn. 18 T 66/2003 před Obvodním soudem pro Prahu 4). Nelze vycházet jen z důkazů, provedených odvolacím soudem a před tím provedenými důkazy v trestním řízení se již nezabývat.
Dovolatel dále namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nedostatečně řeší věrohodnost výpovědí svědků Š. a Š. (dříve K.) a zcela absentuje hodnocení věrohodnosti žalobce. Z výpovědi svědka B. odvolací soud zdůrazňuje, že při výsleších uváděli svědci Š. a Š., že dne 6. 6. 2002 objednávali zboží pro společnost AULIDA s. r. o., avšak v trestním řízení tito svědci uvedenou skutečnost netvrdili. Odvolací soud tyto výpovědi neověřil jejich prostým srovnáním. U svědků K. došlo ve svědeckých výpovědích k výraznému posunu, když dříve tvrdil, že příjmový doklad o předmětné částce vystavil p. Š., ale posléze u odvolacího soudu tvrdil, že tento doklad vystavil sám.
Skutečnost, že kupní smlouva mezi účastníky byla řádně uzavřena, vyplývá z výpovědí žalobce a svědků Š. a Š., ale i nepřímo z toho, že soudy (trestní a civilní) považují za prokázané, že kupní cenu zaplatil sám žalobce. Nelze zjistit, proč učinil odvolací soud spekulativní závěr, že nejdříve při jednání došlo k úhradě dluhů společností AULIDA a RACION a teprve poté byl dojednáván obchod ve prospěch žalobce, ovšem znovu prostřednictvím s. r. o. AULIDA.
Dovolatel opětovně zdůrazňuje, že jednání o kupní smlouvě byli přítomni pouze žalobce, Š., Š. a K. Je-li zmiňován svědek Š., ten byl přítomen pouze v okamžiku, kdy měl na pokyn svědka K. přepočítat složené peníze. To, že jednání mezi stranami vedli svědek K. a svědci Š. a Š. je zcela spekulativní, protože od prvopočátku (tedy od 6. 6. 2002) trvají svědci Š. a Š. a rovněž žalobce na tom, že jednání vedl sám žalobce, včetně uzavření kupní smlouvy. V okamžiku složení peněz byl žalobce v dobré víře, že skládá peníze na nákup zboží pro své podnikání a netušil a ani při samotném jednání nikdo nenaznačil, že by peníze měly být použity na úhradu dluhů společností AULIDA a RACION. To, že tyto peníze žalovaný použil na úhradu dluhů těchto společností se žalobce dozvěděl až následně a vyslovil s tím zásadní nesouhlas.
Dovolatel se domnívá, že odvolací soud měl použít důkazy z trestního řízení, s těmito důkazy, zejména se záznamy Policie ČR ze dne 6. 6. 2002, se soud nevypořádal.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ze dne 5. 10. 2010 s dovoláním zásadně nesouhlasí a mj. mu vytýká, že směřuje i do výroků o nákladech řízení, proti nimž není dovolání přípustné.
K věci samé žalovaný uvádí, že odvolací soud provedl důkazní řízení v daleko širším rozsahu než nalézací soud a provedená zjištění náležitě popsal a vypořádal se i s věrohodností jednotlivých důkazů. Námitka, že se soud nevypořádal s výpovědí p. K. neobstojí nejen pro nepřesnou citaci, ale i proto, že dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. neuplatňuje.
Žalovaný popírá, že by se odvolací soud nezabýval protokoly o výpovědích osob v předchozím trestním řízení, když kromě svědků a žalobce, vyslechnutých před soudem prvního stupně, vyslechl další tři svědky a na návrh žalobce i policistu B., přičemž jiné důkazy žalobce nenavrhoval. Není tedy zřejmé, proč by soud měl znovu provést důkazy z trestního spisu, když tyto důkazy opomenutými důkazy nebyly a ani není tvrzeno, co jiného by se z nich mělo zjistit.
Podle názoru žalovaného ani neodpovídá skutečnosti, že by se odvolací soud nezabýval věrohodností žalobce a svědků manželů Š. Odvolací soud výslovně především přihlédl k výpovědi nezainteresovaných a nestranných svědků K. a B.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava, obsažena v ust. §236 an. o. s. ř. včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, poněvadž napadené rozhodnutí bylo vydáno (vyhlášeno) dne 20. 1. 2010 (srov. čl. II. bod 12 cit. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání je přípustné, poněvadž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pokud jde o druhý uvedený důvod dovolání, skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.
Právě o takový případ v předmětném sporu jde. Námitky dovolatele se především soustřeďují na hodnocení jednotlivých svědeckých výpovědí, a to žalobce P. B., svědků K., Š., Š. a Š. – K., popř. dalších svědků, jak z hlediska skutkového, tak i z hlediska věrohodnosti svědků. Hodnocení těchto svědeckých výpovědí odvolacím soudem však nelze z uvedených hledisek vytknout žádné pochybení a výsledek tohoto hodnocení plně odpovídá principu volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř.
Z provedených důkazů, zvláště z uvedených svědeckých výpovědí, odvolací soud učinil rozhodné skutkové závěry, že při jednání účastníků dne 6. 6. 2002 byla v ústní formě uzavírána kupní smlouva nikoliv však mezi žalobcem a žalovaným, ale mezi žalovaným a společností AULIDA, s. r. o. Předmětná sporná částka, byla plněna na splnění předchozích dluhů společností AULIDA a RACION. Těmto skutkovým závěrům nelze vytknout pochybení, protože plně odpovídají tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135 o. s. ř. a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. tak není v tomto případě naplněn.
Není dán ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který dovolatel rovněž uplatňuje, tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel žádnou právní otázku, kterou měl odvolací soud nesprávně řešit, neformuluje, jeho námitky v podstatě směřují jen proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu v návaznosti na hodnocení v řízení provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí a tím dospívá k jiným závěrům, které ho pak vedou k jinému právnímu posouzení věci.
Pokud dovolatel vytýká, že odvolací soud se dopustil několika procesních chyb, což by mohlo znamenat, že dovolatel uplatňuje taktéž důvod dovolání podle §241b odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolatel nikterak nespecifikuje vady, jimiž by mělo být řízení před odvolacím soudem zatíženo tak, že by takové vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že nebyl naplněn žádný z uplatněných důvodů dovolání, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Pokud dovolatel výslovně napadl též výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není dovolání proti těmto výrokům přípustné – viz ust. §238, §238a a §239 o. s. ř. a v této části nezbývá než dovolání odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšný dovolatel je povinen nahradit žalovanému náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 46.355,- Kč dále v jednom paušálu hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, s připočtením 20% DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 9.331,- Kč, celkem tedy v částce 55.986,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu