ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3164.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3164/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. T. , zastoupeného JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou, se sídlem v Českém Těšíně, Štefánkova 34, proti žalované ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, IČ 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, o vydání věci a zaplacení částky 180 000 Kč a částky 16 984 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 137/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2007, č. j. 53 Co 169/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč k rukám JUDr. Jiřího Voršilky, advokáta, se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 13 C 137/2005-48, ve znění opravného usnesení ze dne 15. února 2007, č. j. 13 C 137/2005-64, zamítl žalobu, kterou se „žalovaný“ (správně „žalobce“) domáhal na žalované vydání velkého technického průkazu k motorovému vozidlu Škoda GLX č. 769572, série AL s plnou mocí pro převedení vozidla (výrok pod bodem 1), zamítl žalobu na zaplacení částky 180 000 Kč a částky 16 984 Kč (výrok pod bodem 2) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem 3).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem byla dne 13. 5. 1994 uzavřena leasingová smlouva, jejíž součástí byly „Všeobecné podmínky finančního pronájmu vozidel pro komerční využití firmy ŠkoFIN s.r.o.“ (dále jen „VP“). Předmětem smlouvy byl osobní automobil Škoda Favorit GLX. Podmínky, za kterých přechází vlastnické právo k předmětu leasingu na nájemce, byly sjednány v článku XII VP tak, že k převodu vlastnického práva kupní smlouvou je zapotřebí písemné sdělení nájemce, že vozidlo koupí, zaplacení zůstatkové hodnoty vozidla a splnění všech závazků nájemce ke společnosti vyplývajících ze smlouvy, zejména řádné a včasné zaplacení leasingových splátek, zůstatkové hodnoty, popř. penále. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce žalovanou požádal o odkoupení předmětu leasingu dopisem ze dne 16. 5. 1997 a žalovaná poté vystavila dne 2. 6. 1997 žalobci zálohovou fakturu na částku 4 500,60 Kč, tj. zůstatkovou hodnotu vozu, kterou žalobce uhradil. Poté však došlo k výpovědi leasingové smlouvy ze strany žalované pro prodlení žalobce s platbou leasingových splátek po dobu delší dvou měsíců, a to dopisem ze dne 6. 10. 1997; dopisem ze dne 26. 2. 1998 žalovaná žalobce vyrozuměla o finančním vyrovnání ukončené leasingové smlouvy a požádala o zaplacení pohledávky ve výši 35 930,32 Kč. Žalobce tuto částku neuhradil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2003, č. j. 31 C 18/2002-90, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č. j. 64 Co 447/2003-105, byla žalované přisouzena částka 1 730 Kč, co do částky 34 200,32 Kč byla žaloba z důvodu promlčení zamítnuta.
Soud prvního stupně posoudil leasingovou smlouvu účastníků jako inominátní smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dospěl k závěru, že ohledně převodu předmětného vozu do vlastnictví žalobce byly splněny pouze první dvě podmínky pro tento převod, jak byly stanoveny ve VP (žalobce písemně sdělil, že vozidlo koupí, a uhradil zůstatkovou hodnotu vozidla), třetí podmínka – splnění všech závazků nájemce vyplývajících vůči pronajímateli, však splněna nebyla, žalobce částku přisouzenou žalované v soudním řízení nezaplatil. Vůz tudíž i nadále vlastnicky náleží žalované a žalobce jako nevlastník nemůže žádat vydání velkého technického průkazu ani vydání plné moci pro převedení vozu. Ze stejného důvodu nemohla uspět ani žaloba o zaplacení částky 180 000 Kč z titulu náhrady škody, neboť nebylo prokázáno splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – žalovaná žádnou svoji povinnost neporušila. Pokud se žalobce domáhal úhrady částky 16 894 Kč za jím uhrazené havarijní pojištění předmětného vozidla, pak byl dle závěru soudu prvního stupně zavázán k takovému kroku přímo v leasingové smlouvě a plnil tak svůj smluvní závazek.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2007, č. j. 53 Co 169/2007-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované vydání velkého technického průkazu k motorovému vozidlu Škoda Favorit GLX č. 769572, série AL s plnou mocí pro převedení vozidla a žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 180 000 Kč a částky 16 984 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Pokud žaloba vycházela z tvrzení, že se žalobce stal vlastníkem předmětu leasingu, zaměřil se soud prvního stupně správně na zjištění, zda tato výchozí premisa odpovídá skutečnosti a poté oprávněně došel k negativnímu závěru. V článku XII odst. 1 VP účastníci sjednali, že „kupní smlouva se může uskutečnit, jen když nájemce splnil všechny závazky ke společnosti vyplývající ze smlouvy, zejména včas a řádně zaplatil leasingové splátky, zůstatkovou hodnotu, případně penále“. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce nesplnil svoji povinnost řádně a včas zaplatit všechny leasingové splátky. Žalobce přitom v řízení neprokazoval, ale ani netvrdil, že by žalované zaplatil částku 1 730 Kč, která jí byla přisouzena rozsudkem odvolacího soudu. Podle odvolacího soudu i zbývající částka 34 200,32 Kč s úroky představuje závazek žalobce vůči žalované, tedy závazek existující, byť v podobě naturální obligace. Žalobce se tudíž nestal a nemohl stát vlastníkem pronajatého vozidla. Není-li žalobce vlastníkem vozidla, nemohla obstát jeho žaloba o vydání dokladů k němu. Drží-li žalovaná v souladu s právem doklady od vozu, nemohla se dopustit protiprávního jednání, v důsledku něhož by žalobci vznikla škoda, proto ani požadavek žalobce na zaplacení částky 180 000 Kč není v souladu s právem. Pokud se jedná o částku 16 894 Kč, kterou žalobce vynaložil na pojištění vozidla, pak úhradou této částky pouze plnil smlouvou sjednaný závazek ve vztahu k třetí osobě (pojišťovně) a není důvodu, proč by mu měla žalovaná tyto platby hradit. Odvolací soud proto shledal závěry soudu prvního stupně věcně správnými a pouze odstranil jeho pochybení ve formulaci vlastního výroku rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem shledává dovolatel v závěru soudu, podle něhož se žalobce nestal vlastníkem předmětu leasingu, tj. vozidla Škoda Favorit GLX, které dosud na základě leasingové smlouvy drží. Dovolatel poukázal především na to, že před ukončením nájemní smlouvy písemně požádal o odkoupení vozidla, a dále na to, že žalovaná mu poté vyúčtovala v tzv. zálohové faktuře ze dne 2. 6. 1997 částku 4 500,60 Kč, představující zůstatkovou hodnotu vozidla, kterou řádně uhradil. Dovolatel je přesvědčen, že žalované nic nedluží, že splnil podmínky článku XII VP pro přechod vlastnického práva k předmětu leasingu, a že se stal dnem, kdy byl shora uvedený obnos připsán na účet žalované, vlastníkem vozidla. Ze strany žalované došlo k pochybení v tom směru, že v případě, že chtěla na žalobci uplatňovat nějaké závazky, nemělo dojít k vystavení faktury na částku 4 500,60 Kč. Žalobce má tudíž nárok na vydání dokladů, které se k němu vážou, i na zaplacení náhrady škody, stejně jako na náhradu za uhrazené pojistné. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Dovolání žalobce se jí jeví jako neopodstatněné, napadené rozhodnutí nemá podle jejího názoru zásadní právní význam, a proto by mělo být odmítnuto. V dané věci je rozhodující skutečnost, že žalobce nesplnil všechny své závazky vůči žalované jako leasingovému pronajímateli, především neplatil leasingové splátky řádně a včas, a proto byl v důsledku této skutečnosti povinen jí uhradit částku 1 730 Kč s příslušenstvím na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, což do dnešního dne neučinil. Z uvedeného vyplývá, že podmínky stanovené v článku XII odst. 1 VP nebyly splněny, takže se žalobce nemohl stát vlastníkem vozidla. Nedůvodný je tudíž i žalobcův požadavek na zaplacení částky 180 000 Kč a částky 16 984 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však ve všech těchto případech není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.
V dané věci napadá žalobce rozsudek odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (ve skutečnosti potvrzen, neboť odvolací soud pouze opravil pochybení soudu prvního stupně, který zamítavý výrok formuloval tak, jakoby žalobu podala žalovaná, aniž došlo ke změně rozsahu povinností uložených žalované), jímž bylo rozhodnuto o vydání věci - velkého technického průkazu k motorovému vozidlu Škoda Favorit GLX č. 769572, série AL, dále o peněžitém plnění ve výši 180 000 Kč a o peněžitém plnění ve výši 16 984 Kč. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle §261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Ačkoliv součet obou částek, které jsou předmětem řízení, převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá z více samostatných nároků se samostatným skutkovým základem spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku, a proto je i přípustnost dovolání nutno zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Částka 16 500 Kč nedosahuje stanoveného limitu 50 000 Kč stanoveného pro obchodní věci. Přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu ve výši 16 500 Kč je tedy vyloučena ustanovením zmíněného §237 odst. 2 písm. a) o.s. ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše peněžitého plnění z obou samostatných nároků přesahuje částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání v části napadající zbývající dva výroky odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o vydání věci a o zaplacení částky 180 000 Kč.
Jak shora uvedeno, v dané věci přichází v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 téhož ustanovení je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odůvodňuje přípustnost dovolání námitkou vznesenou proti závěru odvolacího soudu, že dovolatel nesplnil všechny své závazky, které mu vyplývaly z leasingové smlouvy, a které byly současně podmínkou pro přechod vlastnického práva k předmětu leasingu. Poukazem na svoji podanou žádost o převod vlastnictví k předmětu leasingu a na úhradu zůstatkové ceny předmětu leasingu však dovolatel pomíjí, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému zjištění, že podmínky pro převod vlastnického práva byly podle leasingové smlouvy tři, nikoliv dvě, a tou třetí podmínkou bylo, aby „nájemce včas a řádně zaplatil leasingové splátky, zůstatkovou hodnotu, případně penále“ (článek XII odst. l VP). Dovolací soud je přitom v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., skutkovým zjištěním odvolacího soudu vázán a toto skutkové zjištění přezkoumávat nemůže, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak již bylo výše uvedeno – přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být totiž jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky dokazování nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Odvolací soud dále dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce nesplnil svoji povinnost k včasnému placení leasingových splátek,v důsledku čehož mu bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2003, č. j. 31 C 18/2002-90, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č. j. 64 Co 447/2003-105, uloženo zaplatit žalované částku 1 730 Kč. Ani toto zjištění dovolací soud přezkoumávat nemůže.
Jestliže tedy za této situace odvolací soud dovodil, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému vozidlu, neboť ze strany žalovaného nebyly splněny všechny podmínky pro převod vlastnického práva kupní smlouvou podle článku XII odst. 1 VP, nelze dospět k závěru, že rozhodl v rozporu s hmotným právem.
Protože nejsou splněny ani další předpoklady vyjádřené v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně 25. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu