ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3199.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3199/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo nám. 2, proti žalovanému JUDr. P. L., zastoupenému JUDr. Igorem Honusem, advokátem, se sídlem v Moravské Ostravě, Sokolská 21, o 576 225 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 214/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. května 2011, č.j. 7 Cmo 274/2010-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný jako jeho právní zástupce jej neinformoval o výzvě k zaplacení soudního poplatku v řízení o zaplacení 576 225 Kč z titulu zaplacení ceny díla a nepodal odvolání proti usnesení o zastavení řízení, což zapříčinilo, že v době, kdy se o tom žalobce dozvěděl, byl uplatněný nárok na zaplacení uvedené ceny díla již promlčen.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. května 2011,
č.j. 7 Cmo 274/2010-112, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2010, č.j. 26 Cm 214/2007-87, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 576 225 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze skutkového zjištění, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil jakoukoliv povinnost stanovenou mu právním předpisem nebo smlouvou o právní zastoupení. Žalovaný poté, co obdržel výzvu k úhradě soudního poplatku, se snažil žalobce všemožně kontaktovat, aby jej o povinnosti zaplatit poplatek zpravil, a to nejprve telefonicky a následně písemně dopisem ze dne 8.11.2005 na adresu O., J. 16. Po vrácení tohoto dopisu poštou s poznámkou o nevyzvednutí zásilky odeslal žalovaný dopis ze dne 8.11.2005 na adresu O., Z. 20, který se však vrátil s sdělením pošty, že adresát je neznámý. Dopis odeslaný poté na adresu O. 5, Š. 10 se vrátil s poznámkou pošty, že adresát se odstěhoval. Soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že snaha žalovaného o doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku žalobci zůstala bezvýsledná. Odvolací soud dále konstatoval, že z dokazování ani nevyplynulo, že by se účastníci dohodli na tom, aby advokát (žalovaný) plnil za klienta (žalobce). Absence protiprávního jednání žalovaného podle závěru soudů vylučuje vznik jeho odpovědnosti za škodu, jako jednoho z předpokladů vzniku této odpovědnosti. Odvolací soud přihlédl při posouzení věci i k tomu, že žalobce byl o poplatkové povinnosti zpraven soudem a v návrhu na osvobození od soudního poplatku uvedl, že si byl vědom své povinnosti zaplatit soudní poplatek, avšak svého advokáta (žalovaného) zapomněl informovat o změně adresy. Rovněž usnesení o zastavení řízení se žalovaný snažil žalobci bezvýsledně doručit. Nepodal-li žalovaný odvolání proti usnesení o zastavení řízení, nemohl žalovaný podle názoru odvolacího soudu bez kontaktu s žalobcem vědět, zda žalobce ještě trvá na dalším vedení sporu o zaplacení 576 225 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud nepřijal námitku žalobce, že by zásilka odeslaná žalovaným žalobci a vrácená jako nedoručitelná, neobsahovala dopis žalovaného ze dne 8.11.2005. Za situace, kdy absentuje jakékoli protiprávní jednání žalovaného, nelze podle odvolacího soudu uvažovat ani o existenci příčinné souvislosti mezi neexistujícím protiprávním jednáním a vznikem škody. Ztotožnil se proto se soudem prvního stupně, že odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou promlčením pohledávky žalobce není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soudy porušily zásadu spravedlivého procesu, když nežádaly po žalovaném, aby prokázal doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku svému klientovi (žalobci) a přenesly důkazní břemeno o doručení zásilky na žalobce. Má za to, že odeslání a doručení písemnosti nelze prokázat pouze nedoručenou obálkou s průsvitným průhledem, kdy doručovací adresa příjemce není napsána na obálce, ale pouze na dopise uvnitř obálky, který lze vyměnit. Namítá, že návrh na osvobození od soudního poplatku sepsal sám advokát a uvedl nesprávný údaj o neinformovanosti advokáta o změně adresy klienta. Další pochybení soudů spatřuje v tom, že se nezabývaly porušením povinnosti advokáta zaslat žalobci usnesení o zastavení řízení a porušením povinnosti proti takovému usnesení podat odvolání.
Dovolatel je přesvědčen, že za situace, kdy advokát (žalovaný) neprokázal odeslání a doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku svému klientovi (žalobci), neprokázal odeslání usnesení o zastavení řízení žalobci a nepodal odvolání proti takovému usnesení, odpovídá žalobci za škodu, která mu vznikla promlčením uplatněné pohledávky. Z tohoto důvodu navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně v dané věci a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný neporušil jakoukoliv povinnost stanovenou mu právním předpisem nebo smlouvou, a není tak dána ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. Dovolatel však staví své dovolací námitky na vlastním skutkovém tvrzení, že žalovaný porušil povinnost advokáta, jestliže nebylo dostatečně prokázáno odeslání a doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku klientovi (žalobci), nebylo-li prokázáno odeslání usnesení o zastavení řízení žalobci a nepodal-li advokát odvolání proti takovému usnesení.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí soudů vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly porušením povinnosti žalovaného zaslat žalobci usnesení o zastavení řízení a porušením povinnosti proti takovému usnesení podat odvolání, a namítá nesprávný přenos důkazního břemene, dovolává se dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatel brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Pokud dovolatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, zejména s hodnocením důkazů provedených k prokázání žalobcova tvrzení o porušení povinnosti žalovaným, jako jeho advokátem, je třeba konstatovat, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Jestliže tedy odvolací soud na základě uvedených skutkových zjištění, zejména zjištění absence porušení jakékoliv právní povinnosti žalovaným vůči žalobci, dospěl k závěru, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou žalobci promlčením pohledávky, nelze dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, platí-li podle §420 odst. 1 občanského zákoníku, že každý odpovídá za škodu tehdy, způsobil-li jí porušením právní povinnosti. Nedošlo-li tedy k porušení právní povinnosti, nemůže být důvodně uplatněn nárok z odpovědnosti za škodu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má, proto dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud jej tedy podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. října 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu