ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3236.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3236/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63998980, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1526/24, proti žalované H. H. , zastoupené JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 6, o zaplacení 16 883,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 26 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č.j. 29 Co 245/2009-107, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2009, č.j. 29 Co 245/2009-107, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. února 2009, č.j. 26 C 90/2005-93, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. června 2009, č.j. 29 Co 245/2009-107, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. února 2009, č.j. 26 C 90/2005-93, kterým bylo odmítnuto podání žalobkyně ze dne 26. srpna 2005 vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 26 C 90/2005-93 a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žaloba ze dne 26. srpna 2005 je neprojednatelná, když žalobkyně vady žaloby na výzvu soudu prvního stupně neodstranila, a proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým soud podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) žalobu odmítl, nevymezila-li žalobkyně v žalobě řádně skutek, na základě něhož se domáhá zaplacení částky ve výši 16 883,04 Kč. Odmítl odvolací námitku žalobkyně, že nebyly dány důvody pro vydání výzvy podle §43 odst. 1 o. s. ř., kterou žalobkyně odůvodňovala tím, že výzvu splnila při jednání dne 15.8.2006, kdy uvedla způsob započtení jednotlivých položek konečného vyrovnání z leasingové smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Odvolací soud konstatoval, že při uvedeném jednání se žalobkyně odvolala na konečné vyrovnání ze dne 26.7.2002, kdy doplnila že zápočet byl proveden na položky A, B, C2, C5, G a částečně i na položku C4, která je spornou položkou v daném řízení, avšak uzavřel, že odkazem na listinné důkazy bez toho, aby byl skutek řádně vymezen, nelze dovozovat řádné odstranění vad žaloby ve smyslu §79 odst. 1 a §43 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a dovolává se nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka je přesvědčena, že v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř. dostatečně specifikovala rozhodující skutečnosti již při jednání soudu prvního stupně dne 15.8.2006, kdy specifikovala a individualizovala zcela konkrétně provedené zápočty a spornou položku, označenou v konečném vyrovnání jako C4, kterou lze vypočítat s ohledem na známou vstupní cenu předmětu leasingu a zůstatkovou cenu předmětu leasingu.
Namítá, že v daném případě se soudy obou stupňů soustředily pouze na gramatickou a stylistickou podobu skutkových tvrzení, aniž by přihlédly k souvztažnosti skutkových tvrzení žalobkyně s předloženými a posléze i provedenými důkazy, a proto navrhla, aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodného. Má za to, že soudy správně dovodily, že žalobkyně neuvedla skutková tvrzení, kterými by specifikovala uplatněný nárok, když od počátku pouze tvrdila, že se domáhá zaplacení tzv. konečného vyrovnání, které samo o sobě není právním důvodem závazku a ani důkazem o jeho existenci, výši či splatnosti. Domnívá se, že žalobkyní předložená listina, nazvaná „konečné vyrovnání“, nesplňuje požadavek určitosti žaloby. Je přesvědčena, že bylo třeba skutkový stav věci doplnit minimálně o příčinu vzniku škody, o porušení povinnosti žalované a příčinnou souvislost mezi porušením závazku a vznikem škody.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (29.6.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, tj. účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30.6.2009, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, přičemž vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je dovolací soud povinen přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož tyto vady dovolatelka nenamítala a z obsahu spisu se ani nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uplatněného dovolatelkou, a to nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obsahové náležitosti žaloby vymezovalo v rozhodné době ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že žaloba musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z ní patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
Ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 1998, pod číslem 4), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných řízení.
Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř .), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 209); povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně. Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jsou účastníci řízení k dosažení jeho účelu povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemná vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení.
V návrhu na zahájení řízení jde o zásadní určení skutku tak, aby žaloba byla projednatelná, tj. že skutkový děj je nezaměnitelně vymezen rozhodujícími skutečnostmi, zatímco povinnost účastníka uložená mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se týká všech významných skutečností pro rozhodnutí ve věci. Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor.
Ustanovení §43 o. s. ř. pak určuje, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci spočívá napadené rozhodnutí na závěru, že žaloba je pro nedostatečné vylíčení rozhodujících skutečností neprojednatelná, neboť není možné vůbec zjistit, jakých skutečných nároků se žalobkyně domáhá. Tento závěr shledává dovolací soud nesprávným. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu odmítl pro nedoplnění chybějících skutkových tvrzení. Odvolací soud nevzal v úvahu doplnění žaloby při jednání soudu prvního stupně dne 15.8.2006, kdy žalobkyně do protokolu uvedla (č.l. 41 spisu), že zápočty byly provedeny na položky A, B, C2, C5, G a částečně i na položku C4, přičemž k důkazu bylo předloženo tzv. konečné vyrovnání leasingové smlouvy (čl. 17 spisu), které bylo čteno k důkazu na čl. 41. Žalobkyně současně upřesnila, že poslední spornou položkou zůstává položka C4. Žalobkyně tedy předmět řízení vymezila tak, že jde o nárok specifikovaný v této položce C4 tzv. konečného vyrovnání, a to v rozsahu částky 16 883,04 Kč s příslušenstvím.
Žaloba ve spojení s uvedenou listinou „konečné vyrovnání“ (viz shora citované judikáty Nejvyššího soudu) tak obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, které činí žalobu projednatelnou. Soudy obou stupňů rovněž pominuly, že žaloba nemusí obsahovat všechna úplná tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout.
Pokud tedy za uvedené situace, kdy byla žaloba projednatelná, soud prvního stupně vyzval žalobkyni k doplnění jejího žalobního návrhu (tj. vyzval ji k doplnění žaloby o takové údaje, jejichž nedostatek nebránil pokračování v řízení) a s nevyhověním jeho výzvy spojoval odmítnutí žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., přičemž odvolací soud neshledal tento jeho postup nesprávným a jeho pochybení nenapravil, postupovaly soudy obou stupňů v rozporu s ustanoveními §43 a §79 odst. 1 o. s. ř. Z textu žaloby ve spojení s přílohou žaloby - konečným vyrovnáním ze dne 26.7.2002 - bylo totiž nepochybné, že se žalobkyně domáhá úhrady pohledávky ve výši 16 883,04 Kč, představující rozdíl mezi vstupní cenou nové leasingové smlouvy a účetní zůstatkovou cenou předmětu leasingu.
Lze tak uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem proto co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí, a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i usnesení tohoto soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. října 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu