ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3241.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3241/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. K. G. , správce konkursní podstaty úpadce Odbytové družstvo CENTRUM v likvidaci, se sídlem Tábor, Chýnovská 1917/9, IČ 25194887, zastoupen Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, PSČ 390 01, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Dřísy , se sídlem Všetaty, okr. Mělník, IČ 00104906, zastoupeno JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem Mělník, Macharova 376, o zaplacení 516.436,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 232/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č. j. 6 Cmo 323/2009-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalovaného JUDr. Petra Zikmunda.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. září 2009, č. j. 48 Cm 232/2008-44, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.077,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p. a. z částky 500,- Kč od 16. 12. 2004 do zaplacení a z částky 577,- Kč od 2. 11. 2004 do zaplacení (výrok I.), žalobu na zaplacení 515.539,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57.726,90 Kč (výrok III.) a konečně uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 600,- Kč (výrok IV.)
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětem řízení je zaplacení ceny ropných produktů a vybraných služeb, dodaných žalovanému a že tyto dodávky byly prováděny tzv. bartrem, tzn. že ropné produkty a vybrané služby, poskytované úpadcem, byly směňovány za zemědělské výrobky a byl prováděn vzájemný zápočet.
Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný prokázal doručení zápočtu ze dne 11. 11. 2004 úpadci, k němuž došlo ještě před oznámením úpadce o uzavření smlouvy o poskytnutí předmětné pohledávky bance (GE Money Bank), přičemž smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena až dne 20. 12. 2004. Žalovaný tedy nebyl povinen vyplatit ve prospěch konkursní podstaty úpadce cenu zajištěné pohledávky, příp. splnit svůj dluh zástavnímu věřiteli (bance).
Soud prvního stupně proto rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit jen přiznanou nepatrnou část pohledávky a ve zbývající převážné části pro zánik pohledávky započtením žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II. a III. potvrzuje (výrok I.) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení Kč 57.492,- (výrok II.)
Odvolací soud přezkoumal v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu podle §212 a §212a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) a neshledal odvolání důvodným.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a dodal, že soud prvního stupně zaujal správný právní názor, vycházející z ust. §167 odst. 1 a §580 an. občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“), jakož i ust. §358 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Napadené rozhodnutí je podle názoru odvolacího soudu též v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1891/2005.)
Odvolací soud zejména vyšel ze skutkového zjištění, že Odbytové družstvo CENTRUM v likvidaci obdrželo předmětnou fakturu č. 440654 poštou odeslanou žalovaným dne 12. 11. 2004, přičemž bylo prokázáno, že uvedená listovní zásilka obsahovala též předmětný zápočet ze dne 11. 11. 2004, avšak žalovaný obdržel vyrozumění o zastavení sporné pohledávky až dne 7. 1. 2005, tedy přibližně po dvou měsících. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně neměl pochyb o tom, že zápočet byl pozdějšímu úpadci doručen před tím, než žalovaný obdržel dne 7. 1. 2005 vyrozumění o zastavení sporné pohledávky bance.
Podle odvolacího soudu není rozhodné, že v daném případě učinil zápočet žalovaný, na rozdíl od předchozích zápočtů, provedených úpadcem, když Odbytové družstvo CENTRUM mělo posléze potíže s plněním svých finančních závazků. Není relevantní ani okolnost, že zápočet byl ve skutečnosti odeslán o den později dne 12. 11. 2004, než jak byl datován (dnem 11. 11. 2004).
Ze všech těchto důvodů je podle závěru odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu věcně správný a odvolací soud jej proto podle §219 o. s. ř. v tomto rozsahu potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká, že se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly otázkou doručení projevů vůle k započtení vzájemných pohledávek a posoudily nikoli okamžik doručení (dojití), ale v rozporu s ust. §580 obč. zák. okamžik odeslání projevu započtení.
Jako otázku zásadního právního významu dovolatel označuje otázku, zda je pro účinek projevu vůle jednoho účastníka vůči druhému rozhodující prokázání okamžiku doručení tohoto projevu vůle do sféry druhého účastníka anebo postačuje pouhé prokázání odeslání tohoto projevu vůle ze strany prvního účastníka.
Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaný ve sporu nesl důkazní břemeno, že jeho zápočet ze dne 11. 11. 2004, zahrnující pohledávky zastavené úpadcem bance, byl doručen úpadci před oznámením o zastavení pohledávek. Žalobce nikdy nepopíral, že předmětný závazek vůči žalovanému je v účetnictví úpadce evidován, avšak nikoli pod čísly faktur 40566 či 440654, nýbrž pod číslem daňového dokladu č. 240016. Okolnost, že žalobce svůj závazek nepopřel, však nemůže být důkazem o doručení předmětné faktury spolu s doručením sporného zápočtu, a to před datem 7. 1. 2005, tj. před oznámením o zastavení pohledávky bance.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. přípustné, neboť žalobce argumentuje nikoli nesprávným právním posouzením věci, ale tím, že soudy pochybily při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu věci.
Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které také dovolatel odkazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Jediným způsobilým dovolacím důvodem, který lze v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit, je důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Na tento dovolací důvod sice dovolatel poukazuje, avšak vymezení otázky zásadního právního významu tomu neodpovídá.
Dovolatel formuluje otázku zásadního právního významu jako otázku doručení či odeslání úkonu započtení, tato otázka však není právní otázkou a na jejím řešení ani napadené rozhodnutí nespočívá. V daném případě soudy vycházely z výsledku dokazování, zda právní úkon směřující k započtení ve smyslu §580 an. obč. zák. byl žalovaným odeslán a žalobci doručen ještě před datem 7. 1. 2005, tj. před datem oznámení o zastavení předmětné pohledávky bance. Jde tudíž o otázku skutkového zjištění, nikoli otázku právního posouzení (čili otázku právní).
Takovou otázku nelze tudíž mít za otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé zásadní právní význam.
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 první věta a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. tak, že advokátovi žalovaného náleží odměna 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., s připočtením 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč, celkem tedy částka 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalobce povinen ve smyslu §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. zaplatit k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu