ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3275.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 3275/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce: AUTO ZEMAN, s. r. o. , se sídlem Poděbradská 523/54, Praha 9, IČ 48033481, zastoupen JUDr. Jiřím Marvanem, advokátem se sídlem Vodičkova 31/710, Praha 1, PSČ 110 00, proti žalovanému: AutoBinck CZ, s. r. o. , se sídlem Na Chodovci 2457/1, Praha 4 – Záběhlice, IČ 26445069, zastoupen JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha 4, PSČ 147 00, o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 92/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, č. j. 3 Cmo 270/2009-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 2.220,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalovaného JUDr. Ing. Dalibora Vítka.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2009, č. j. 19 Cm 92/2008-114, rozhodl, že žaloba na určení, že odstoupení od smlouvy s autorizovaným prodejcem, uzavřené dne 25. 10. 2004 mezi žalobcem a žalovaným, které učinil žalovaný dopisem ze dne 28. 1. 2008, je neplatné, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 16.422,- Kč (výrok II.)
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že s účinky ke dni 1. 8. 2008 byla část podniku žalovaného (AutoBinck CZ, s. r. o.) prodána společnosti Hyundai Auto Czech, s. r. o. [smlouvou o prodeji části podniku podle §476 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“)], a to v části týkající se distribuce a prodeje vozidel, přičemž tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná. Soud dovodil, že prodejem části podniku, který se týkal závazků žalovaného spojených s prodejem automobilů, přešel podle §107 a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) též závazek týkající se předmětné smlouvy, tj. smlouvy s autorizovaným prodejcem ze dne 25. 10. 2004 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným od níž žalovaný měl odstoupit. Jelikož žalobce na tuto skutečnost v řízení řádně procesně nereagoval, soudu nezbylo než dospět k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Nad rámec svého rozhodnutí soud uvedl, že určení neplatnosti odstoupení od smlouvy nepřipadá v úvahu též se zřetelem k tomu, že na tomto určení nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
Soud dále konstatoval, že sám žalobce předmětnou smlouvou ze dne 25. 10. 2004 ukončil dohodou ze dne 18. 2. 2008 a tím zřejmě deklaroval, že na dalším trvání závazků žalovaného nemá zájem. Postavení žalobce tudíž není nejisté ani není žádným způsobem ohroženo a proto není namístě určovací žaloba týkající se platnosti výkonu předcházejícího ukončení smlouvy dohodou. Ostatní provedené důkazy nebyly pro rozhodnutí podstatné a návrh žalobce na doplnění dokazování výslechem účastníků soud zamítl pro nadbytečnost.
Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl, jak výše uvedeno.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výroku II. o nákladech řízení mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 13.440,- Kč a dále že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.080,- Kč.
Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle §212 an. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně měl pro své rozhodnutí dostatek skutkových zjištění a z nich učinil i správné právní závěry. Za situace, kdy smluvní vztah účastníků byl ukončen jejich dohodou ze dne 18. 2. 2008, tedy když i žalobce projevil vůli v závazkovém vztahu, založeném Smlouvou s autorizovaným prodejcem (tj. žalobcem) uzavřenou dne 25. 10. 2004 nepokračovat, pak odvolací soud neměl za to, že by požadované určení mohlo vytvořit ve smyslu §80 o. s. ř. pevný právní základ pro vztahy mezi účastníky. Pokud žalobce své právní postavení považoval za nejisté a tvrdil, že mu bez požadovaného určení hrozí vznik nevratné újmy v důsledku nutného utlumení činnosti, pak sám nejistotu svého postavení upravil uzavřením dohody o ukončení smlouvy, v níž oba účastníci deklarovali, že odstoupení žalovaného od smlouvy považují za neúčinné. Za této situace domáhat se určení neplatnosti odstoupení od smlouvy není namístě.
Odvolací soud se ztotožnil i s názvem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Skutečnost, že byla prodána s účinností od 1. 8. 2008 část podniku žalovaného a že v souvislosti s tím došlo k přechodu práv a povinností ze smlouvy na nabyvatele Hyundai Auto Czech s. r. o. (nyní Hyundai Motor Czech, s. r. o.), vyplývá již z obchodního rejstříku, do něhož bylo dne 11. 9. 2008 zapsáno jako „ostatní skutečnost“, že byla uzavřena smlouva o prodeji části podniku, související s distribucí, prodejem, pronájmem, půjčováním, servisem vozidel, náhradních dílů a příslušenství Hyundai se všemi věcmi, právy a závazky a jinými majetkovými hodnotami, jež slouží k provozování prodané části podniku. Zápis v obchodním rejstříku neobsahuje žádný údaj o tom, že by z prodeje byla vyjmuta některá práva či závazky jinak související s prodávanou částí podniku, přičemž takové vynětí by bylo též v rozporu s kogentním ustanovením §477 obch. zák., podle něhož na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
Odvolací soud proto napadený rozsudek ve věci samé podle §219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 10. 6. 2010, včetně doplnění ze 17. 1. 2011 a ze dne 9. 5. 2011, ve kterém uvádí, že „výpověď“ (zřejmě má na mysli „odstoupení od smlouvy“) je zinscenovaná a pravým důvodem je obsazení prodejního a servisního prostoru žalobce ve Vysočanech prodejnou žalovaného v K. ulici vzdálené cca 1 km a kromě toho žalobce vynaložil náklady 10 mil. Kč na výstavbu nového autosalonu a tyto okolnosti žádný ze soudů nezohlednil. Bez původní „výpovědi“ z 28. ledna 2008 by nebyla další dohoda o ukončení smlouvy, která však byla podepsána ze strany žalobce v časové tísni (11 dní před uplynutím „výpovědi“) a za nápadně nevýhodných podmínek (mnohamilionové ztráty v roce 2008 a následujících letech).
Podle právního názoru dovolatele je nutno považovat napadené rozhodnutí za rozhodnutí ve věci samé zásadního právního významu, a to v posouzení právní otázky, zda soudy měly při svém rozhodování vycházet pouze z uzavřené dohody o ukončení smlouvy, bez důkladného přezkoumání podstatných okolností vzniku uvedeného právního úkonu, popř. zda postup obou soudů byl v souladu s platným právem.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a připomíná, že podle ust. §267 odst. 2 obch. zák. se v obchodních vztazích nepoužije ust. §49 obč. zák. o uzavírání právních úkonů v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto a přiznána mu náhrada nákladů dovolacího řízení.
V dalších podáních ze dne 10. 1. 2011 a 9. 5. 2011 dovolatel provedl opravu v označení (obchodním jménu) žalovaného a doplňuje dovolání o další odůvodnění „protiprávního nátlaku“ na žalobce v souvislosti s uzavřením dohody o ukončení smlouvy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v ust. §236 an. občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení cit. novely).
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.)
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písem. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně formulována.
Dovolatel však žádnou obecnou právní otázku zásadního významu nevymezuje.
Pokud dovolatel za otázku zásadního právního významu považuje to, že měly být vzaty v úvahu související podstatné okolnosti vzniku dohody o ukončení smlouvy s autorizovaným prodejcem spočívající v ekonomicko-obchodních aspektech ukončení uvedené smlouvy, pak tyto okolnosti v této věci – určení neplatnosti odstoupení od smlouvy – nejsou určující. Obdobně není právní otázkou zásadního významu event. uzavření dohody o ukončení smluvního vztahu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když – jak právem poukazuje též žalovaný – ve vztazích upravených obchodním zákoníkem neplatí ustanovení §49 obč. zák. o možnosti odstoupení od smlouvy (dohody) uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§267 odst. 2 obch. zák.).
V posuzovaném případě tudíž dovolací soud nemohl dospět k závěru, že je splněna podmínka, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.), a proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 první věta a §218 písm. c) o. s. ř.)
Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaný má tudíž právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem, spočívajících v odměně advokáta podle §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. v částce 1.550,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč a konečně ve 20% sazbě DPH v částce 370,- Kč, celkem tedy v částce 2.220,- Kč, kteroužto částku je povinen žalobce zaplatit k rukám advokáta žalovaného.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. prosince 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu