ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3486.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3486/2008-279
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně GE Money Auto, a.s. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo 60112743, proti žalované M. Ch. , zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem v Havířově-Městě, Dělnická 1a/434, o zaplacení částky 116 325 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 104 715,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 201/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 368/2007-245, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 368/2007-245, kterým byla potvrzena zamítavá část výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. března 2006, č. j. 7 C 201/2003-186, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2006, č. j. 7 C 201/2003-210, tj. co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím a dále v rozsahu, v němž směřuje proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 368/2007-245, kterým byl změněn vyhovující výrok II. výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že vzájemný návrh žalované ve výši 4 784,20 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Ve zbytku se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 368/2007-245, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. března 2006, č. j. 7 C 201/2003-186, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2006, č. j. 7 C 201/2003-210, zamítl žalobu na zaplacení částky 116 325 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z jednotlivých dlužných leasingových splátek (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku ve výši 4 784,20 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem II), zamítl vzájemný návrh žalované ve výši 104 715,80 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení (výrok pod bodem IV).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní (leasingovým pronajímatelem) a žalovanou (leasingovým nájemcem) byla dne 29. 10. 1999 uzavřena leasingová smlouva, jejímž předmětem byl použitý automobil Huynday Sonata 3,0 6V. Žalovaná zaplatila žalobkyni zálohu na splátky ve výši 105 288,71 Kč a administrativní poplatek ve výši 4 211,29 Kč (tedy celkem 109 500 Kč) s tím, že složená záloha na splátky bude dle smlouvy a splátkového kalendáře postupně zúčtována spolu s leasingovými splátkami, a to po částkách 2 924,69 Kč měsíčně po dobu od listopadu 1999 do října 2002. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že kromě částky 109 500 Kč neuhradila žalovaná ani jedinou ze sjednaných leasingových splátek. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by leasingová smlouva byla předčasně ukončena, jelikož ukončení leasingové smlouvy odeslané žalobkyní datované dne 9. 12. 1999 nebylo žalované doručeno. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 28. 7. 2000 byl předmět leasingu žalované odebrán a předán zpět žalobkyni, resp. jejímu zmocněnci.
Soud prvního stupně posoudil leasingovou smlouvu jako inominátní smlouvu podle obchodního zákoníku (§262 odst. 1 obchodního zákoníku, dále jen „obch. zák.“, a §269 odst. 2 obch. zák.). Dovodil, že k zániku smlouvy nedošlo ukončením smlouvy ze strany žalobkyně, ale k faktickému ukončení leasingové smlouvy došlo odebráním předmětu leasingu žalované dne 28. 7. 2000, a to pro faktickou nemožnost dalšího plnění. Uzavřel, že žalobkyně má nárok na zaplacení sjednaných leasingových splátek ve výši 7 925 Kč za dobu trvání leasingové smlouvy, tedy celkem 71 325 Kč. Tvrzení žalované, že po celou dobu trvání leasingové smlouvy neměla možnost řádně užívat předmět leasingu, soud prvního stupně považoval za účelové. Pokud nebyla žalovaná v listopadu 1999 zapsána v Centrálním registru silničních vozidel jako oprávněná uživatelka předmětu leasingu, pak ji tento formální požadavek nemohl nijak omezit v užívání předmětu leasingu, jelikož žalovaná mohla své oprávnění k užívání předmětu leasingu kdykoli prokázat řádně uzavřenou leasingovou smlouvou. Tvrzené telefonické ukončení leasingové smlouvy a zákaz dalšího užívání předmětu leasingu nemohly vést podle smlouvy k platnému ukončení smlouvy a smlouva nezakazuje užívat předmět leasingu ani při předčasném ukončení smlouvy, proto soud prvního stupně k těmto tvrzením žalované neprovedl navržené důkazy.
Soud prvního stupně nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč za každý jednotlivý případ porušení smlouvy, jelikož toto smluvní ustanovení považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“). Žalobkyni tedy smluvní pokutu celkem ve výši 45 000 Kč nepřiznal.
Dále dospěl k závěru, že smluvní úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku (§265 obch. zák.) a s dobrými mravy (§3 obč. zák.), a proto je toto smluvní ujednání absolutně neplatné. Z toho důvodu přiznal žalobkyni úroky z prodlení pouze v zákonné výši 10 % p. a.
Soud prvního stupně zamítl vzájemný nárok žalované co do výše 4 211,29 Kč, což představuje administrativní poplatek zaplacený žalovanou při uzavření smlouvy, neboť se jedná o jednorázový poplatek za uzavření smlouvy a žádné smluvní ustanovení neupravuje možnost jeho vrácení.
Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalobkyně je povinna vrátit žalované nezúčtovanou část zálohy ve výši 78 966,50 Kč (tedy tu část zálohy, která nebyla rozúčtována po částkách 2 924,69 Kč měsíčně do dne ukončení leasingové smlouvy), jelikož smlouva neobsahuje žádná specifická ustanovení ohledně nakládání se zálohou na splátky pro případ takového ukončení leasingové smlouvy.
Soud provedl započtení jednotlivých nároků (nárok žalované ve výši 78 966,50 Kč a nárok žalobkyně ve výši 71 325 Kč a zákonné úroky z prodlení kapitalizované do 28. 7. 2000 ve výši 2 857,30 Kč, náležející žalobkyni) a přiznal žalované vzniklý rozdíl ve výši 4 784,20 Kč spolu s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č. j. 15 Co 368/2007-245, částí výroku pod bodem I. změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně v jeho části výroku I. tak, že žalované uložil zaplatit částku 71 325 Kč s příslušenstvím a ve zbytku výrok I. soudu prvního stupně potvrdil; další částí výroku pod bodem I. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh žalované v částce 4 784,20 Kč s příslušenstvím; zbylou částí výroku pod bodem I. potvrdil výrok III. soudu prvního stupně a výrokem pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a stejně jako soud prvního stupně neprovedl pro nadbytečnost dokazování k prokázání žalovanou tvrzených telefonických jednání o ukončení smlouvy, popř. výhružek, které měly žalované bránit v užívání vozidla. Telefonicky leasingovou smlouvu podle jejích podmínek ukončit nešlo, a pakliže žalobkyně nesprávně informovala žalovanou o tom, že nesmí užívat předmětné vozidlo, bylo na žalované, aby své právo užívat vozidlo adekvátním způsobem chránila. Pokud tak neučinila, nemůže jít takové jednání k tíži žalobkyně.
Stejně jako soud prvního stupně posuzoval odvolací soud uzavřenou smlouvu jako inominátní smlouvu podle obchodního zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale dovodil, že smlouva nezanikla fakticky odebráním předmětu leasingu, jelikož takový způsob ukončení leasingového vztahu nevyplývá ani ze smlouvy, ani z hmotněprávní úpravy kogentním způsobem tak, aby bylo možno takový právní následek konstatovat i mimo smluvní úpravu. Odvolací soud proto uzavřel, že nezanikla-li smlouva písemnou dohodou účastníků ani jednostranným úkonem žalobkyně, trvala nadále i po odebrání předmětu leasingu až do doby, kdy měla skončit podle ujednání účastníků (říjen 2002). Žalovaná je proto povinna platit leasingové splátky za období listopad 1999 až červenec 2000, za něž se jejich zaplacení žalobkyně domáhá, a to v celkové výši 71 325 Kč s 10% úrokem z prodlení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dále dovodil, že poplatek za uzavření leasingové smlouvy je jednorázovým poplatkem a jeho výše, popřípadě možnost vrácení, tak není závislou na době trvání smlouvy. Proto právo na jeho vrácení žalované nepřiznal.
Odvolací soud dále dovodil, že záloha (akontace) byla zaplacena podle smlouvy, která předčasně nezanikla, a proto není důvod k vrácení zaplacené zálohy žalované. Na tom nemění nic ani skutečnost, že se žalobkyně nedomáhala zaplacení leasingových splátek až do ukončení leasingového vztahu. Nárok žalobkyně na zaplacení celé sjednané částky byl dán, a jakou část z něj uplatnila žalobou žalobkyně na právní důvod a výši zaplacení akontace nemá žádný vliv. Proto odvolací soud posoudil vzájemný návrh žalované jako nedůvodný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná do obou jeho výroků včas dovolání, jehož přípustnost zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Dovolatelka předně namítá, že v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. nebyly v řízení provedeny navržené důkazy a soud se nezabýval dovolatelkou tvrzenými okolnostmi majícími vliv na posouzení věci, ač byly důkazy k jejich prokázání označeny.
Dovolatelka namítá, že po celou dobu trvání leasingové smlouvy neobdržela od žalobkyně smluvené plnění, když nemohla předmět leasingu řádně užívat po celou dobu trvání smlouvy. Z toho dovozuje svůj nárok na vrácení zálohy a administrativního poplatku v souhrnné výši 109 500 Kč. Uvedla, že v době od 29. 10. 1999 do 1. 12. 1999, kdy byla v příslušném registru zaevidována jako držitelka předmětu leasingu, neměla žalovaná v držení velký technický průkaz k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu k vozidlu, tedy doklady nezbytně nutné k užívání vozidla, proto vozidlo neužívala. V období od 1. 12. 1999 do 28. 7. 2000, kdy jí bylo vozidlo neoprávněně odebráno, předmět leasingu vůbec neužívala z důvodu opakovaných neoprávněných výhružek trestním stíháním ze strany zaměstnanců žalobkyně. Dovolatelka namítá, že podstatným je, nakolik byly výhružky schopné ovlivnit jednání žalované v tom smyslu, že vozidlo neužívala, a nikoli pouze skutečnost, že leasingová smlouva mohla být měněna jen písemně, a proto ke změně leasingové smlouvy telefonicky dojít nemohlo. Dovolatelka je proto toho názoru, že neprovedení výslechu svědků k prokázání tvrzení o neoprávněných výhružkách, má vliv na právní posouzení celé věci.
Dovolatelka v souvislosti s tím namítá, že jí nikdy nevznikla povinnost hradit leasingové splátky, neboť po dobu trvání leasingové smlouvy nemohla předmět leasingu řádně užívat, což je důvodem k navrácení zaplacené částky ve výši 109 500 Kč, představující administrativní poplatek ve výši 4 211,29 Kč a zaplacenou zálohu na leasingové splátky ve výši 105 288,71 Kč. Je přesvědčena, že zaplacení těchto částek je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., jestliže smluvní povinnost žalobkyně nebyla plněna tím, že jí nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto řádné plnění.
Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí. Má za to, že odvolací soud posoudil věc správně. Uvedla, že pokud žalovaná předmět leasingu neužívala, není rozhodné, z jakých pohnutek tak činila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v jeho zamítavé části, tj. co do výše 45 000 Kč s příslušenstvím, jako rozdíl mezi požadovanou částkou 116 325 Kč s příslušenstvím a žalobkyni přiznanou částkou 71 325 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud rozsudkem - částí výroku I. potvrdil v zamítavé části výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, když oba soudy shodně zamítly požadavek žalobkyně na zaplacení částky 45 000 Kč. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I., jíž odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl vzájemný návrh žalované v částce 4 784,20 Kč s příslušenstvím.
Dovolání je podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ale není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah, když strany uzavřely leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák.
Pokud tedy nebylo uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání z toho důvodu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 4 784,20 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolací soud se dále zabýval podaným dovoláním v části směřující proti části měnícího výroku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně co do částky 71 325 Kč s příslušenstvím.
V této části je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Dovolatelka však namítá, že řízení je postiženo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], s tím, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. a soud se nezabýval dovolatelkou tvrzenými okolnostmi majícími vliv na posouzení věci, ač byly důkazy k jejich prokázání označeny. Nejvyšší soud České republiky dovodil, že namítaná vada řízení dána je. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně důkazy označené žalobkyní k prokázání tvrzení, že jí bylo zaměstnanci žalobkyně opakovaně vyhrožováno trestním stíháním, jestliže bude vozidlo užívat, neprovedl v důsledku svého nesprávného právního posouzení věci.
Dovolatelka předně namítla, že v době od 29. 10. 1999 do 1. 12. 1999, kdy byla v příslušném registru zaevidována jako držitelka předmětu leasingu, neměla v držení velký technický průkaz k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu k vozidlu, tedy doklady nezbytně nutné k užívání vozidla. Vozidlo proto z důvodu spočívajícího na straně žalobkyně neužívala, a proto jí nevznikla povinnost platit leasingovou splátku včetně akontace. Odvolací soud se tímto tvrzením dovolatelky vůbec nezabýval, přičemž soud prvního stupně dovodil, že skutečnost, že žalovaná nebyla zapsána v Centrálním registru silničních vozidel, neměla na možnost užívání předmětného vozidla vliv. Nutno konstatovat, že předání dokladů nezbytných k užívání vozidla a zajištění registrace držitele vozidla v Centrálním registru je součástí plnění povinností leasingového pronajímatele z leasingové smlouvy a předání dokladů nezbytných k užívání předmětu smlouvy je podmínkou řádného plnění vůbec. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, přitom vyhodnotil situaci nesprávně tak, že žalovaná mohla vozidlo užívat a prokazovat se leasingovou smlouvou. Pominul však např., že v rozhodné době podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění do 31.12.2000, při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu a při jeho řízení je policista ve služebním stejnokroji oprávněn kontrolovat osvědčení o technickém průkazu, který v rozhodné době podle §5 odst. 1 písm. k) cit. zákona vydával okresní dopravní inspektorát. Odvolací soud tedy pochybil, když uvedené námitky žalované nevzal v úvahu, neboť měly vliv na právní posouzení.
Pokud v době od 29. 10. 1999 do 1. 12. 1999, kdy byla žalovaná v příslušném registru zaevidována jako držitelka předmětu leasingu, neměla žalovaná v držení velký technický průkaz k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu k vozidlu, tedy doklady nezbytně nutné k užívání vozidla, pak odvolací soud nesprávně vyhodnotil tuto skutečnost tak, že žalovaná mohla vozidlo užívat a prokazovat se leasingovou smlouvou. Jak již výše uvedeno, bylo povinností řidiče prokazovat se při silniční kontrole osvědčením o technickém průkazu, vydávaným okresním dopravním inspektorátem. Lze tedy přisvědčit dovolatelce, že pokud neměla k dispozici od žalobkyně osvědčení o technickém průkazu, nebylo ji umožněno, aby vozidlo jako řádný uživatel používala.
Dovolatelka dále namítla, že od 1.12.1999 do 28.7.2000, kdy jí bylo vozidlo neoprávněně odebráno, předmět leasingu vůbec neužívala z důvodu opakovaných neoprávněných výhrůžek trestním stíháním ze strany zaměstnanců žalobkyně.
Odvolací soud dovodil, že tvrzené telefonické ukončení leasingové smlouvy a zákaz dalšího užívání předmětu leasingu nemohly vést k platnému ukončení smlouvy a smlouva nezakazuje užívat předmět leasingu ani při předčasném ukončení smlouvy. Závěr odvolacího soudu je nesprávný potud, že pokud žalovanou tvrzené skutečnosti nastaly, měl posoudit výkon práva žalobkyně jako rozporný se zásadou poctivého obchodního styku.
Při posouzení uplatněného nároku žalobkyně na přisouzení leasingových splátek bylo třeba přihlédnout k nerovnému postavení smluvních stran, kdy žalovaná, jako nepodnikatelka, fyzická osoba, byla ve smluvním vztahu ve slabším postavení oproti žalobkyni, jako podnikatelce zabývající se leasingovými vztahy profesionálně. Takové nerovné postavení je zřetelné i z postoje žalobkyně, kdy i ve vyjádření k dovolání žalované uvádí, že pokud žalovaná předmět leasingu neužívala, není rozhodná pohnutka, proč tak činila, resp. nečinila. Je třeba připomenout, že odvolací soud měl za prokázané, že žalobkyně projevila vůli předčasně ukončit leasingovou smlouvu s žalovanou ke dni 8.12.1999 z důvodu neplacení leasingových splátek a že požadovala vrácení předmětu leasingu do 20.12.1999. Protože však v řízení nebylo prokázáno doručení ukončení leasingového vztahu a vozidlo bylo odebráno žalované až 28.7.2000, odvolací soud dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni leasingové splátky za dobu trvání leasingové smlouvy, tj. od listopadu 1999 do července 2000 (jak požadovala žalobkyně), celkem ve výši 71 325 Kč. Nesprávný právní závěr odvolacího soudu spočívá v tom, že tvrzené skutečnosti nepovažoval za skutečnosti, pro něž by bylo nutno posoudit výkon práva žalobce na zaplacení žalované částky jako rozporný ss zásadami poctivého obchodního styku. Tvrzené výhružky žalované sice nebyly právně relevantní, nemohly právně způsobit zánik leasingové smlouvy, ani nemohly mít právní vliv na užívání vozidla žalovanou, pokud žalobkyně smlouvu nevypověděla a vozidlo žalované neodebrala, jak správně uzavřel odvolací soud. Fakticky ovšem na užívání předmětného vozidla žalovanou vliv mít mohly, pokud by se v řízení prokázalo žalovanou tvrzené jednání žalobkyně, která žalované vyhrožovala trestním stíháním, pokud vozidlo bude používat, a pokud z toho důvodu žalovaná předmětné vozidlo do jeho odebrání skutečně neužívala. Za tohoto stavu by pak bylo nutné posoudit výkon práva žalobkyně na zaplacení leasingových splátek do doby odebrání vozidla jako jednání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák., zapříčinila-li žalobkyně svými bezprávnými výhružkami, že vozidlo nemohlo být žalovanou užíváno v souladu s účelem leasingové smlouvy.
V dané věci bylo třeba i za dosavadního zjištění skutkového stavu vzít v úvahu, že obchodní zákoník předpokládá zdatnost podnikatele, jeho dobrou profesní úroveň, ale že tato předpokládaná zdatnost podnikatele nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů a nesmí zneužívat svých zákonných práv (srov. např. Obchodní zákoník, komentář, I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol., C.H.BECK, 13. vydání, r. 2010, str. 907). Závěr, že výkon práva žalobkyně je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku se týká i skutečnosti, že žalovaná nemohla po dobu od 29.10.1999 do 1.12.1999 užívat předmět leasingu z důvodu nepředaného velkého technického průkazu k vozidlu a osvědčení o technickém průkazu k vozidlu, pokud bude tato skutečnost prokázána.
Tím, že odvolací soud neprovedl úplné dokazování ohledně skutečností tvrzených žalovanou v souladu s §120 o. s. ř. a nezjistil všechny podstatné skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobkyně na zaplacení leasingových splátek, je v této části přezkoumávaného rozhodnutí důvodně uplatněn dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedený právní názor dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud dále k závěru, že dovolání je přípustné i v rozsahu, v němž byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 104 715,80 Kč s příslušenstvím, a to podle 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
S ohledem na výše odůvodněný právní názor Nejvyššího soudu ohledně posouzení nároku žalobkyně, nelze dovodit, že odvolací soud posoudil v souladu s hmotným právem žalovanou uplatněný vzájemný nárok na zaplacení 104 715,80 Kč. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně s odůvodněním, že záloha (akontace) byla zaplacena podle smlouvy, která předčasně nezanikla, opomenul však ( v případě, že by byly tvrzené skutečnosti prokázány) posoudit danou věc i z hlediska případného práva žalované na náhradu škody ve smyslu ust. §373 a násl., obch. zák., jež může spočívat ve skutečnosti, že žalovaná v souladu se smlouvou uhradila zálohy, žalobkyně ji však vůbec neumožnila užívání předmětu leasingu a navíc jí v rozporu s právem předmět leasingu odebrala. Rozsudek odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení v tom, že dovodil, že i kdyby byly prokázány tvrzené skutečnosti žalovanou nemohla mnít tato skutečnost vliv na oprávněnosti nároku žalované.
Není-li rozsudek odvolacího soudu ani v části, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí vzájemného návrhu žalované ve výši 104 715,80 Kč s příslušenstvím správný, Nejvyšší soud byl nucen jej rovněž v této části podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2011
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu