ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4117.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 4117/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Kubín TRANSPORT s.r.o. , se sídlem v Šumperku, Zábřežská 658/73, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 27766098, zastoupené JUDr. Josefem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Francouzská 16, proti žalované HÁTLE MIROSLAV s.r.o. , se sídlem v Holíně 123, Jičín, PSČ 506 01, identifikační číslo osoby 25997483, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, o zaplacení částky 126.839,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 45/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2011, č. j. 12 Cmo 13/2011-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.024,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. září 2010,č. j. 43 Cm 45/2008-136, zamítl žalobu o zaplacení částky 126.839,90 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 126.839,90 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazení faktury č. 2706174, kterou žalobkyně vyfakturovala žalované přepravu (resp. vícenáklady vzniklé v souvislosti s přepravou) náhradních dílů do aut ze závodu AVTOKOMPLEKT, Belebej, Ruská federace a z EGOROVSKOGO ZAVODU, Egorovsk – Moskevská oblast a dovoz s vykládkou ANDY, Poříčí 3010, Česká Lípa.
Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žalovaná zaslala objednávku označenou jako smlouva o přepravě věci č. 38/10/07, kde je jako dopravce označen AUTODOPRAVA „KUBÍN“ – BLUDOV, za objednatele je označena žalovaná a kde chybí razítko a podpis za dopravce. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 41316, zjistil, že žalobkyně je tam zapsána s obchodním jménem Kubín TRANSPORT s.r.o. se sídlem Zábřežská 658/73, Šumperk, PSČ 787 01, identifikační číslo osoby 27766098. Dále zjistil, že na stránkách obce Bludov a serveru RAAL TRANS je veden jako fyzická osoba podnikatel J. K. – Autodoprava se sídlem Kroupova 824, Bludov, identifikační číslo osoby 12101389, a že koncesní listina na předmět podnikání vnitrostátní a mezinárodní doprava je uděleno na jméno J. K.
Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení §610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní přepravě, uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“).
V důsledku námitek žalované se soud prvního stupně nejprve zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobkyně. S odkazem na čl. 1, 4, 6 odst. 1 a 9 Úmluvy CMR soud prvního stupně konstatoval, že obsahuje-li mezinárodní nákladní list na místě dopravce označení dopravce razítkem J. K. a v kolonce podpis a razítko dopravce jsou uvedeny totožné údaje s podpisem, je dopravcem uvedené zásilky J. K. a přepravní smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem J. K. a žalovanou. Dospěl tedy k závěru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, a žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že objednávku předmětné přepravy zaslala žalovaná dopravci J. K. na jeho faxové číslo. V této objednávce byl sice uvedený dopravce nepřesně označen, odpovídalo to však dosavadním zvyklostem v obchodních vztazích mezi účastníky. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně neměl pochyb o tom, že dopravcem provádějící předmětnou přepravu pro žalovanou byl J. K. Odvolací soud tudíž dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že žalobou uplatněný nárok na zaplacení nákladů spojených s předmětnou přepravou nelze žalobkyni přiznat, neboť není ve sporu věcně aktivně legitimována.
Proti výrokovým částem I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkami obsaženými v odvolání, pouze bez důkazu dovodil, že žalobkyní předloženou objednávku ze dne 23. října 2007, opatřenou podpisem a razítkem žalobkyně, považuje za nevěrohodnou. Vztah mezi žalobkyní a žalovanou popisuje dovolatelka tak, že žalovaná jako speditér objednala přepravu zboží u neexistujícího subjektu, objednávku akceptovala žalobkyně, která zajistila vykonání přepravy u firmy J. K., když sama v této době nebyla majitelem karnetu TIR. Upozorňuje, že občanský i obchodní zákoník, jakož i Úmluva CMR dává dopravci právo, aby svůj závazek plnil pomocí dalšího dopravce. Dále dovolatelka napadá hodnocení důkazů. V závěru navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že považuje dovolání za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Uplatněným dovolacím důvodem, jenž má podle očekávání žalobkyně založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, není podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního posouzení, na němž toto rozhodnutí spočívá [dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovým stavem věci, z něhož napadené rozhodnutí vychází (dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka napadá skutkové zjištění soudů nižších stupňů o tom, s kým byla uzavřena předmětná smlouva o přepravě věci, resp. přepravní smlouva (v intencích pojmů Úmluvy CMR), kdo byl dopravcem provádějící předmětnou přepravu. Má za to, že ze všech předložených a provedených důkazů vyplývá, že jako dopravce jednala žalobkyně.
Soudy nižších stupňů vzaly za prokázané, že žalovaná objednala přepravu zboží u dopravce J. K., a že tento podnikatel, označený jako dopravce v nákladním listu CMR, také přepravu věcně uskutečnil (aniž by měl uzavřenou přepravní smlouvu s žalobkyní). Z toho pak vyplývá, že tzv. smluvním dopravcem byl podnikatel J. K., nikoli žalobkyně. Je to tedy on, kdo má vůči žalované právo na přepravné sjednané v přepravní smlouvě, resp. na vícenáklady vzniklé v souvislosti s přepravou. Argumentuje-li dovolatelka tím, že objednávku žalované akceptovala žalobkyně, která zajistila vykonání přepravy u firmy J. K. a v této souvislosti poukazuje na to, že občanský a obchodní zákoník, jakož i Úmluva CMR dává dopravci právo, aby svůj závazek plnil pomocí dalšího dopravce, pak pouze deklaruje jiný skutkový stav, než k jakému dospěly soudy v předcházejícím řízení. Soudy nižších stupňů dovodily, že podnikatel J. K. je jak dopravcem skutečným (efektivním, faktickým), tak i dopravcem smluvním. Tyto námitky jsou tedy námitkami proti správnosti skutkových zjištění a nikoliv proti právnímu posouzení; tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Stejně tak námitka dovolatelky ohledně nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem je dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. však nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994) a jak z dikce ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
Konečně výtka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval jejími námitkami obsaženými v odvolání, jen bez důkazu dovodil, že žalobkyní předloženou objednávku opatřenou podpisem a razítkem žalobkyně považuje za nevěrohodnou, je podřaditelná pod dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitka vady řízení není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu. Dovolatelka v rámci námitky procesní vady ani žádnou otázku zásadního právního významu nevymezila (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7.220,- Kč [§3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1.504,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu