ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4273.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4273/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně FARID COMERCIA, spol. s r. o. , se sídlem Hradišťská 167, Kněžmost, IČ: 614 986 96, zast. Mgr. Janem Mlynarčíkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti žalovanému J. J. – top AUTO J. , zast. JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské nám. 47, o zaplacení 898.221,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 143/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 179/2007-314, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Mlynarčíka, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. února 2007, č. j. 39 Cm 143/2003-283, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 898.221,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení z dlužné částky od 20. 4. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítl žalobu ve zbývající části o zaplacení 8 % úroku z prodlení z dlužné částky od 25. 6. 2001 do 19. 4. 2002 a 1,5 % úroku z prodlení z dlužné částky od 20. 4. 2002 do zaplacení (odst. I. výroku), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 204.048,- Kč k rukám Mgr. Jana Mlynarčíka, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku), a že žalovaný je povinen zaplatit státu náklady řízení za znalecký posudek ve výši 1.860,- Kč na účet Krajského soudu v Hradci Králové do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. III. výroku). K uvedenému zbývá dodat, že soud prvého stupně předchozím rozsudkem ze dne 20. 7. 2005, č. j. 39 Cm 143/2003-153, pravomocně rozhodl o zastavení řízení o zaplacení 8 % úroku z prodlení z dlužné částky od 11. 5. 2001 do 24. 6. 2001.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 8 Cmo 179/2007-314, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v odst. I. výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 898.221,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení z této částky od 20. 4. 2002 do zaplacení, a dále v odst. II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na jejich náhradu celkem 67.199,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku odcizení vozidla, které žalovaný od žalobkyně jako vlastníka převzal dne 10. 5. 2001.
Odvolací soud dále uvedl, že nemohl v systému neúplné apelace provést a popř. přihlédnout k novému důkazu navrženému žalovaným, a to svou účastnickou výpovědí, neboť tímto důkazem žalovaný nezpochybňoval věrohodnost důkazního prostředku ve smyslu ust. §205a o. s. ř., nýbrž navrhl soudu další důkaz ke zjištění podle jeho mínění dosud neúplného a nesprávného skutkového stavu.Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že byla prokázána existence dohody o umisťování vozidla na noc do areálu žalovaného z volně přístupné parkovací plochy a dále se závěrem, že byly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu dle ust. §373 obch. zák., a že nebyly shledány okolnosti vylučující odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu.
Námitku žalovaného, že měl být soudem prvního stupně poučen o neunesení důkazního břemene tvrzení, že dohoda o umisťování automobilu přes noc v areálu žalovaného uzavřena nebyla, neshledal odvolací soud případnou, poněvadž nesouhlasem s provedením důkazu navrženého žalobkyní v řízení před soudem prvního stupně – účastnické výpovědi žalovaného – sám žalovaný poskytnutí potřebných poučení o jeho případné povinnosti tvrzení a důkazní zabránil.
Z výše uvedených důvodů rozhodl odvolací soud tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. 2. 2008 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v důsledku těchto vad pak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci z hlediska práva hmotného.
V odůvodnění dovolání žalovaný odvolacímu soudu zejména vytkl posouzení odpovědnosti za vzniklou škodu dle §373 a §374 obchod. zák. Dovolatel je přesvědčen, že za situace, kdy předmětné vozidlo bylo odcizeno neznámým pachatelem, neodpovídá za vzniklou škodu, protože jsou na jeho straně dány okolnosti vylučující odpovědnost. Dovolatel zpochybňuje skutkový závěr soudů ohledně existence ústně uzavřené smlouvy o povinnosti umístit svěřené vozidlo do jeho zabezpečeného areálu. Pokud taková smlouva neexistovala, nemohl žalovaný porušit z ní plynoucí právní povinnost a být za ni odpovědný, když zaparkoval vozidlo na veřejně přístupnou parkovací plochu, z níž bylo vozidlo odcizeno.Odvolacímu soudu vytkl neprovedení důkazu účastnickým výslechem žalovaného, jenž je dle §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustný, a soudu prvého stupně pak vytkl neprovedení důkazu ohledáním. Pokud byl soud názoru, že žalovaný neprokázal své tvrzení o tom, že mezi ním a žalobkyní nebyla uzavřena smlouva „ o umisťování vozidla do areálu žalovaného přes noc “, měl být poučen dle §118a odst. 3 o. s. ř. V neprovedení důkazu proto lze dle dovolatele spatřovat vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší sodu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 27. 5. 2008 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že žalovaný v řízení před soudem nikdy nenavrhl důkaz výslechem účastníka řízení, byť se velká část řízení před soudem prvého stupně týkala právě prokázání existence předmětné ústní dohody. Poukázala na protokol z ústního jednání ze dne 13. 7. 2005, na němž byla opakovaně řešena otázka dohody, kterou měl žalovaný s žalobkyní uzavřít ohledně umístění převzatých vozidel v noční době, a žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce napadal platnost „ dohody o spolupráci “ pro její neurčitost a konkrétnost a dále uzavření dohody o umístění vozidel. V důsledku této argumentace soud žalovaného vyzval dle §131 o. s. ř., aby dal souhlas se svým účastnickým výslechem, avšak ten tak neučinil. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný měnil popis okolností, za nichž došlo k odcizení vozidla, při jednání před soudem a Policií ČR a dále žalobkyni zaslal též návrh kupní smlouvy, jež měla být antidatována, aby mohl uplatnit návrh na výplatu pojistného plnění. Vzhledem k tomu, že po dlouhé době, jež uběhla od doby odcizení vozidla, nelze objektivně zjistit místní podmínky, tak důkaz ohledáním místa není relevantní a mělo by se vycházet z doposud zjištěného skutkového stavu a listinných důkazů.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 – dále jen „ o. s. ř. “ (čl. II – „ přechodná ustanovení “, odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalovaným), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 věty prvé o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Právní názor odvolacího soudu by musel mít na nové rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé, jinými slovy, mezi novým rozhodnutím soudu prvního stupně a závazným právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, musí být příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor má za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 299/98). Právním názorem soudu je názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, který právní předpis má být aplikován, případně jak má tento předpis být vyložen, ovšem tak tomu v souzené věci není, neboť odvolací soud zrušil předchozí rozsudek soudu prvého stupně ohledně jistiny a části příslušenství z důvodu, že soud prvého stupně nedostatečně zjistil skutkový stav pro posouzení odpovědnosti škody žalovaného za odcizení vozidla, jehož vlastníkem měla být dle žalobních tvrzení žalobkyně, avšak ani tato skutečnost nebyla v dané době soudem prvého stupně zjištěna.
K tomu považuje dovolací soud pro úplnost za vhodné uvést, že – jak Nejvyšší soud dovodil již např. v usnesení ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1933/1998 – na uvedeném závěru o nepřípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí třetí rozsudek soudu prvého stupně, nic nemění ani okolnost, že odvolací soud ve svém předchozím usnesení, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen, též naznačil, která hmotněprávní ustanovení (obecně) by mohla být na daný skutkový stav aplikována, a jaké žalobní návrhy by jejich případnému užití odpovídaly; takovýto rozbor jednotlivých eventualit pro svou obecnost za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b) považovat nelze.
V posuzované věci tak není dovolání žalovaného přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 834/2007.
Podle §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatel v dovolání odvolacímu soudu vytkl vadu spočívající v jeho nepoučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel však především přehlíží, že jediným způsobilým dovolacím důvodem, má-li být založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je pouze nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., na němž napadené rozhodnutí spočívá. K tzv. jiným vadám řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohl dovolací soud přihlédnout jen za předpokladu, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tzv. jiná vada řízení) může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu a z tohoto důvodu může být založena přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za podmínky, že tvrzená vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem koncepčního řešení otázky procesněprávní povahy, tedy takové procesní otázky, která má obecný (zásadní) judikaturní přesah. O takový případ nejde.
V posuzované věci, jak to vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka zčásti napadá skutkové zjištění soudů (uzavření dohody o umístění vozidla v noci) a zčásti vadu řízení (poučovací povinnost dle ust. §118a odst. 3 o. s. ř.). V případě, kdy je zvažována přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak to bylo uvedeno shora, nemohou uvedené námitky založit přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení, neboť v dané situaci ani tvrzená vada řízení nemá povahu zásadního právního významu.
Dovolatel dále odvolacímu soudu, resp. soudu prvého stupně, vytýká neprovedení důkazu místním ohledáním. Dovozuje, že neprovedením tohoto důkazu zatížil řízení vadou, a že na základě tohoto důkazu by došlo k opačnému skutkovému zjištění ohledně existence smlouvy, protože by prokázal, že shora specifikovaná smlouva uzavřena nebyla.
K tomu je nutno uvést, že – jak výše uvedeno – nejde o způsobilý dovolací důvod, jenž by založil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. soud a ten nemá zákonem uloženou povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami, a to zejména takové důkazy, jež jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, popř. jejichž prováděním by docházelo pouze k prodlužování sporu.
V dalším pak dovolatel polemizuje se skutkovými zjištěními, jak byly soudy učiněny, popř. nesouhlasí s tím, jak soud hodnotil některé důkazy, přičemž opomíjí, že předmětem posouzení dovolacího soudu při zvažování přípustnosti dovolání mohou být jen právní otázky, nikoli posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění (jež lze napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 3 o. s. ř. teprve v případě přípustného dovolání).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytkl nesprávnou aplikaci ust. §373 a násl. obchod. zák. a namítá, že za škodu vzniklou odcizením vozidla neodpovídá. Dovolací soud však s ohledem na zjištěný skutkový stav je nucen konstatovat, že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem, a nelze to zejména to, že s ohledy na zjištěný skutkový stav věci byly naplněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu ve smyslu ust. §373 obch. zák..Taktéž nelze dovolateli přisvědčit, že skutečnost odcizení vozidla neznámým pachatelem je tou okolností vylučující jeho odpovědnost za vzniklou škodu dle ust. §374 obch. zák. viz. tam uvedené okolnosti a v řízení nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by si účastníci dohodli tyto okolnosti, jinak.
Dovolacímu soudu proto nezbylo než uzavřít že právní posouzení je v souladu s hmotným právem, a proto nelze dospět k závěru, že by dovolání bylo přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel napadl dovolání rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tzn. výslovně jím též napadl výrok ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení. Zapomíná však, že přípustnost dovolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení nezakládá žádné ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a proto není přípustné a dovolací soud dovolání v tomto rozsahu musel taktéž odmítnout.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle ust. §237 odst. 1 písm. b) ani c) o. s. ř. přípustné, neboť právní posouzení věci není v rozporu s právními předpisy a uvedenou judikaturou dovolacího soudu a hmotným právem, a dovolání proto podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) v návaznosti na §243c odst. 2 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolateli, který po procesní stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k rukám jejího advokáta částku 12.360,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 a 15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a 20 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu