ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4286.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4286/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce J. E., zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Smetanova 17, PSČ 602 00, proti žalované BONERA, s. r. o., , se sídlem Brno, Svitavské nábřeží 920/33, IČ 47679794zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456, PSČ 790 01, o zaplacení 153.360,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 194/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2009, č. j. 4 Cmo 31/2009-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám advokáta žalobce Mgr. Vladimíra Dvořáčka.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. října 2008, č. j. 11 Cm 194/2007-44, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 153.360,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a se smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně ze specifikovaných částek a za specifikovaná období (výrok I.), dále v části, v níž žalobce žádal o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,95 % denně ze specifikovaných částek, žalobu zamítl (výrok II.) a konečně rozhodl, že žádná z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že se žalovaná zavázala podle smlouvy ze dne 21. 6. 2004 platit žalobci částku 60.000,- Kč ročně za odvádění vod z Klepáčského potoka, na němž se nachází malá vodní elektrárna žalobce, a to za účelem zasněžování sjezdovky pod lanovou dráhou Šerák, žalovaná však náhradu za odvedené vody za druhé pololetí roku 2004 v částce 30.000,-Kč a za léta 2005 a 2006 vždy za částku 61.680,- Kč (s připočtením inflace) nesplatila a proto se žalobce kromě náhrady domáhá též smluvní pokuty ve výši 1% z dlužné částky za každý den prodlení.
Soud posoudil předmětnou smlouva jako smlouvu tzv. nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“) s tím, že se ustanovení §49 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) neuplatní, nicméně smlouva je platně uzavřena. Na druhé straně soud shledal sjednanou smluvní pokutu za nepřiměřenou a za přiměřenou považoval výši smluvní pokuty v sazbě 0,05% z dlužné částky za každý den prodlení. Proto rozhodl, jak shora uvedeno.
K odvolání účastníků rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem v záhlaví označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a ve výroku III. potvrzuje (výrok I.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení 41.889,10 Kč (výrok II.).
Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně a souhlasil i s jeho právním posouzením věci.
Pokud jde o žalovaným tvrzený rozpor uzavřené smlouvy s dobrými mravy, který žalovaná spatřuje v tom, že žalobce při uzavírání smlouvy využil její tísně a dal si slíbit plnění, které je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, odvolací soud nesdílel názor žalované, že jde o smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná se při uzavírání smlouvy ani nepokusila o vyjednávání o výši náhrady a bez výhrad přijala žalobcův návrh smlouvy a tak již při uzavření smlouvy připouštěla možnost, že ji plnit nebude, vyjma zálohy složené při podpisu smlouvy. To nelze považovat za přístup poctivého obchodníka a žalovaná se nemůže dovolávat údajné nepoctivosti svého smluvního partnera. Smlouva sama se svým obsahem nepříčí zákonu ani dobrým mravům a je proto platná.
Odvolací soud nesdílel ani názor žalované, že pro rozpor s dobrými mravy je absolutně neplatné smluvní ujednání o smluvní pokutě, popř. že výkon tohoto ustanovení odporuje zásadě poctivého obchodního styku. Na druhé straně nepřisvědčil ani názoru žalobce, že aplikace ust. §301 obch. zák. při rozhodování o smluvní pokutě je právem, nikoli povinností soudu. Vyjdou-li v průběhu řízení najevo okolnosti, které odůvodňují závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka (odvolací soud zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3853/2007).
Odvolací soud proto rozhodl ve věci samé, jak výše uvedeno.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost se opírá o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka namítá absolutní neplatnost smlouvy o paušální finanční náhradě za odběr vody z Klepáčského potoka, a to z důvodů uvedených v §39 obč. zák., zejména pro rozpor s dobrými mravy, případně se zákonem. Požadované plnění celkem v částce 153.360,- Kč je podle názoru dovolatelky v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění a předmětnou dohodu považuje za lichevní.
Pro posouzení tvrzení žalobce, že odběrem vody z Klepáčského potoka pro zasněžování lyžařského areálu Ramzová, který provozuje žalovaná, klesá výkon malé vodní elektrárny žalobce a žalobci tak vzniká škoda, jejíž náhradu požaduje, jsou rozhodné subjektivní okolnosti vzniku smlouvy. Uzavření předmětné smlouvy předcházelo vodoprávní řízení před Městským úřadem Jeseník – odborem životního prostředí, jehož předmětem byla žádost žalované o povolení odběru povrchových vod z Klepáčského potoka o vydání stavebního povolení k provedení stavby vodního díla „zasněžovací systém Lyžařský areál Ramzová“ s předpokládaným rozpočtem 25 mil. Kč. Ve věci se konalo místní šetření ve čtvrtek 17. 6. 2004, při němž žalobce jako do té doby neznámý účastník řízení nesouhlasil s odběrem vody z důvodu, že dojde k výraznému snížení průtoku vody a omezení odběru vody na malé vodní elektrárně. Své souhlasné stanovisko žalobce podmínil uzavřením dohody o finanční kompenzaci se žalovanou; Názor soudu o jisté míře lehkomyslnosti žalované v rámci kontrakčního jednání nemůže žalovaná přijmout, neboť byla ve velmi krátké době mezi 17. 6. – 21. 6. 2004 postavena do situace akceptovat nebo neakceptovat žalobcem jednostranně navržené podmínky předmětné smlouvy, přičemž jejich nepřijetím by vážně ohrozila či dokonce znemožnila realizaci své investice do zasněžovacího systému. Žalovaná trvá na tom, že v podstatě neměla žádný prostor pro vyjednávání (přitom část doby ve dnech 19. a 20. 6. 2004 připadla na sobotu a neděli.) Pokud odvolací soud podsouvá žalované úmysl neplnit převzatý závazek již v okamžiku podpisu předmětné smlouvy, je tento názor jednoznačně vyvrácen tvrzením jednatele žalované, že byl ochoten zaplatit žalobci v podstatě cokoliv, jen aby zabránil krachu investičního záměru. Skutečná výše ztráty žalobce v důsledku snížení průtoku vody v Klepáčském potoce dosahuje dle názoru žalované v úhrnném ročním vyjádření částky maximálně do 3.000,- Kč. Sjednání paušální roční finanční náhrady ve výši dvacetinásobku skutečné roční ztráty za současného zneužití tísně na straně žalované je nejen nepřiměřené, nýbrž zcela evidentně v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka dále namítá, že rovněž dohodu o smluvní pokutě ve výši 1% dlužné částky za každý den prodlení je nutno považovat za dohodu o její nepřiměřené výši a tudíž za právní úkon absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mrav. Podle názoru dovolatelky pak v případě absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě nelze využít moderačního práva soudu a nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit.
Dovolatelka má za to, že nejen jednotlivá ujednání o výši paušální náhrady a o výši smluvní pokuty, nýbrž smlouva jako celek je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy, příp. pro rozpor se zákonem a byla uzavřena v tísni (naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle §253 trestního zákona). V obchodněprávních vztazích platí, že ujednání o právech, jejichž uplatnění by byla v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku by nebyla soudně vymahatelná a soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná. Přitom předmětnou smlouvu, vypracovanou žalobcem, byla žalovaná nucena uzavřít, nelze to přičítat k tíži žalované, jak učinil odvolací soud.
Dovolatelka polemizuje rovněž s výrokem odvolacího soudu o nákladech řízení, který má za nepřiléhavý a nesprávný.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a dále rozhodnutí soudu prvního stupně (v napadeném rozsahu) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání má za to, že dovolání je zjevně bezdůvodné a mělo by být odmítnuto a žalobci přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. ve znění o. s. ř. účinném před 1. 7. 2009. Tak je tomu rovněž v daném případě.
Nejvyšší soud poté, po zjištění že dovolání žalované splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností podaného dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu může být dána pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž také dovolatelka poukazuje, tj. jen za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam nejen pro posuzovanou věc, ale pro rozhodovací činnost soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž právní otázka zásadního významu musí být dovolatelem konkrétně vymezena.
Předmětné dovolání však žádnou obecnou právní otázku, která by měla judikatorní přesah, neformuluje. Dovolatelka klade v podstatě dvě právní otázky, které však lze posoudit pouze z hlediska případného rozporu s hmotným právem.
První je otázka, zda předmětná smlouva jako taková (jako celek) je neplatná proto, že se příčí dobrým mravům (ust. §39 obč. zák.), když smluvená výše paušální náhrady je naprosto nepřiměřená resp. v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění.
K tomu dovolací soud zdůrazňuje, že v řízení nebylo nikterak prokázáno objektivně (např. znaleckým posudkem), že by subjektivní názor žalované o mnohem nižším odběru vody z potoka na její straně odpovídal realitě popř. že by požadovaná finanční kompenzace za odběr vody sjednané účastníky ve smlouvě a další konkrétní okolnosti uzavírání předmětné smlouvy byly relevantní pro závěr, že smlouva je ve svém předmětu (rozsahu resp. výši paušální náhrady za odběr vody) v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti nemůže být relevantní ani energetický audit, předložený jako důkaz teprve v průběhu dovolacího řízení (podle §241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.).
Pokud dovolatel namítá, že předmětnou smlouvu uzavřel v tísni, dovolací soud k tomu poznamenává, že v obchodních vztazích nelze podle §267 odst. 2 obch. zák. uplatnit ust. §49 obč. zák. o uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V případě druhé právní otázky, žalová napadá, že je neplatné ujednání v předmětné smlouvě o výši smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy, popř. i se zákonem. (§39 obč. zák.), a to z důvodu nepřiměřenosti výše smluvní pokuty.
Dovolací soud k tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 uvádí, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, popř. i ve spojení se sjednáním nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Pouze z důvodu sjednané nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty nelze považovat toto ujednání za neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), stejně tak skutečnost, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta neodůvodňuje aplikaci §265 obch. zák. tedy že by výkon práva byl v rozporu s poctivým obchodním stykem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2001, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008.
Z uvedeného je zřejmé, že ujednání o smluvní pokutě není v dané věci neplatné pro rozpor s dobrými mravy z dovolatelkou tvrzeného důvodu (nepřiměřené výše smluvní pokuty) a odvolací soud tak věc posoudil v souladu s hmotným právem.
Z obsahu dovolání nelze dovodit, že by dovolatelka napadala použití moderačního oprávnění soudu (§301 obch. zák.), na jejímž základě odvolací soud s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3853/2007 nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil. Dovolací soud se proto s ohledem na ust. §242 odst. 3 o. s. ř. nemůže přezkoumáním této části rozhodnutí zabývat.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem a proto rozhodl tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovaná je tak povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, spočívající v odměně advokátu podle §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, ale v jednom paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., ve výši 300,- Kč, obojí s připočtením 20% DPH ve výši 2.060,- Kč činí celkem 12.360,- Kč, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu