ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4619.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4619/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. H., dřívějšího podnikatele, zastoupeného Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou, se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti žalované KLÁN, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4 - Hodkovičkách, Klánova 332/35, IČO 45281564, zastoupené Mgr. Janem Panošem, advokátem, se sídlem v Praze 6, V. P. Čkalova 396/5, o zaplacení částky 111 996 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 10/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. července 2009, č. j. 12 Cmo 123/2007-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 44 Cm 10/2002-129, uložil žalované zaplatit žalobci částku 111 996 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 11. ledna 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 111 996 Kč od 13. 4. 1999 do 10. 1. 2002 a úroku z prodlení ve výši 3,5% z částky 111 996 Kč od 11. 1. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 8. 4. 1999 kupní smlouvu podle §409 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), podle níž měla žalovaná dodat žalobci kovový šrot postupně ve čtyřech dodávkách do 12. 4., 26. 4., 10. 5. a 24. 5. 1999 po 120 tunách za dohodnutých podmínek s tím, že karoserie vozidel mají být podle článku II smlouvy částečně odstrojené, beze skel, se zbytky čalounění, s demontovaným agregátem motoru s převodovkou, avšak včetně převodovky řízení. Žalobce v souladu se smlouvou zaplatil žalované předem za celou první dodávku. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda žalobce odebral z první dodávky ve výši 120 tun pouze 18 tun, a to z důvodu, že kovový šrot nesplňoval dohodnutou kvalitu.
Po dokazování provedeném zejména svědeckými výpověďmi Ing. S., R. H., M. J. a J. J. dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná nedodala dne 12. 4. 1999 kovový šrot v kvalitě podle smlouvy, žalobce odebral jen 18 tun a urgoval u žalované dodání zbytku dodávky ve sjednané kvalitě. Dopisem ze dne 19. 12. 2001 poskytl žalobce žalované dodatečnou lhůtu k plnění do 10. 1. 2002 s tím, že pokud do této doby žalovaná nedodá žalobci dodávku šrotu ve sjednané kvalitě, odstupuje od kupní smlouvy a požaduje vrácení přeplatku zaplacené kupní ceny ve výši požadované žalobou. Vyšel ze zjištění, že protokol o předání dodávky nebyl vyhotoven, záznamy v předloženém „Deníku“ nejsou věrohodné a navíc jsou vedeny až od 15. 4. 1999, když je nesporné, že žalobce přijel pro kovový šrot dne 12. 4. 1999. Soud prvního stupně uzavřel, že došlo k platnému odstoupení od smlouvy dne 10. 1. 2002 ve smyslu §350 odst. 2 obch. zák. marným uplynutím dodatečně poskytnuté lhůty k plnění žalovanou. Soud prvního stupně na případ neaplikoval §428 odst. 1 a odst. 3 obch. zák. s ohledem na skutečnost, že žalovaný věděl o vadách zboží. Žalobce neprokázal, že oznámil žalované vady zboží bez zbytečného odkladu, soud prvního stupně proto věc posoudil tak, že se jednalo o nepodstatné porušení smlouvy. Vzhledem ke shora uvedenému žalované vznikla povinnost podle §351 odst. 2 obch. zák. vrátit žalobci poskytnuté plnění ve výši žalované částky, která odpovídá množství 102 tun nedodaného šrotu při sjednané ceně 900 Kč za 1 tunu. Současně uložil žalované, aby zaplatila žalobci úroky z prodlení podle §369 obch. zák. od 11. 1. 2002, tj. od data následujícího poté, co uplynula dodatečně poskytnutá lhůta k plnění.
Co do zbytku, tj. úroků z prodlení od 13. 4. 1999 do 10. 1. 2002 a úroků z prodlení ve výši 3,5 % (tedy žalovaných úroků z prodlení překračujících zákonnou výši) od 11. 1. 2002 do zaplacení byla žaloba zamítnuta.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze, poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 29. srpna 2007, č. j. 12 Cmo 123/2007-155, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 32 Cdo 2166/2008-178, rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 12 Cmo 123/2007-189, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů před dovolacím a odvolacím soudem (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva ze dne 8. 4. 1999 na dodávku 1 000 tun kovového šrotu, z toho v první etapě na dodávku 120 tun šrotu za celkem 131 760 Kč. Kupní cenu žalobce žalované podle dohody stran zaplatil ještě před dodáním zboží. Dne 12. 4. 1999 však žalobce od žalované odebral pouze 18 tun šrotu a žalovanou nebylo prokázáno její tvrzení, že žalobci dodala dalších 102 tun. Žalobce dopisem ze dne 19. 12. 2001 vyzval žalovanou k doplnění zbývajícího množství zboží v dodatečně jí dané lhůtě s tím, že v případě nedodání zboží v této lhůtě od smlouvy odstupuje, k čemuž následně došlo. K odvolacím námitkám žalované uvedl, že tento spor nebyl veden o práva z reklamace vad dodaného zboží, resp. z odpovědnosti za vady dodaného zboží, nýbrž předmětem sporu bylo vrácení peněžní částky, kterou po odstoupení od kupní smlouvy držela žalovaná bez právního důvodu. Odvolací soud uzavřel, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy a vzniklo mu ve smyslu ustanovení §351 obch. zák. právo na vrácení toho, co podle smlouvy plnil žalované, tj. na vrácení části kupní ceny odpovídající nedodaným a zaplaceným 102 tunám šrotu ve výši 111 996 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soudy obou stupňů se podle názoru dovolatelky soustředily na řešení otázky prokázání skutečně odebraného množství zboží žalobcem, aniž zkoumaly, zda žalobce postupoval v souladu s §428 odst. 1 písm. a) a §428 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že námitky žalované vznesené v uvedeném smyslu nejsou důvodné, protože se jedná o jiný druh sporu – tedy o vrácení částky za neodebrané zboží. Oba soudy měly podle jejího názoru zkoumat, zda žalobce jako kupující včas a kvalifikovaně namítl vůči žalované vady zboží jak po stránce množství, tak i jakosti. Dovolatelka namítá, že žalobce nepostupoval podle §436 a 437 obch. zák. a následně neprodleně neoznámil existenci vad žalované jako prodávající, jeho lhůta tak marně uplynula a promlčela se. V důsledku takového jednání nebyl žalobce oprávněn odstoupit podle §441 obch. zák. od kupní smlouvy, a proto také nevznikla žalované povinnost vrátit přijaté plnění jako bezdůvodné obohacení. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolatelka odůvodňuje přípustnost svého dovolání námitkou, že odvolací soud pominul, že pokud se vyskytne jakákoliv vada (což se týká i množství skutečně odebraného zboží) jedná se o faktické vady zboží podle ustanovení §422 obch. zák. Soudy se však soustředily na otázku množství odebraného zboží, neposuzovaly však již, zda žalobce včas a kvalifikovaně oznámil vady zboží. Podle dovolatelky žalobce nesplnil základní podmínku pro uplatnění vad, tedy neprodlené oznámení. S ohledem na pozdní oznámení vad tedy kupující nemohl platně odstoupit od smlouvy podle ustanovení §441 obch. zák.
Tato námitka však nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaná žalobci 102 tun šrotu nedodala, jak bylo její povinností dle uzavřené kupní smlouvy, a to ani v žalobcem dodatečně stanovené náhradní lhůtě, takže se žalobce oprávněně domáhá vrácení části kupní ceny odpovídající nedodanému a zaplacenému zboží. Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud učinil skutkové zjištění [jímž je v případě uvažované přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud vázán a toto skutkové zjištění nemůže přezkoumávat], že dne 12. 4. 1999 žalobce odebral od žalované pouze 18 tun šrotu (podle kupní smlouvy mělo být dodání zboží uskutečněno jeho převzetím kupujícím) a zbývající množství šrotu nebylo žalovanou žalobci dodáno, nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, byl v rozporu s konstantní judikaturou .
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byl předmětný nárok posuzován z hlediska uplatnění práv z odpovědnosti za vady, nemohla by námitka dovolatelky, že žalobce nepostupoval podle §436 a §437 obch. zák. a neuplatnil nároky kupujícího z vad zboží včas – ve lhůtách stanovených v §428 odst. 1 a odst. 2 obch. zák., založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, vzhledem ke skutkovému zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná o vadách zboží v době plnění věděla. V takovém případě se uplatňuje režim ustanovení §428 odst. 3 obch. zák., podle něhož účinky odstavců 1 a 2 tohoto ustanovení nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečnosti, o které prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží.
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, neboť neřeší právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou soudy rozhodovány rozdílně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, když žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu