ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4631.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4631/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalovanému Královéhradeckému kraji, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245/2, PSČ 500 03, IČO 70889546, o zaplacení částky 945 122,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 105/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. dubna 2010, č. j. 24 Co 151/2010-241, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou v pořadí třetím rozsudkem ze dne 13. srpna 2009, č. j. 3 C 105/2008-211, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci úroky z prodlení ve výši 3 % p.a. z částky 280 197,30 Kč za období od 9. 4. 2003 do 4. 1. 2004, z částky 339 764,80 Kč za období od 4. 5. 2003 do 4. 1. 2004 a z částky 325 160,40 Kč za období od 5. 6. 2003 do 4. 1. 2004 (výrok od bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II), stanovil lhůtu k úhradě přiznané částky (výrok pod bodem III), zamítl žalobu v části, jež se týká úroku z prodlení ve výši 106,5 % p.a. z částky 280 197,30 Kč za období od 9. 4. 2003 do 4. 1. 2004, z částky 339 764,80 Kč za období od 4. 5. 2003 do 4. 1. 2004 a z částky 325 160,40 Kč za období od 5. 6. 2003 do 4. 1. 2004 (výrok pod bodem IV), a rozhodl, že zpětvzetí žaloby, které provedl žalobce podáním ze dne 14. 4. 2009 (datovaným 9. 4. 2009), není účinné (výrok pod bodem V).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zhotovitel a právní předchůdkyně žalovaného Orlická (posléze Oblastní) nemocnice v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „nemocnice“) jako objednatelka uzavřeli dne 14. 6. 2002 písemnou smlouvu o dílo, kterou se žalobce zavázal za sjednanou cenu provádět pro nemocnici praní, čištění, žehlení a opravy prádla. Splatnost ceny díla byla sjednána na 90 dnů od doručení faktury objednateli. Pro případ prodlení s úhradou ceny díla byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,3 % z dlužné částky denně. Dále bylo zjištěno, že za práce, které žalobce provedl od září do listopadu 2002, vyúčtoval žalované nemocnici (procesní předchůdkyni nynějšího žalovaného) v říjnu, listopadu a prosinci téhož roku třemi fakturami cenu díla v celkové výši 945 122,50 Kč, která byla uhrazena až dne 5. 1. 2004. Ohledně jistiny vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno.
Závazkový vztah účastníků posoudil soud prvního stupně podle §261 odst. 2 a §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako vztah ze smlouvy o dílo. Dále aplikoval §262 odst. 4 obch. zák. Ten mimo jiné stanovuje, že smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. Pak se i prodlení žalované nemocnice, resp. výše úroků, řídí §517 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v návaznosti na nařízení vlády č. 152/1994 Sb. Ujednání účastníků, které je v rozporu, resp. převyšuje takto zákonem stanovenou výši úroků z prodlení, je neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák., neboť povaha ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby si strany smlouvy sjednaly úroky z prodlení jinak, než je zde stanoveno. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení úroků z prodlení jen v rozsahu odpovídajícímu výši úroků podle občanskoprávních předpisů, tj. ve výši 3 % p.a. Řídil se přitom právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 30. října 2008, č. j. 32 Odo 873/2006-185, kterým byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně i potvrzující rozsudek odvolacího soudu.
Soud prvního stupně současně podle §96 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že není účinné zpětvzetí žaloby ze strany žalobce, neboť žalovaný s tím z vážných důvodů nesouhlasil a svědčí mu procesně-ekonomický zájem na dokončení řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. dubna 2010, č. j. 24 Co 151/2010-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body IV a V (výrok pod bodem I), odvolání žalobce proti výrokům pod body I, II a III rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud uvedl, že žalobce ve svém odvolání v podstatě vznesl jedinou odvolací námitku, a to že soud prvního stupně měl rozhodnout o zastavení řízení, neboť žalobce vzal svoji žalobu zcela zpět. Odvolací soud se proto zabýval správností výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné.
Podle §96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. V dané věci žalovaný se zpětvzetím žaloby nesouhlasil a trval na rozhodnutí soudu ve věci samé, neboť jím bude nezpochybnitelně určen rozsah vzájemných sporných práv a povinností mezi účastníky. Poukázal na to, že žalobce mu dosud nevrátil částku 668 426 Kč, kterou mu žalovaný zaplatil, a u které odpadl právní důvod plnění. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zpětvzetí žaloby není účinné. Žalovaný totiž uhradil nejen původně žalovanou jistinu, ale i její příslušenství v původně žalované výši, neboť mu to bylo uloženo pravomocným a vykonatelným rozsudkem, který byl až posléze zrušen výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu. Až tímto rozsudkem byla odstraněna spornost výše úroků z prodlení a soud prvního stupně důsledně vycházel ze závazného právního názoru v tomto rozsudku obsaženém, že se výše úroků z prodlení u žalovaného řídí jen předpisy občanského práva, tj. §517 odst. 2 obč. zák. a nařízením vlády č. 142/1994 Sb.
Odvolací soud potvrdil správnost výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu v části, ve které výše úroků z prodlení sjednaná účastníky překračovala výši úroků z prodlení danou předpisy občanského práva. Jsou proto bezpředmětné námitky žalobce týkající se jeho souhlasu s předchozím rozsudkem odvolacího soudu vyznívajícím v jeho prospěch, neboť ten již byl zrušen a již neexistuje. Pokud žalobce odmítá přijmout závazný právní názor Nejvyššího soudu a snaží se jeho uplatnění v této věci zabránit zpětvzetím žaloby, jsou podle závěru odvolacího soudu tím spíš dány důvody pro vážný nesouhlas žalovaného s tímto postupem žalobce. Soud prvního stupně tudíž postupoval podle závěru odvolacího soudu správně, když řízení pro zpětvzetí žaloby nezastavil a napadeným rozsudkem rozhodl ve věci samé. Odvolání žalobce proti výrokům pod body I až III, kterými bylo žalobě vyhověno, shledal odvolací soud subjektivně nepřípustným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., přičemž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada podle názoru dovolatele spočívá v tom, že poté, co vzal žalobu zcela zpět včetně příslušenství, nebylo řízení zastaveno. Dovolatel má za to, že bylo jeho procesní povinností vzít žalobu zpět poté, co byla celá žalovaná částka, včetně předmětných úroků z prodlení, žalovaným uhrazena. Neexistoval zde žádný právní ani jiný důvod vést řízení ohledně již zaplacené částky. Žalovaný ničím neprokázal oprávněnost svého zájmu na pokračování v řízení v této věci, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené i soudem odvolacím o neúčinnosti jeho zpětvzetí je tudíž v rozporu se zákonem.
Žalobce dále uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů porušily podle názoru dovolatele zásadu rovnosti účastníků v občanskoprávních vztazích, která je zakotvena v Listině základních práv a svobod, Ústavě České republiky i v ustanovení §2 odst. 2 obč. zák. Žalobce i právní předchůdce žalovaného Orlická nemocnice byli ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. podnikatelé, měli stejná živnostenská oprávnění v oboru praní prádla a v tomto oboru podnikali. Při uzavírání smlouvy o dílo se za podnikatele bezesporu považovali. Jejich vztah měl být proto posouzen podle obchodního zákoníku včetně úroků z prodlení. Nové rozhodnutí ve věci zmíněnou zásadu rovnosti účastníků explicitně definované i ustanovením §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. nerespektuje, je tudíž nezákonné.
Z uvedených důvodů navrhl dovolatel zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Zda jsou splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání, posuzoval dovolací soud nejprve u části dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, kterým bylo odvolání žalobce proti výrokům I, II a III rozsudku soudu prvního stupně odmítnuto. Toto rozhodnutí má povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze u rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ se v dané věci nejedná. Přípustnost dovolání však není založena ani ustanoveními §238, §238a a 239 o. s. ř., neboť rozhodnutí o odmítnutí odvolání nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolání proti výroku odvolacího soudu pod bodem II není tudíž přípustné.
Přípustnost dovolání neshledal Nejvyšší soud ani v části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem IV a V. V části výroku týkající se potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem V soud prvního stupně konstatoval, že zpětvzetí žaloby provedené žalobcem podáním ze 14. 4. 2009 není účinné. I tato část výroku odvolacího soudu má povahu usnesení, proti němuž lze, jak výše uvedeno, podat dovolání pouze v případech vyjmenovaných v §237 až 239 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení výroku o neúčinnosti zpětvzetí žaloby není ani rozhodnutím ve věci samé a není uvedeno v žádném z ustanovení §238 až §239 o. s. ř. Je proto je nutno uzavřít, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně pod bodem V, taktéž není přípustné.
Z potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I zbývá posoudit přípustnost té části výroku, kterým byl potvrzen výrok pod bodem IV rozsudku soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal úroků z prodlení ve výši přesahující zákonné úroky z prodlení stanovené občanským zákoníkem.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Dovolání je přípustné podle písmene b), jestliže soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání však podle tohoto ustanovení není přípustné tehdy, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním nálezu Ústavního soudu ČR (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1879). To ostatně vyplývá již z vlastního textu tohoto ustanovení – v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se hovoří o vázanosti právním názorem odvolacího soudu, nikoliv soudu jiného. Dovolatel se tudíž mýlí, dovozuje-li přípustnost z tohoto ustanovení.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Dovolací námitky žalobce směřují proti závěru odvolacího soudu, který respektoval právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozsudku vydaným v dané věci dne 30. října 2008 pod č. j. 32 Odo 873/2006-185. Dovolatel argumentuje tím, že žalobce i původně žalovaná Orlická nemocnice byli podnikatelé, což dovozuje z jejich živnostenských oprávnění, a tím že při uzavírání smlouvy o dílo se za podnikatele považovali. Jejich vztah měl být proto posouzen podle obchodního zákoníku, a to včetně úroků z prodlení. Nejvyšší soud však ve svém předchozím uvedeném rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč se v dané věci jedná o obchodněprávní vztah, a z jakých důvodů se právní režim úroků z prodlení řídí předpisy práva občanského; neshledává žádného důvodu své závěry měnit ani nyní a v podrobnostech na tento svůj rozsudek odkazuje, přičemž pouze zdůrazňuje, že jde o právní úpravu platnou před 1. lednem 2005. Odvolací soud dovodil, že skutečnost, že nemocnice byla v rozhodné době držitelkou několika živnostenských oprávnění, nemá na její postavení „nepodnikatele“ v tomto konkrétním závazkovém vztahu žádný vliv, neboť rozhodné pro posouzení vztahu účastníků je účel, k jakému směřoval předmět smlouvy o dílo. Tím bylo praní, žehlení, čištění a opravy veškerého prádla žalované nemocnice, to je služba umožňující provoz zdravotnického zařízení, které je bezpochyby veřejnou potřebou. Vztah účastníků se tedy řídil ustanovením §261 odst. 2 obch. zák. jako vztah žalobce jako podnikatele s nepodnikatelem (v právní teorii je takový vztah nazývám relativním obchodem). Ohledně úroků z prodlení bylo nutno aplikovat i §262 odst. 4 obch. zák., podle něhož smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem pouze podle zákoníku občanského. Ten upravuje nároky věřitele v případě prodlení dlužníka v §517 odst. 2 obč. zák., představující normu kogentní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006) neumožňující sjednání úroku z prodlení v jiné výši, než stanoví prováděcí předpis, tj. nařízení vlády č. 142/1994 Sb. v tehdy platném znění. Nejvyšší soud uzavřel, že přiznáním nároku na úrok z prodlení ve výši stanovené zákonem odvolací soud rozhodoval o právní otázce, která již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, rozhodl v souladu s touto judikaturou a z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným. Dovolání tudíž není přípustné ani v této části.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť není splněn žádný předpoklad podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka dovolatele, že řízení před soudy obou stupňů trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť tomu brání ustanovení §237 odst. 3 věty za středníkem o. s. ř., podle něhož se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží.
Podle právní úpravy dovolání v občanském soudním řádu není dovolání přípustné ani proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť podmínkou přípustnosti dovolání vyplývající z §237 o. s. ř. je, že musí jít, jak výše uvedeno, o rozhodnutí ve věci samé, jímž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu