ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4743.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 4743/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně NADOKO, s. r. o. , se sídlem Vesecko 420, Turnov, IČ: 474 54 369, zast. JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalované INTERSPEDICO, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, IČ: 263 78 639, o zaplacení 809,20 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 176/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 12 Co 164/2010-31, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, č. j. 12 Co 164/2010-31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „ soud prvého stupně “) usnesením ze dne 24. 2. 2010, č. j. 16 C 176/2009-24, zamítl námitku žalované týkající se nedostatku pravomoci soudu rozhodovat věc.
V odůvodnění usnesení soud prvého stupně zejména uvedl, že z obsahu objednávky nevyplynulo, že by rozhodčí smlouvu, která je písemným dvoustranným právním úkonem, obsaženou v objednávce uzavřela, neobsahuje-li objednávka její podpis jako projev vůle směřující k jejímu uzavření.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 5. 2010, č. j. 12 Co 164/2010-31, rozhodl tak, že zrušil shora specifikované usnesení soudu prvého stupně, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že nesdílí názor soudu prvého stupně, že nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy, Rozhodčí doložka byla v daném případě součástí podmínek, jimiž se řídila smlouva hlavní, tedy smlouva o přepravě č. 010625/02/09 ze dne 23. 2. 2009. Tím, že žalobkyně pro žalovanou provedla přepravu za daných smluvních podmínek, došlo k přijetí písemného návrhu hlavní smlouvy, a to včetně platně sjednané rozhodčí doložky. O uzavření smlouvy o přepravě dle odvolacího soudu svědčí ve smyslu ustanovení čl. 4 vyhl. č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) mezinárodní nákladní list č. CZ2219317 vystavený žalobkyní.
Dovoláním ze dne 5. 8. 2010 napadla žalobkyně výše specifikované usnesení odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a své dovolací námitky podřadila pod důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsa přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že pokud odvolací soud posuzoval platnost rozhodčí doložky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 95/2006, pak tak učinil nesprávně, neboť toto rozhodnutí je „ v příkrém rozporu “ s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, č. j. 12 Cmo 496/2008-28, v otázkách postavení a charakteru stálého rozhodčího soudu a rozhodčího soudu ad hoc, výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uvedla, že rozhodčí doložka je neurčitá a nesrozumitelná, pokud byl obsah rozhodčí smlouvy sjednán odkazem na v ní uvedená pravidla. Je přesvědčena, že z rozhodčí doložky se nepodává, kdo je správcem seznamu rozhodců, jenž měl jmenovat rozhodce. Dovolatelka upozornila, že posuzovaná rozhodčí doložka obsažená v objednávce přepravy č. 010625/02/09 ze dne 23. 2. 2009 je odlišná od doporučených vzorů rozhodčích doložek platných od 1. 10. 2007 pro Č. A. R. – asociace rozhodců s. r. o.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy a obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ust. §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, jen tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobkyně nepolemizuje, jak je zřejmé z obsahu dovolání, s názorem odvolacího soudu ohledně přijetí písemného návrhu hlavní smlouvy a tím též rozhodčí doložky, nýbrž prostřednictvím dovolacího důvodu uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje platnost této předmětné rozhodčí doložky.
Podle §2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále „ zákon “, popř. „ZRŘ“) se strany mohou dohodnout, že mj. o majetkových sporech mezi nimi budou rozhodovat jeden nebo více rozhodců (rozhodčí řízení ad hoc) anebo stálý rozhodčí soud.
V případě řízení ad hoc se v rozhodčí smlouvě zpravidla určí počet i osoby rozhodců anebo se stanoví způsob, jak počet rozhodců má být určen (§7 odst. 1 zákona). Pokud v rozhodčí smlouvě nejsou určeni rozhodci či způsob jejich určení, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.
Ustanovení §7 zákona dává stranám mj. možnost, namísto určení osoby (osob rozhodců) v rozhodčí smlouvě, dohodnout způsob určení osoby rozhodce, popř. způsob určení jejich počtu.
Strany se tak mohou zásadně shodnout, že rozhodce může být vybrán sjednaným způsobem např. ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, např. zájmovým sdružením a že použijí v rozhodčím řízení pravidla vydaná tímto subjektem (§19 odst. 1 ZRŘ – strany jsou oprávněny dohodnout ses na postupu vedení řízení). Jinak řečeno není v rozporu s uvedenými ustanoveními ZRŘ, aby si strany sjednaly a součástí rozhodčí smlouvy učinily ujednání, že výběr rozhodce bude proveden z takto vedeného seznamu rozhodců stranami sporu nebo pověřenou osobou (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008).
V takovém případě půjde o rozhodčí řízení ad hoc, nikoliv o řízení před stálým rozhodčím soudem ustanoveným v souladu s §13 zákona.
Strany se mohou též podle §13 zákona dohodnout na příslušnosti stálého rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona a mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců. Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům shora uvedeným, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem.
V předmětné rozhodčí doložce se smluvní strany dohodly, že „ veškeré případné spory vzniklé mezi nimi ve vztahu upraveném touto smlouvou a nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení ve smyslu zákona 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č. A. R. na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání, a to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců vedených při Č. A. R. správcem tohoto seznamu. Rozhodčí řízení bude zahájeno podáním žaloby, kterou podá kterákoli ze stran a ukončeno vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesením. “.
V dané věci je proto třeba posoudit, zda se jednalo o postup podle ustanovení §7, popřípadě §19 zákona, nebo zda sjednání předmětné rozhodčí doložky bylo v rozporu s ustanovením §13 zákona, resp. zda společnost Č. A. R. – asociace rozhodců s. r. o., se sídlem Břasy 360, IČ 261 93876 (dále jen „Č. A. R.“) byla oprávněna vydat Pravidla rozhodčího a smírčího řízení vedeného rozhodci sdruženými v Asociaci rozhodců České republiky (dále jen „Pravidla“) včetně sazebníku náhrad a odměn rozhodců s obdobným obsahem jako je k tomu oprávněn stálý rozhodčí soud.
Z povahy společnosti Č. A. R. je zřejmé, že tato společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle §13 ZRŘ a vzhledem k tomu není oprávněna vydat Pravidla, podle nichž byl měla vykonávat takové činnosti, které jsou zákonem svěřeny do působnosti stálých rozhodčích soudů, zejména jmenování rozhodců, zahájení řízení podáním žaloby u Č. A. R., stanovení odměn a náhrad atd. a v tomto smyslu vydávat svá Pravidla.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v daném případě nejde pouze o situaci, kdy si strany v souladu s ustanovením §7, popř. §19 ZRŘ sjednaly, že rozhodce bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, popřípadě že použijí pravidel týkajících se postupu řízení vydaných takovým subjektem. Je zřejmé, že v rozhodčí doložce je odkazováno na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, a proto pro něho nevyplývá oprávnění vydat Pravidla a jmenovat rozhodce ze seznamu jím vedeného, včetně sazebníku odměn a náhrad. Vzhledem k tomu je nutné dospět k závěru, že sjednání rozhodčí doložky s uvedeným obsahem je neplatné podle §39 občanského zákoníku pro obcházení ustanovení §13 zákona (viz též rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2010).
S ohledem na shora uvedený závěr se dovolací soud již dále nezabýval ostatními námitkami žalobkyně ohledně neplatnosti rozhodčí doložky.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozhodl tak, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu