ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4894.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4894/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Santander Consumer Finance a.s., se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1, PSČ 155 00, identifikační číslo 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, proti žalovanému J. Ž., zastoupenému JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, o zaplacení částky 173 047,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 314/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2008, č. j. 54 Co 512/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 11. července 2007, č. j. 11 C 314/2006-53, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 173 047,91 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 6. 5. 2005 do zaplacení, jehož výše je určena pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Jeho předchozí rozsudek ze dne 17. října 2006, č. j. 11 C 314/2006-27, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2007, č. j. 54 Co 13/2007-43, s tím, že v novém řízení ve věci provede soud prvního stupně znovu dokazování leasingovou smlouvou a Všeobecnými smluvními podmínkami pro leasing movitých věcí společnosti CCB Finance, s.r.o., a učiní z těchto listinných důkazů potřebná skutková zjištění.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 11. 2. 2004 leasingovou smlouvu s právem následné koupě najaté věci za zůstatkovou cenu ve výši 1 000 Kč, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné smluvní podmínky pro leasing movitých věcí společnosti CCB Finance, s.r.o. (dále jen „podmínky“). Předmětem leasingu byl osobní automobil Ford Eskort Combi, 1,8 TD, smlouva byla uzavřena na 60 měsíců, měsíční splátky činily 4 989 Kč, pořizovací hodnota vozu 163 395 Kč, záloha urazená žalovaným částku 17 000 Kč. Žalovaný vozidlo převzal dne 11. 2. 2004, své povinnosti ze smlouvy však řádně neplnil, proto žalobkyně dne 30. 4. 2005 od smlouvy odstoupila.
Po prodeji vozidla provedla žalobkyně dne 4. 7. 2005 finanční vypořádání, v němž požadovala k úhradě dlužné leasingové splátky ve výši 190 780 Kč, náklady spojené s odebráním vozidla a prodejem ve výši 19 351,55 Kč, náklady na úhradu zákonného pojištění ve výši 2 098 Kč a smluvní pokutu ve výši 16 022,96 Kč. Žalobkyně předmětný vůz prodala za cenu 52 000 Kč (obvyklou cenu vozu stanovil znalec na částku 36 043 Kč). Žalobkyně se dále domáhala úhrady nákladů za právní služby spojené s předčasným ukončením smlouvy ve výši 12 818,36 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejíž režim dohodou podřídili obchodnímu zákoníku. Odstoupení od smlouvy shledal soud prvního stupně důvodné, učiněné v souladu s článkem 6.3.1. podmínek, a nároky uplatněné žalobkyní z tohoto důvodu opodstatněné, tak jak byly sjednány v článku 6.3.4. a 7.1 podmínek. K námitce žalovaného týkající se nízké prodejní ceny vozidla soud prvního stupně nepřihlížel vzhledem k tomu, že vozidlo bylo prodáno za vyšší než obvyklou cenu dle znaleckého posudku.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 54 Co 512/2007-75, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 100 528,46 Kč s úrokem z prodlení od 12. 9. 2006 do zaplacení s tím, že výše úroku je určena pro každé kalendářní pololetí reposazbou stanovenou Českou národní bankou pro první den příslušného pololetí zvýšenou o 7 procentních bodů, ve zbytku žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Podle odvolacího soudu přijal soud prvního stupně správné skutkové závěry, nevypořádal se však s nimi důsledně po právní stránce. Odvolací soud neshledal všechny požadavky uplatněné žalobou v souladu s obchodním zákoníkem a s příslušnými články podmínek. Potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na dvě leasingové splátky za měsíc březen a duben 2005, tj. 2 x 4 989 Kč, které žalovaný dlužil ke dni odstoupení od smlouvy, a které uhradil až dne 4. 7. 2005.
Odvolací soud dále přiznal žalobkyni právo na zaplacení sankčního úroku za opožděnou úhradu jednotlivých splátek po dobu trvání leasingové smlouvy sjednaného v článku 4.3.4. podmínek (v podmínkách sankce označena jako smluvní pokuta) do výše 0,2 % z dlužné částky za každý kalendářní den prodlení a při prodlení delším než 30 kalendářních dní, do výše 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Celková výše sankčního úroku činí 16 154,72 Kč, přičemž žalobkyně požadovala pouze částku 16 022,96 Kč, kterou jí odvolací soud přiznal.
Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení souhrnné částky ve výši všech zbývajících měsíčních leasingových splátek poníženou o splátky pojištění do konce leasingové smlouvy podle článku 6.3.4. písm. c) podmínek, zastává odvolací soud názor, že toto ujednání je v rozporu s ustanovením §351 odst. 1 obch. zák., které výslovně stanoví, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran plynoucí ze smlouvy, vyjma těch, o nichž se účastníci dohodnou, že mají trvat i po jejich ukončení. V dané věci se však o takový případ nemůže jednat, neboť „jde o povinnost novou, vyvolanou předčasným ukončením smlouvy, která dříve neexistovala, smluvní strany se tak nemohly dohodnout na jejím pokračování i po odstoupení od smlouvy“. Žalovaný proto není povinen platit po odstoupení od smlouvy jakékoliv další splátky (tj. splátky počínaje měsícem květnem 2005). Tento požadavek žalobkyně navíc shledal odvolací soud v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
V části uplatněného nároku, v němž se žalobkyně domáhala nákladů spojených s odebráním, přepravou, skladováním, oceněním a dalším prodejem vozu, nevzniklo podle odvolacího soudu žalobkyni právo na náhradu nákladů spojených s odebráním vozidla ve výši 8 630 Kč, neboť žalovaný předal žalobkyni předmět leasingu dobrovolně a v souladu s článkem 6.3.3. podmínek dne 12. 5. 2005 ve sjednaném místě, tj. v sídle žalobkyně a ve lhůtě do 7 dnů, jak vyplývá z protokolu vystaveného pověřenou společností MEMFIS.cz., s.r.o. Požadavek žalobkyně na zaplacení nákladů znaleckého posudku (1 785 Kč), nákladů vlastního prodeje (7 336,55 Kč) a nákladů za změnu údajů v technickém průkazu (1 600 Kč) však shledal odvolací soud důvodným.
Odvolací soud se ztotožnil i s dalším názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně má v dané věci nárok také náhradu škody ve formě ušlého zisku, avšak v jiné výši. Ušlý zisk nelze podle jeho názoru stanovit pouhým odečtem částky získané zpeněžením předmětu leasingu od ceny předmětu leasingu určené podle článku 4.1.1. podmínek (podle tohoto článku se cenou předmětu leasingu rozumí součet všech měsíčních leasingových splátek, které jsou vypočteny na základě pořizovací ceny předmětu leasingu, ceny finanční služby a všech nákladů nutných k provedení leasingové operace), neboť se jedná o dvě rozdílné skutečnosti ovlivnitelné různými faktory. Je proto nutno vycházet z toho, jakého zisku by mohla žalobkyně dosáhnout, pokud by předmět leasingu v jeho prodejní ceně dále pronajala za stejných podmínek, za jakých by byla uzavřena původní leasingová smlouva, a ušlý zisk vypočítat z rozdílu ceny leasingu podle původní leasingové smlouvy a ceny leasingu podle smlouvy předpokládané. Ve smlouvě bylo sjednáno placení 60 měsíčních plateb po 4 989 Kč, k čemuž je nutno přičíst uhrazenou akontaci ve výši 17 000 Kč a odečíst náklady na pojištění uhrazené žalobkyní jako majitelkou vozidla ve výši 64 914 Kč. Po odečtení pojistného by se žalobkyni dostalo plnění ve výši 251 426 Kč. Pořizovací cena předmětu leasingu byla 163 395 Kč, zisk žalobkyně by tedy činil 53,88 %. Smlouva měla trvat 60 měsíců, trvala však jen 15 měsíců, žalobkyni tak ušel zisk do výše 75 % ceny leasingu, tj. do částky 128 556 Kč. V této částce jej odvolací soud žalobkyni přiznal.
Ohledně nároku na náhradu za právní služby uhrazené společnosti CL-PRODEX s.r.o. za vymáhání pohledávek ve výši 12 818,36 Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že k jejich vynaložení nedošlo důvodně, a to s ohledem na ujednání v mandátní smlouvě, proto je žalobkyni nepřiznal.
Co se týče částky 2 098 Kč, kterou žalobkyně uhradila za pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel, tato nepředstavuje škodu žalobkyně, neboť jako vlastník vozu je povinna toto pojištění hradit, a proto nemá nárok na úhradu této částky.
Odvolací soud přihlédl k záloze na splátky (akontaci) ve výši 17 000 Kč uhrazené žalovaným, z níž bylo ke dni odstoupení od smlouvy zohledněno v jednotlivých leasingových splátkách 283,33 Kč, tedy celkem 4 249,95 Kč (15 x 283,33 Kč), takže zbývající část ve výši 12 750 Kč je žalobkyně povinna žalovanému vrátit.
Odvolací soud provedl nové finanční vypořádání podle zásad uvedených v ustanovení §330 odst. 2 obch. zák. Dospěl k závěru, že žalobkyně vůči žalovanému uplatnila důvodně pohledávku ve výši 165 278,51 Kč, představující dvě dlužné splátky po 4 989 Kč, sankční úrok z prodlení ve výši 16 022,96 Kč, náklady znalečného ve výši 1 785 Kč, náklady na prodej vozidla ve výši 7 336,55 Kč, náklady na změnu v technickém průkazu ve výši 1 600 Kč a ušlý zisk ve výši 128 556 Kč. Ve prospěch žalovaného započetl prodejní cenu vozidla ve výši 52 000 Kč a nespotřebovanou akontaci ve výši 12 750,05 Kč, čímž dospěl k celkové výši pohledávky žalobkyně vůči žalovanému v částce 100 528,46 Kč.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] a z důvodů, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, čímž uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. .ř.
Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobkyně zejména v jeho závěrech přijatých při výkladu ujednání obsaženého v článku 6.3.4. podmínek, který stanoví způsob finančního vypořádání žalobkyně a žalovaného po ukončení leasingové smlouvy odstoupením žalobkyně jako leasingového pronajímatele pro porušení povinností žalovaným jako leasingovým nájemcem. Již z gramatického výkladu tohoto ujednání je podle dovolatelky patrné, že řeší práva a povinnosti účastníků leasingové smlouvy při jejím předčasném ukončení, a že smluvní strany projevily při uzavírání leasingového vztahu jednoznačný úmysl, aby toto ujednání ve smyslu §351 odst. 1 obch. zák. trvalo i po ukončení smlouvy. Nejedná se tudíž o novou povinnost, na jejímž trvání by se strany nemohly dohodnout, jelikož povinnosti zde sjednané byly účastníkům známy již od počátku smluvního vztahu. Akceptací oferty žalobkyně ze strany žalovaného byla smlouva uzavřena, a poté byli její účastníci povinni řídit se zásadou, že závazky ze smlouvy se musí plnit. Žalobkyně dále zdůraznila, že předmětné ujednání má charakter smluvní sankce, která nastupuje po porušení smlouvy jednou ze stran, jejíž výše byla ve smlouvě dostatečně určitým a prokazatelným způsobem určena. Jejího zaplacení se žalobkyně domáhá v souladu s §302 obch. zák. Sjednání takové sankce není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. V rozporu se zásadami poctivého obchodního styku by naopak bylo, pokud by žalobkyně v důsledku svého odstoupení od smlouvy, jako obrany před opakovaným porušováním smlouvy ze strany žalovaného, ztratila nárok na sjednané sankční plnění.
Za chybný považuje dovolatelka způsob výpočtu ušlého zisku tak, jak jej provedl odvolací soud. Nelze totiž vycházet z toho, jakého zisku by žalobkyně mohla dosáhnout, pokud by předmět leasingu v hodnotě dosažené jeho prodejem dále pronajala za stejných podmínek, za kterých byla uzavřena původní smlouva. Při výpočtu lze pracovat pouze s tím, čeho žalobkyně skutečně dosáhla, a čeho mohla dosáhnout, kdyby žalovaný neporušil smlouvu; nikoliv s hypotetickou veličinou, čeho by mohla žalobkyně dosáhnout při uzavření nové leasingové smlouvy, když nemůže garantovat zájem eventuálního nového leasingového nájemce a k uzavření nové smlouvy nemusí vůbec dojít. Je proto nutno vycházet z definice ušlého zisku obsažené ve smlouvě jako rozdílu mezi cenou předmětu leasingu a částkou získanou zpeněžením předmětu leasingu, když cena předmětu leasingu je v článku 4.1.1. podmínek definována jako součet všech měsíčních leasingových splátek uvedených v leasingové smlouvě. Tento součet činí částku 299 340 Kč a částka získaná zpeněžením předmětu leasingu je 52 000 Kč. Žalovaný uhradil dovolatelce celkem 86 846 Kč (tj. akontaci 17 000 Kč a 14 leasingových splátek ve výši 4 989 Kč). Rozdíl těchto částek činí 160 494 Kč a je ušlým ziskem, na který má dovolatelka nárok.
Odvolací soud pochybil i při posouzení nároku žalobkyně na náhradu za zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel ve výši 2 098 Kč (pojistné vyúčtováno fakturou splatnou 15. 2. 2005, tedy za pojistné období, které předcházelo ukončení leasingového vztahu), když dovodil, že v měsíčních leasingových splátkách bylo zahrnuto i zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel. Ve skutečnosti bylo v článku 3.3.1.2 podmínek sjednáno, že pokud pojistnou smlouvu na povinné ručení uzavírá na základě dohody CCB (žalobkyně), hradí leasingový nájemce (žalovaný) pojistné na základě faktury CCB vedle leasingových splátek. V souladu s tímto ujednáním žalobkyně fakturovala žalovanému zaplacené pojistné fakturami zasílanými na jeho adresu. Není tudíž zřejmé, jak odvolací soud dospěl k částce 64 914 Kč, která má představovat pojistné za dobu trvání smlouvy. Rozsudek je tudíž v této části nesrozumitelný a nepřezkoumatelný.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětném sporu jde o obchodní vztah, když strany uzavřely leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou podle §269 odst. 2 obch. zák.
V posuzované věci je třeba především připomenout, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení všech měsíčních leasingových splátek po odstoupení od smlouvy ve výši 190 780 Kč, dále nákladů spojených s jejich vymáháním ve výši 12 818,36 Kč, nákladů spojených s odebráním a prodejem předmětu leasingu ve výši 19 351,55 Kč a náhrady škody ve výši 2 098 Kč, spočívající v nutnosti uhradit za odebrané vozidlo zákonné pojištění, což činilo po započtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu ve výši 52 000 Kč, celkem 173 047,91 Kč.
Podala-li dovolatelka dovolání do zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu, zůstala předmětem dovolání částka 72 512,45 Kč (173 047,91 Kč – 100 528,46 Kč).
Součástí této částky je mimo jiné částka ve výši 12 818,36 Kč, zahrnutá do zamítavého výroku odvolacího soudu a představující náklady spojené s vymáháním pohledávky. Jak výše uvedeno, dovolání není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, jestliže dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50 000 Kč. Byť dovolatelka výslovně proti zamítnutí nároku ve výši 12 818,36 Kč ničeho nenamítá, napadá zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolací soud byl tedy nucen uzavřít, že dovolání žalobkyně v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 12 818,36 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Z výše uvedených důvodů není dovolání žalobkyně přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani v části, jíž napadá část zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se částky 2 098 Kč, představující podle dovolatelky náhradu škody, která ji vznikla tím, že byla nucena uhradit za odebrané vozidlo zákonné pojištění. Nejvyšší soud byl nucen i v této části podané dovolání, s ohledem na výši peněžitého plnění nepřevyšující 50 000 Kč, usnesením odmítnout pro nepřípustnost [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání vůči další zamítavé části rozsudku odvolacího soudu, týkající se nákladů spojených s odebráním předmětu leasingu, které žalobkyně i odvolací soud vyčíslil částkou 8 630 Kč. Rovněž v tomto případě, ohledně zamítavé části požadovaného nároku ve výši 8 630 Kč, dovolatelka výslovně ničeho nenamítá, byť napadá zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu, jak výše uvedeno, v celém rozsahu. Nejvyšší soud proto uzavřel, že i v této části není podané dovolání přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a tudíž podané dovolání i v tomto rozsahu usnesením odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
Jestliže dovolatelka v dovolání brojí proti celému zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu ve výši 72 512,45 Kč a podle výše uvedených závěrů Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto, co do částky 12 818,36 Kč, 2 098 Kč a 8 630 Kč, tedy celkem do částky 23 546,30 Kč, zůstává k posouzení přípustnosti dovolání zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu co do částky 48 973,15 Kč.
Rovněž výše této částky nesplňuje předpoklad pro přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dotčeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo v této části zamítavého výroku rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč v dané obchodní věci. Nejvyššímu soudu nezbylo jinak, než i v této části učinit závěr, že podané dovolání není v uvedeném rozsahu přípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítnout [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.].
S ohledem na závěr dovolacího soudu o odmítnutí dovolání v celém jeho rozsahu, nezabýval se Nejvyšší soud dále uplatněnými dovolacími důvody.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. března 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu