ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.512.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 512/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Crocs, Inc., se sídlem Niwot, Colorado, 6273 Monarch Park Place, Suite 200, USA, zast. Mgr. Robertem Nešpůrkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalovanému W. Robert Schott Praha, spol. s r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Jana Želivského 6/1882, IČ 25784501, zastoupenému JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem Domažlice, Náměstí Míru 143, PSČ 344 01, o určení porušení práv z průmyslového vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 12/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2009, č. j. 3 Cmo 411/2008-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.860,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem z dne 11. září 2008, č. j. 2 Cm 12/2008-40, že se určuje, že dovozem zboží 23004 párů obuvi zadržené na základě rozhodnutí Celního úřadu Tachov ze dne 4. 1. 2008 zn. 126-3/08-1861100-022 došlo k porušení práv žalobce z průmyslového vzoru Společenství č. 000736228/001 (výrok I.), žaloba na určení, že dovozcem zboží 23004 párů obuvi zadrženého na základě rozhodnutí Celního úřadu Tachov ze dne 4. 1. 2008 zn. 126-3/08-1861100-022 došlo k porušení práv žalobce z průmyslových vzorů společenství č. 000061122-0001, 000543905-0001 a 000651468-0007 se zamítá (výrok II.) a že žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zničit nebo zajistit na své náklady zničení zboží, a to 23004 párů obuvi zadržených na základě rozhodnutí Celního úřadu Tachov ze dne 4. 1. 2008 zn. 126-3/08-186100-022 se zamítá (výrok III.). Ve výroku IV. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné celně zadržené zboží je napodobeninou průmyslového vzoru Společenství č. 000736228-001, jehož vlastníkem je žalobce, naplňuje tudíž zákonnou definici padělků ve smyslu zák. č. 191/1999 Sb. zasahuje do práv žalobce k zapsanému průmyslovému vzoru Společenství. Ve vztahu k průmyslovým vzorům Společenství č. 000061122-001, 000543905-001 a 000651468-007 neshledal soud žalobu důvodnou vzhledem k tomu, že porovnáním vzorků zadržené obuvi s těmito průmyslovými vzory shledal odlišnosti a zadržená obuv tedy nespadá pod rozsah ochrany práv vyplývající z těchto průmyslových vzorů.
Pokud jde o nárok žalobce na stanovení povinnosti žalovanému na své náklady zničit nebo zajistit zničení zadrženého zboží, platí ust. §14 odst. 2 zák. č. 191/1999 Sb., podle něhož rozhodne-li pravomocně soud, že se jedná o zboží, jehož výrobou nebo úprava byla porušena práva duševního vlastnictví, celní úřad zajistí zničení tohoto zboží na náklady deklaranta, vlastníka nebo držitele zboží. Není-li celnímu úřadu vlastník nebo držitel zboží, jehož výrobou nebo úpravou byla porušena práva duševního vlastnictví, znám nebo není-li zjištěn, zajistí celní úřad jeho zničení na náklady majitele práva. Vzhledem k tomu, že nárok žalobce, aby soud uložil povinnost žalovanému odstranit a zničit zadržené zboží na náklady žalovaného, je v rozporu s cit. ustanovením, soud tomuto návrhu nevyhověl.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, a to do výroku I. a IV., o němž Vrchní osud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I. a IV. potvrzuje a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 18.564,- .
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si opatřil dostatečná zjištění pro rozhodnutí a pro stručnost na ně odkázal. Měl shodně se soudem prvního stupně za to, že lze mít za prokázané, že žalobce je majitelem průmyslového vzoru Společenství č. 000736228-001 a je tedy podle Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 aktivně legitimován k podání žaloby. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně nepřisvědčil žalovanému, že by žalobě nemělo být vyhověno i proto, že žalobce navrhuje vyšší ochranu pro svůj průmyslový vzor, než jaká mu náleží, a že zajištěná obuv vykazuje oproti průmyslovému vzoru žalobce takové rozdíly, které je běžný spotřebitel schopen rozeznat a nemůže být uveden v omyl o původu zboží. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že zajištěné zboží bylo určeno pro žalovaného, ten byl označen jako příjemce, přičemž soud prvního stupně zjistil, že zboží naplňuje znaky zákonné definice padělku ve smyslu výše uvedeného Nařízení Rady (ES) a proto tím, že toto zboží bylo pro žalovaného do České republiky dovezeno a ten požádal o jeho propuštění do volného oběhu, došlo k zásahu do práv žalobce k předmětnému průmyslovému vzoru. Závěr soudu prvního stupně je proto správný. Celkové provedení zajištěné obuvi ve vztahu k průmyslovému vzoru vykazuje pouze malé rozdíly v jednotlivostech, které nejsou při běžném pohledu nikterak výrazné a zajištěné zboží je tak způsobilé uvést i informovaného spotřebitele v omyl.
Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil.
Dovoláním ze dne 21. 12. 2009 žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu „ v celém rozsahu “, když považuje napadený rozsudek za nesprávný a nezákonný z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále též „ o. s. ř. “).
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v řešení otázky, zda zadržená obuv porušuje práva duševního vlastnictví žalobce podle definice padělku v Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Pojem „padělek“ je v cit. Nařízení užíván jen ve vztahu k ochranným známkám, kdežto porušování práv z průmyslového vzoru je spojováno výhradně s definicí „nedovolené napodobeniny“, zakotvené v čl. 2 odst. 1 písm. b) cit. Nařízení. Navíc má dovolatel za to, že zejména s ohledem na čl. 10 alinea první Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, je nutno porušování práv duševního vlastnictví z průmyslových vzorů posuzovat podle zákona ač. 207/2000 Sb., resp. podle Nařízení Rady (ES) č. 6/2002.
Jen na okraj dovolatel podotýká, že soud prvního stupně vycházel dokonce z údajné zákonné definice podělků v zákoně č. 191/1999 Sb., který však v době+ předmětného zadržení zboží, ani v době rozhodování soudu prvního stupně, avšak ani v současné době žádnou definici padělku neobsahuje. Navíc je evidentní, že odvolací soud založil své rozhodnutí oproti osudu prvního stupně na zcela jiném právním posouzení věci, a to bez toho, že by předtím žalovaného se svým právním názorem seznámil a poučil jej a dal mu možnost se vyjádřit. Podle mínění odvolatele tak rovněž řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel si není vědom toho, že by se Nejvyšší soud již zabýval právní otázkou, které ustanovení a jakého právního předpisu nutno použít v řízení o určovacích žalobách podle čl. 13 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 při řešení otázky, zda zboží zadržené celními orgány podle cit. nařízení porušuje práva z průmyslových vzorů. Navíc v rozhodovací praxi soudů panují na tuto otázku odlišné názory a konečně odvolací soud řešil v tomto případě danou právní otázku v rozporu s hmotným právem, když aplikoval právní předpis, jenž na daný případ nedopadá, popř. dopadá pouze na vztahy z ochranných známek.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podání ze dne 1. 4. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce.
Ve vyjádření zejména uvedl, že soudní praxe je při aplikaci zák. č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dozoru, vývozu a zpětného vývozu zboží, popř. §80 písm. c) o. s. ř. a postupu podle čl. 10 a 13 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ustálené a tím není podle žalobce dána přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Taktéž žalobce zastává názor, že soudy ohledně porušení práv žalobce z průmyslového vzoru aplikovaly hmotněprávní předpis a jeho příslušné ustanovení, které na danou věc dopadají. Soud na základě zjištění, že byl napodoben průmyslový vzor žalobce, konstatoval zásah do práva žalobce k zapsanému průmyslovému vzoru. Žalobce je dále přesvědčen, že soudy obou stupňů rozhodly též v souladu se zák. č. 207/2000 Sb., popř. Nařízení Rady (ES) č. 6/2002. Vzhledem k tomu žalobce závěrem navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, popř. zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že, se zřetelem k bodu 12. č.. II. Přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, se na daný případ vztahuje občanský soudní řád ve znění cit. zákona, tj. ve znění účinném od 1. 7. 2009, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 23. září 2009.
Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval přípustností podaného dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání může být v daném případě přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve které také dovolatel odkazuje, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) cit. ustanovení (a podle tohoto ustanovení toto dovolání skutečně přípustné není); a to za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody, podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení otázky, zda předmětná zadržená obuv porušuje práva duševního (průmyslového) vlastnictví žalobce podle definice, zakotvené v Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.
Dovolací soud především podotýká, že pro řešení rozhodné právní otázky v meritu věci není rozhodné, zda byla věc posuzována podle zákona č. 191/1991 Sb. nebo podle zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zák. č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, neboť po vstupu České republiky do Evropské unie se v daném případě stalo přímo aplikovatelným Nařízení Rady č. 1383/2003/ES ze dne 22. 7. 2003, o přijímání opatření celních orgánů proti zboží podezřelému z porušení určitých práv duševního vlastnictví, a o opatřeních, která mají být přijata proti zboží, o kterém bylo zjištěno, že tato práva porušilo, v platném znění.
Z hlediska merita věci není ani rozhodné, zda jde o pojem „ padělek “ či „ nedovolená napodobenina “, neboť ve výsledku, který byl pro kvalifikaci ve věci rozhodný, bylo rozhodující fyzické srovnání zadržené obuvi s průmyslovým vzorem Společenství č. 00736228-01, pokud jde o celková tvar obuví, dezén podrážky, napojení svršku na podrážku, způsob a tvar perforace nártu a boků a dekorační povrchové úpravy, tj. fyzické vizuální znaky (srov. odůvodnění rozsudku osudu prvního stupně i rozsudku soudu odvolacího). Zásadní tudíž je, zda šlo skutečně o nedovolenou napodobeninu (v podstatě padělek) a tato skutečnost byla v řízení nepochybně prokázána jako určující ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Kromě toho z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, že by v tomto směru odvolací soud věc odlišně právně posoudil, jak se pokouší dovolatel dovodit. Naopak, právní posouzení odvolacího soudu je v meritu věci identické. Právní řešení základní otázky aplikace Nařízení Rady (DS) odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) nepředstavuje případ, že by šlo o právní otázku, která by měla být dovolacím soudem rozhodnuta jinak. Taktéž nebylo zjištěno, že by soudy rozhodovaly předmětnou otázku rozdílně.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné a tudíž je pro nepřípustnost odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 os. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, žalovanému byla proto uložena povinnost zaplatit na jejich náhradu 4.860,- Kč vč. DPH (§6 odst. 1 písm. b/, §10 odst. 3, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu