ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5389.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 5389/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně AHOLD Czech Republic, a.s. , se sídlem v Brně, Slavíčkova 1a, PSČ 638 00, IČO 44012373, zastoupené JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalované KIMBEX, s.r.o. , se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Šalounova 40, IČ 19010494, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábř. 38, o zaplacení částky 3 043 926,26 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 Cm 47/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2008, č. j. 4 Cmo 212/2008-101, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Vrchlabského, advokáta, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábř. 38.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 18 Cm 47/2006-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 3 043 926,26 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 4. 5. 2000 uzavřena smlouva o podmínkách výroby a prodeje zboží č. 05/2000-8, dle které žalobkyně provedla pro žalovanou sjednané činnosti a dohodnuté úhrady (objemové bonusy) jí vyúčtovala fakturami uvedenými v žalobě. Následně pak žalobkyně postupně písemně oznamovala žalované postoupení všech pohledávek z předmětných faktur za žalovanou na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., vůči níž byla žalovaná současně v postavení věřitele. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že patnácti dohodami o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků uzavřenými mezi žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., které se týkaly zápočtu pohledávek z faktur, které jsou předmětem žaloby, proti pohledávkám žalované za společností Mrazírny Brno, s.r.o., došlo k vzájemnému zápočtu pohledávek mezi žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., v celkové výši 3 043 926,26 Kč.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou jako inominátní smlouvu dle §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle §526 odst. 2 občanského zákoníku (dále jako „obč. zák.“) oznámí-li dlužníku postoupení pohledávek postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení pohledávek. V takovém případě zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v případě, že smlouva o postoupení pohledávek neexistuje. Pro obsah oznámení o postoupení pohledávek nejsou předepsány zvláštní náležitosti. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaná své závazky splnila postupníkovi – Mrazírnám Brno, s.r.o., formou zápočtu podle §364 obch. zák.
K námitce žalobkyně, že její pracovnice účtárny nebyla oprávněna zasílat žalované oznámení o postoupení pohledávek, soud prvního stupně s odkazem na §15 odst. 1 obch. zák. nepřihlédl, neboť oznámení o postoupení pohledávek nepochybně patří do činnosti pracovnice účtárny. Navíc se nejednalo o jednorázové oznámení, ale o zavedenou praxi.
Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek. V dané věci je tato otázka nerozhodná, protože žalovaná plnila postupníkovi na základě oznámení postupitele.
Na základě výše uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikla žalovaná pohledávka, žalobkyně však žalované oznámila postoupení této pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., a žalovaná ji pak tomuto postupníkovi splnila formou vzájemného zápočtu. Započtením její závazek zanikl, a proto soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. srpna 2008, č. j. 4 Cmo 212/2008-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že oznamování postoupení pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny jako právní úkon, který je vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklý (§15 odst. 1 obch. zák.).
Ohledně posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky odvolací soud dospěl k závěru, že i když pouze platná smlouva o postoupení pohledávek může mít za následek změnu v osobě věřitele, je otázka platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění závazku dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, jak se tomu stalo v tomto případě.
Odvolací soud se neztotožnil ani s právním názorem žalobkyně, že dlužník nemůže přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli po oznámení postoupení pohledávek jinak než splněním. Neshledal důvod, aby plnění ve smyslu ustanovení §526 odst. 1 in fine obč. zák. bylo chápáno úzce jen jako splnění podle §559 odst. 1 obč. zák., když žádné ustanovení občanského ani obchodního zákoníku nebrání širší interpretaci výslovně ani nepřímo. Proto je možné zánik závazku způsobit nejen splněním, ale i započtením.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které odůvodňuje tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Přípustnost podaného dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky. Nejvyšší soud řešil tuto otázku ve svých rozhodnutích jen částečně a jeho judikatura není v rozhodnutích nižších soudů akceptována.
Dovolatelka předně namítá, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení §524 a násl. obč. zák., a pokud by byl uvedený dopis ze strany žalobkyně odeslán žalované, což však nebylo v předmětném řízení prokázáno, mohlo by se tak stát pouze v důsledku chyby pracovnice účtárny. V uvedeném oznámení o postoupení pohledávek není uvedeno, kdo měl za žalobkyni jednat či kdo ji měl zastupovat. Z toho dovolatelka dovozuje, že i kdyby bylo prokázáno, že byl učiněn právní úkon oznámení o postoupení pohledávek, byl by takový právní úkon absolutně neplatný.
Nesouhlas vyjádřila dovolatelka i se závěrem odvolacího soudu, že oznamování o postoupení pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny jako právní úkon, který je vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklý. Toto skutkové zjištění nemá dle dovolatelky oporu v provedeném dokazování a ani neodpovídá praxi v obchodním styku, neboť postupování pohledávek zásadně nepatří do běžné agendy účtárny. Dovolatelka je toho názoru, že pokud bylo předloženo pouze oznámení, které nebylo doplněno žádnými jinými důkazy, nelze takový důkaz považovat za věrohodný.
Dle dovolatelky se soudy nevypořádaly s její námitkou, že je třeba rozlišovat splnění závazku a zánik závazku. Pohledávka žalobkyně a tomu odpovídající závazek žalované vůči žalobkyni by v případě právně relevantního oznámení o postoupení pohledávky zanikl splněním postupníkovi, tj. úhradou finanční částky společností Mrazírny Brno, s.r.o. Takto nelze postupovat v případě jiných způsobů zániku závazku, např. započtení. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 606/2003 a sp. zn. 32 Odo 293/2002 na daný případ nedopadají a odkazy na ně ze strany odvolacího soudu jsou nepřípadné.
Skutkové závěry soudu prvního stupně ohledně údajného započtení žalované pohledávky považuje dovolatelka za nepodložené a nevycházející z provedeného dokazování. Dovolatelka v tomto ohledu namítá, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření dohod o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, resp. dohod o vzájemném zápočtu závazků a pohledávek, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaná měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a rovněž nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by společnost Mrazírny Brno, s.r.o., měla platnou a k započtení způsobilou pohledávku vůči žalované. Z toho důvodu nemohlo dojít k žádnému vzájemnému započtení.
Dovolatelka je dále toho názoru, že soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při svém právním hodnocení ze skutečností, které nemají oporu v provedeném dokazování, neboť soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a odvolací soud k této námitce žalobkyně (odvolatelky) nepřihlédl.
Další námitka dovolatelky směřuje k tomu, že i kdyby došlo k právně relevantnímu a platnému oznámení žalobkyně adresovanému a doručenému žalované, ve kterém by bylo oznámeno, že žalobkyně postoupila svoji pohledávku vůči žalované na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., je mezi účastníky zcela nesporné, že nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky mezi žalobkyní a společností Mrazírny Brno, s.r.o. Z toho důvodu nebyla společnost Mrazírny Brno, s.r.o., v dobré víře při uzavírání dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků, že je postupníkem a věřitelem vůči žalované, neboť věděla, že mezi žalobkyní a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky.
Odvolací soud se vůbec nezabýval námitkami žalobkyně, které se týkaly platnosti dohody o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků s ohledem na naprostou absenci projevu vůle smluvních stran započíst pohledávky. Uvedené dohody neobsahují žádné právně relevantní písemné ujednání o započtení a výkladem projevu vůle nelze nahrazovat neexistenci smluvních ujednání.
Dovolatelka je dále toho názoru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož odvolací soud nepostupoval podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když nevyzval žalobkyni k tomu, aby označila potřebné důkazy k prokázání všech svých sporných tvrzení a nepoučila ji o následcích nesplnění této výzvy, a dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání oprávnění pracovnice účtárny zasílat oznámení o postoupení pohledávky. Navíc se zde odvolací soud opřel o nepředložení negativního důkazu o tom, že účetní nebyla oprávněna podepisovat, přičemž důkazní břemeno, aby prokázala, že účetní měla oprávnění k postupování pohledávek, leží na žalované.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud zohlednil veškeré právní skutečnosti zásadního významu, celou věc správně právně posoudil a že řízení nebylo postiženo vadou. Žalovaná je toho názoru, že pro posouzení aktivní legitimace žalobkyně ve sporu je zásadní jiná právní otázka než ta, kterou předkládá žalobkyně, a sice zda žalobkyně jako postupitelka oznámila postoupení pohledávky žalované jako dlužníkovi. Podle názoru žalované oba soudy věc posoudily po právní stránce konformním způsobem, přičemž klíčem problému je otázka způsobilosti přivodit zasláním oznámení o postoupení pohledávek dlužníku následek, tzn. oprávnění a povinnost dlužníka plnit v nich označenému postupníku. Žalovaná v této souvislosti zdůrazňuje, že zasílání oznámení o postoupení pohledávek bylo rutinním postupem zavedeným mezi účastníky, které se dělo po dobu 13 měsíců.
Sama žalovaná neměla o významu a povaze oznámení o postoupení pohledávky žádné pochybnosti, a proto se překročení oprávnění osoby jednat za žalobkyni nedovolávala. Žalobkyně s ohledem na dobrou víru žalované ve vázanost obsahem listin o oznámení o postoupení pohledávek ve spojení s obsahem smlouvy o podmínkách dodávek a výroby zboží a vzhledem k bezpečně dlouhodobě zavedené praxi sama nemůže namítat relativní neplatnost jí učiněného právního úkonu.
Žalovaná dále upozorňuje, že polemika žalobkyně o tom, zda vzájemným zápočtem již závazek žalované vůči postupníkovi zanikl započtením či byl takto splněn, není pro věc naprosto podstatná, jedná se toliko o rétoriku, když domáhat se aktivní žalobou zaplacení postoupených pohledávek byly případně oprávněny toliko Mrazírny Brno, s.r.o.
Žalovaná připomíná, že listiny o vzájemném zápočtu pohledávek se společností Mrazírny Brno, s.r.o., pořízené se žalovanou byly logicky souladné s obsahem předcházejících oznámení žalobkyně o postoupení pohledávek, časově na sebe navazovaly, souhlasí i započtené částky a identifikace plateb. Mezi žalovanou a společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., v tomto ohledu nikdy nevznikly problémy, žalobkyni nepřísluší, aby se dovolávala jakési relativní neplatnosti těchto právních úkonů.
Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, tedy před nabytím účinnosti novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Dovolací soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je nutné posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly naplněny podmínky písm. b) tohoto odstavce. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejprve je nutno předeslat, že dovolací soud se nemohl zabývat otázkou správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu učiněných v průběhu řízení, neboť dovolací soud není oprávněn zabývat se při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být totiž jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolatelkou vznesená otázka, zda mezi dvěma subjekty může dojít k zániku závazku započtením, pokud nemají vůči sobě vzájemné pohledávky, není otázkou zásadního právního významu, jelikož na jejím posouzení daný spor nestojí. V předmětném řízení je rozhodné posouzení otázky, zda oznámení o postoupení pohledávky vyvolává takové účinky, že dlužník je okamžikem postoupení zbaven možnosti plnit postupiteli a je povinen vyrovnat závazek vůči postupníkovi, bez ohledu na to, zda je smlouva o postoupení pohledávky platně uzavřena.
S ohledem na výše řečené nejsou námitky dovolatelky směřující proti tomu, že v daném případě nedošlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávek dle ustanovení §524 a násl. obč. zák., pro právní posouzení dané věci relevantní. Otázkou, zda je v případě, kdy bylo dlužníkovi oznámeno postoupení pohledávky, pro právní postavení dlužníka rozhodné, zda k postoupení pohledávky skutečně došlo (např. z důvodu uzavření neplatné smlouvy o postoupení pohledávky), se zabýval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2010. V něm dospěl k závěru, že ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem nemůže být otázka platnosti postoupení významná, neboť dlužník nemá zpravidla možnost posoudit, zda ve skutečnosti k postoupení došlo a zda je smlouva o postoupení pohledávky platná. Právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi; vůbec není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Jinak by dlužník byl v trvalé nejistotě, zda plnil tomu, komu měl. Tato úprava je stanovena právě na ochranu dlužníka. Lze tedy uzavřít, že notifikační úkon vyvolá zamýšlené právní důsledky – týkající se osoby oprávněné přijmout plnění – i tehdy, jestliže k cessi vůbec nedošlo či smlouva o postoupení byla neplatná.
Pokud dovolatelka namítla, že oznámení o postoupení pohledávek nebylo učiněno osobou k tomu oprávněnou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná. Odvolací soud při posuzování této otázky vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávek, jež jsou předmětem sporu, společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., a že tato oznámení podepsala pracovnice účtárny žalobkyně. Jednání podnikatele upravuje obchodní zákoník v §13 a násl. Podle §15 odst. 1 obch. zák. platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že oznamování postoupení pohledávek patří do činnosti pracovnice účtárny jako právní úkon, který je vzhledem k jejímu pracovnímu zařazení obvyklý. Nejvyšší soud neshledal, že by tento závěr odvolacího soudu byl v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohod o vzájemném vyrovnání pohledávek a závazků. Tato otázka je pro právní posouzení dané věci věci irelevantní, i když ji odvolací soud nadbytečně řešil. I kdyby tyto dohody nebyly uzavřeny platně, tak od okamžiku oznámení o postoupení pohledávek na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná povinna plnit z postoupených pohledávek společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., nikoli žalobkyni. Jakým způsobem došlo k zániku závazku mezi žalovanou a společností Mrazírny Brno, s.r.o., nemá na zánik povinnosti žalované hradit z postoupených pohledávek žalobkyni vliv. Ze stejného důvodu je třeba odmítnout námitky dovolatelky, že je nutné rozlišovat splnění závazku a jiné druhy jeho zániku, tedy že po postoupení pohledávky na společnost Mrazírny Brno, s.r.o., byla žalovaná oprávněna pouze plnit svůj závazek, nikoli započítávat. Způsob zániku závazku žalované vůči společnosti Mrazírny Brno, s.r.o., je pro posouzení žalovaného nároku nerozhodný.
Dovolatelka dále namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak již bylo řečeno výše, při posuzování přípustnost dovolání se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nepřihlíží. Jen výjimečně může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. Založí-li v dané věci soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva (např. na tom, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání), je argumentace, kterou dovolatelka proti takovému výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), argumentací uplatněnou (a samozřejmě plně uplatnitelnou) v režimu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
S ohledem na výše řečené je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Nejde v něm o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a odvolací soud nerozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve pozdějších předpisů) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. ledna 2011
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu