ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.553.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 553/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Města Krupky , Krupka, Mariánské náměstí 22/13, identifikační číslo 00266418, zastoupeného JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 668/29, proti žalovanému M. K. , zastoupenému Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, o zaplacení 147 534,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 9 C 69/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. listopadu 2008, č.j. 10 Co 973/2006-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. listopadu 2008, č.j. 10 Co 973/2006-147, potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. června 2006, č.j. 9 C 69/96-125, kterým soud poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 8.11.2000, č.j. 9 C 69/96-65, o zamítnutí žaloby byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18.7.2002, č.j. 10 C 33/2001-79, se závazným právním názorem, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 147 534,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,24% od 1.2.1995 do 30.6.1995 z částky 79 833,10 Kč a od 1.7.1995 do zaplacení z částky 147 534,80 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce prokázal existenci pohledávek vzniklých na základě nájemní smlouvy ze dne 16.5.1994 v závislosti na výsledcích hospodaření provozu plavecké haly pro veřejnost, a to ve výši 67 701,65 Kč a 79 833,10 Kč, celkem ve výši 147 534,80 Kč, jejichž zaplacení se žalobou domáhá. Žalovaný nevyvrátil výši dlužné částky, ale namítal že pohledávka žalobce zanikla započtením jeho pohledávky vůči žalobci. Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaný neprokázal existenci svých pohledávek vůči žalobci, způsobilých k započtení, a neprokázal, že by došlo mezi účastníky k dohodě o započtení vzájemných pohledávek. Vyšly přitom ze zjištění, že usnesením z 11. zasedání městského zastupitelstva z 1.11.1999 byl schválen toliko předložený návrh na smírčí řízení a nikoliv dohoda o vzájemném započtení pohledávek účastníků. Toto skutkové zjištění měly soudy za prokázané i ze svědecké výpovědi Ing. K.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s hodnocením důkazu provedeného usnesením zastupitelstva města Krupky ze dne 1.11.1999 a následným nesprávným právním posouzením otázky započtení pohledávek ve smyslu §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Je přesvědčen, že k započtení pohledávek mezi účastníky došlo. Poukazuje přitom na posudek Ing. K. s návrhem na smírčí řízení, který byl posléze schválen orgány města, kdy součástí tohoto posudku je vyjmenování a vyčíslení všech pohledávek obou stran, k jejichž schválení započtení došlo.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti potvrzujícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve věci samé vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 147 534,75 Kč s příslušenstvím, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodu uvedených v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel takové vady řízení ani nenamítá.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Nelze konstatovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, jak dovolatel namítá ve vztahu ke zjištěním z provedených důkazů, zejména z usnesení zastupitelstva města Krupky ze dne 1.1.1999 a svědecké výpovědi Ing. K. Z usnesení 11. zasedání městského zastupitelstva z 1.11.1999 zřetelně vyplývá, že byl schválen toliko předložený návrh na smírčí řízení mezi Městem Krupka a M. K., avšak nikoliv dohoda o vzájemném započtení pohledávek účastníků. Toto skutkové zjištění měly soudy za prokázané i ze svědecké výpovědi Ing. K.
Z žádného z uvedených důkazů nevyplývá, že by došlo k započtení pohledávek. Pokud mělo dojít podle tvrzení dovolatele k započtení pohledávek poté, co Ing. K. provedla posouzení vzájemných pohledávek účastníků navržených k započtení podle smírčího návrhu, pak takový závěr z provedeného dokazování nevyplývá.
Dovolacímu soudu tedy nezbývá než konstatovat nedůvodnost uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Vyšel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že žalovaný nezaplatil žalobci na základě nájemní smlouvy ze dne 16.5.1994 v závislosti na výsledcích hospodaření provozu plavecké haly pro veřejnost částku ve výši 67 701,65 Kč a 79 833,10 Kč, celkem ve výši 147 534,80 Kč, když ani žalovaný výši dlužné částky ani nevyvrátil, a jestliže žalovaný neprokázal existenci svých pohledávek vůči žalobci, způsobilých k započtení, nelze dovodit, že by odvolací soud posoudil otázku započtení pohledávek v rozporu s §580 obč. zák. a že by neposoudil správně nárok žalobce na zaplacení dluhu, uplatněného z titulu smluvního plnění na základě platně uzavřené nájemní smlouvy.
Lze tedy uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž bylo namítáno nesprávné právní posouzení uplatněného nároku, nebyl naplněn.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy neúspěšný žalovaný nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalobci v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 14. února 2011
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu