ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.900.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 900/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Českého vysokého učení technického v Praze , se sídlem v Praze 6 – Dejvice, Zikova 1903/4, PSČ 160 00, i dentifikační číslo 68407700, zastoupeného JUDr. Michalem Korčákem, advokátem se sídlem v Praze 6 - Hradčany, Milady Horákové 101, proti žalovanému Z. R. , o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 299/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského o soudu v Praze ze dne 25. února 2009, č.j. 69 Co 9/2009-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č.j. 9 C 299/2005-101, výrokem I. zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zdržet se užívání popsané nemovitosti, výrokem II. zamítl žalobu co do části, v níž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit budovu bývalé kotelny – výtopny č.p. 1094 na pozemku parc. č. 2456/7 o výměře 1002 m2 a části pozemku parc. č. 2456/1 a 2456/6 o výměře 668 m2 v k.ú. Břevnov, obec Praha, zapsáno na listu vlastnictví č. 304 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve výši 18 100 Kč.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. a III. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. února 2009, č.j. 69 Co 9/2009-142, tak, že výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve věci samé potvrdil s tím, že správné č.p. budovy bývalé kotelny – výtopny je 1904 a výrok III. o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že jejich výše činí 10 400 Kč; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žaloba na vyklizení žalovaného z prostor pronajatých žalobcem na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21.2.2001 a na základě výpovědi z nájmu ze dne 21.3.2005 nebyla podána důvodně. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na vztahy mezi účastníky je třeba nahlížet jako na vztahy mezi dvěma podnikatelskými subjekty ve smyslu §2 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a jejich právní vztahy se řídí obchodním zákoníkem (§261 odst. 1). Odvolací soud se ale neztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že při uzavírání dodatku dne 12.10.2004 k uvedené nájemní smlouvě ze dne 21.2.2001 nepřekročil Ing. R. M., tehdejší ředitel Správy účelových zařízení ČVUT (dále jen „ředitel SÚZ“), podle §15 obch. zák. oprávnění podepsat dodatek k nájemní smlouvě o prodloužení trvání nájmu, resp. o prodloužení trvání rekonstrukce předmětu nájmu.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedený ředitel překročil své oprávnění, které mu bylo svěřeno Statutem ČVUT ze dne 1.8.2002 a Příkazem rektora ČVUT ze dne 1.8.2002, podle nichž se vyžadoval u smluv o nájmu nemovitostí o výměře větší než 100 m2 na dobu delší než 6 měsíců souhlas rektora ČVUT. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že potřebný souhlas rektora se týkal jen prodloužení nájemní smlouvy do 31.12.2004, avšak nikoliv už prodloužení do 31.12.2006.
Odvolací soud aplikoval §15 odst. 2 obch. zák., podle něhož, překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle §15 odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Podle odvolacího soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu žalovaný nemohl o překročení oprávnění jmenovaného ředitele vědět, a to zejména proto, že předmětem činnosti uvedeného ředitele bylo mimo jiné nakládání s nemovitostmi, což bylo žalovanému známo z dosavadní spolupráce. Žalovaný nemusel mít povědomost o tom, že nakládání ředitele s nemovitostmi žalobce je nějak vnitřním předpisem omezeno, a to i za situace, kdy nájemní smlouvu ze dne 21.2.2001 podepsal za žalobce přímo rektor ČVUT. Podle odvolacího soudu ve vztahu ke třetím osobám nemohlo být přihlédnuto ke skutečnosti, že dodatek k nájemní smlouvě měl jinou grafickou úpravu než standardní dodatky smluv nebo že nebyl parafován. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by žalovaný musel vědět o překročení oprávnění Ing. R. M. jednat za žalobce při uzavření dodatku k nájemní smlouvě. Z uvedeného skutkového zjištění dovodil, že jednání Ing. M. při uzavření dodatku k nájemní smlouvě žalobce zavazuje, a proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vyklizení žalovaného z prostor pronajatých žalobcem na základě nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21.2.2001, změněné dodatkem, kterým byl prodloužen nájem a termín rekonstrukce předmětu nájmu do 31.12.2006. Pokud žalobce vypověděl nájemní smlouvu již dne 21.3.2005 z důvodu, že žalovaný porušil závazek nájemce provést rekonstrukci včas, nebyla tato podána důvodně a je neplatná, proto nemohla mít vliv na trvání nájemního vztahu sjednaného do 31.12.2006. Návrh žalobce na vyklizení podaný žalobou dne 27.10.2005 byl proto shledán oběma soudy za neopodstatněný, resp. předčasný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má za to, že odvolací soud na základě nesprávných závěrů o nevědomosti žalovaného o překročení oprávnění Ing. M. při podpisu dodatku k nájemní smlouvě učinil nesprávný závěr o platnosti dodatku prodlužujícího trvání nájemní smlouvy a potažmo pak i nesprávný závěr o otázce, zda výpověď žalobce daná žalovanému z nájemní smlouvy je po právu. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 14.2.2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, které se zabývá vědomostí či nevědomostí spolukontrahenta o překročení oprávnění jednat za právnickou osobu, a v němž Nejvyšší soud uvedl, že splnění podmínky, že druhý účastník nemohl o překročení oprávnění osobou za podnikatele (právnickou osobu) jednající vědět, je totiž nutno posuzovat ve vazbě na konkrétní okolnosti případu, zejména pak s ohledem na osobu, ve vztahu k níž byl právní úkon učiněn, přičemž toto posouzení nelze omezit pouze na obsah v daném případě písemně učiněného právního úkonu. S ohledem na toto rozhodnutí dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu okolnost posuzovaného případu, a to zejména skutečnost, že dodatek měl zcela jinou grafickou úpravu než nájemní smlouva, jakož i ostatní dodatky ke smlouvám uzavíraným žalobcem. Poukazuje na výpověď svědka M., podle níž měl žalobce uzavřeno zhruba 200 nájemních smluv a na výpověď svědka Ing. M., podle něhož měl žalobce uzavřeno dokonce 300 smluv. Podle názoru žalobce mohl žalovaný při náležitém profesionálním postupu vědět, jak vypadá smlouva uzavíraná s žalobcem a nemohl být bez pochybností, pokud dodatek najednou vypadal úplně jinak, a navíc jej uzavírala za žalobce osoba, která byla v univerzitní hierarchii na nižším stupni než rektor, který podepisoval původní nájemní smlouvu.
Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výroku II. a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (25.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
V dané věci odvolací soud své právní posouzení založil na zjištění, že žalovaný nevěděl, že osoba jednající při uzavírání dodatku ze dne 12.10.2004 za žalobce překročila meze svého oprávnění.
Podle §15 odst. 2 obch. zák., aplikovaného odvolacím soudem, překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle §15 odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Pokud tedy odvolací soud dospěl s přihlédnutím ke všem okolnostem případu k závěru, že žalovaný nevěděl, že osoba jednající za žalobce při uzavírání předmětného dodatku překročila meze svého oprávnění, nelze dovodit, že by odvolací soud s ohledem na uvedené ustanovení obchodního zákoníku učinil nesprávný závěr o vázanosti žalobce právním úkonem Ing. R. M., který za žalobce uzavíral předmětný dodatek k uzavřené nájemní smlouvě.
Pokud dovolatel poukazuje na dosažní judikaturu představovanou rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14.2.2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003, které se zabývá vědomostí či nevědomostí spolukontrahenta o překročení oprávnění jednat za právnickou osobu, je třeba učinit závěr, že odvolací soud posoudil konkrétní okolnosti případu i s ohledem na osobu, ve vztahu k níž byl právní úkon učiněn. Odvolací soud při posouzení věci vyšel ze zjištění, že žalovaný nemohl o překročení oprávnění ředitele, jednajícího za žalobce vědět, a to zejména proto, že předmětem činnosti uvedeného ředitele bylo mimo jiné nakládání s nemovitostmi, což bylo žalovanému známo z dosavadní spolupráce, a žalovaný nemusel mít povědomost o tom, že nakládání ředitele s nemovitostmi žalobce je nějak vnitřním předpisem omezeno a to i za situace, kdy nájemní smlouvu ze dne 21.2.2001 podepsal za žalobce přímo rektor ČVUT.
Dovolací soud je nucen konstatovat, že dovolatel si však vytváří svůj vlastní skutkový závěr o vědomosti žalovaného o tom, že osoba jednající za žalobce překročila meze svého oprávnění a na základě tohoto skutkového závěru, odlišného od skutkového závěru odvolacího soudu, si pak vytváří právní posouzení, které však není založeno na daných skutkových zjištěních soudu a jež nemohou v dovolacím řízení doznat žádné změny. Skutkové zjištění o vědomosti žalovaného o překročení oprávnění osoby jednající za žalobce zakládá dovolatel především na skutečnosti, že dodatek měl jinou grafickou úpravu než ostatní smlouvy žalobce, který měl uzavřeno zhruba 200 až 300 nájemních smluv. Na těchto skutkových zjištěních ale odvolací soud svůj skutkový závěr o nevědomosti žalovaného o překročení oprávnění jednající osoby za žalobce nezaložil a nepostavil na nich právní posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku překročení oprávnění jednající osoby v rozporu s hmotným právem a ani v rozporu s dosavadní judikaturou. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má, a proto dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu