ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.95.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 95/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce R. H., zast. JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou, se sídlem v Turnově, Ant. Dvořáka 287, proto žalovanému Ing. B. B., zast. Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem, se sídlem v Turnově, Palackého 211, za účasti vedlejšího účastníka České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 45272956, region Východní Čechy, se sídlem v Hradci Králové, 28. října 20, o zaplacení 490.210,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn 47 Cm 220/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, č. j. 3 Cmo 397/2008-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Burjánka, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2008, č. j. 47 Cm 220/2007-86, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na 1. žalovaném zaplacení částky 490.210,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 7. 2. 2000 do zaplacení; dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 3 Cmo 397/2008-105, opravil rozsudek soudu prvního stupně tak, že namísto nesprávného označení účastníků (žalovaný 1, žalovaný 2) je správně označil jako žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného (Česká pojišťovna, a. s.).
Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu ve věci samé (výrok I) v odvoláním napadeném rozsudku (ohledně 471. 210,- Kč s přísl.), změnil výrok II. o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 59.257,24 Kč a dále potvrdil výrok III. ve správném znění, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že rozsudek soudu přezkoumal ve věci samé v rozsahu napadeném odvoláním, tj. do částky 471.210,- Kč s přísl. Dále konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a z toho skutkového stavu odvolací soud vycházel.
Smlouvou o vedení účetnictví ze dne 11. 1. 1993 se žalovaný zavázal pro žalobce vést účetnictví. Nesprávným vedením účetnictví žalovaným pak měla žalobci vzniknout škoda spočívající v povinnosti zaplatit daňový nedoplatek daně z přidané hodnoty (DPH), silniční daně a daně z příjmu fyzických osob ve výši 470. 210,- Kč zjištěný finančním úřadem a dále škoda v částce 1.000,- Kč jako zbytek pokuty vyměřené žalobci finančním úřadem .
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci tvrzená škoda ve výši 470.280,- Kč, představující daňový nedoplatek, nevznikla. Daňový nedoplatek nemůže sám o sobě představovat škodu, která by byla způsobena žalobci porušením povinnosti žalovaného, neboť žalobce by byl povinen částku ve výši daňového nedoplatku zaplatit správci daně i v případě, kdy by žalovaný vypočetl daňovou povinnost správně v daňovém přiznání. Žalobce taktéž nezpochybňoval výši daňového nedoplatku ve vztahu k finančnímu úřadu.
Pokud jde o částku 1.000,- Kč, tj. neuhrazenou část smluvní pokuty ve výši
20.000,- Kč, vycházel odvolací soud z toho, že žalobce potvrdil, že celá částka ve výši 20.000,- Kč mu byla uhrazena (viz protokol z jednání dne 8. srpna 2008).
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v dopise ze dne 7. 2. 2000 žalovaný předmětnou částku neuznal dle ustanovení §323 obch. zák. Rovněž pokládá za správný závěr soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení uplatněného nároku, neboť žalobce se o tvrzené škodě dozvěděl dne 28. 4. 1999 a žalobu podal 4. 1. 2007, tedy po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dle ustanovení §387 a násl. obch. zák.
Ve věci samé proto odvolací soud rozhodl tak, jak to bylo uvedeno shora.
Odvolací soud dále změnil výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení před tímto soudem s ohledem na jejich chybný výpočet a přiznal jejich náhradu ve výši 59.257,- Kč oproti soudem prvního stupně přiznané výši 59.339,40 Kč.
Dovoláním ze dne 17. 8. 2009, doplněným podáním ze dne 13. 11. 2009, sepsaným advokátkou, zastupující žalobce, bylo rozhodnutí odvolacího soudu žalobcem napadeno v celém rozsahu s tím, že dovoláním uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že žalovaný pro něho měl na základě smlouvy o vedení účetnictví z 11. 1. 1993 vést účetnictví včetně zpracování podkladů pro daňová přiznání. V důsledku chybně podaných daňových přiznání byl dovolateli finančním úřadem doměřen nedoplatek na dani z přidané hodnoty, na dani silniční a dani z příjmu fyzických osob a tímto porušením povinností žalovaného vznikla žalobci škoda nejen v nominální výši daňového nedoplatku (470.210,- Kč), kterou by byl žalobce povinen uhradit i při jejich vyměření v jednotlivých letech, ale i další škoda vzniklá upřesněním souvislostí s jednáním žalovaného tím, že žalobce byl povinen uhradit daňový nedoplatek jednorázově, čímž mu bylo znemožněno „investovat a pořizovat materiál na vstupu, dosahovat dalšího zisku, hradit splatné závazky dodavatelům,“ což vedlo k výraznému omezení podnikatelské činnosti.
Dovolatel dále v dovolání poukázal na odměnu poskytovanou žalovanému za vedení účetnictví (500,- Kč za měsíc) a taktéž namítl, že soudy neprovedly navržené důkazy, jimiž zpochybňoval daňové nedoplatky vyměřené finančním úřadem, aniž by důkazy blíže specifikoval.
Dovolatel se proto neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že daňový nedoplatek nemůže být sám o sobě škodou, protože povinnost platit daně vyplývá z právních předpisů a domnívá se, že by se tak osoba najímaná k vedení účetnictví (podání daňových přiznání) zbavila odpovědnosti za řádný výkon takové činnosti.
Taktéž dovolatel namítá, že se soudy neúplně vypořádaly s otázkou uznání závazku v dopise ze dne 7. 7. 2000, neboť pouze konstatuje, že tato listina nemá náležitosti právního úkonu uznání dle §323 obch. zák.
Dále měla být způsobená škoda při vedení účetnictví správně posouzena podle §420 obč. zák. a promlčecí doba podle ustanovení §398 a násl. obch. zák. Promlčecí doba tak končí nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti. Dovolatel je proto toho názoru, že i s ohledem na uznání závazku uplatnil škodu u soudu včas.
S ohledem na uvedené dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 6. 12. 2009 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalobce v zásadě brojí proti tomu, že daňový nedoplatek nemůže být sám o sobě škodou a že dále brojí proti posouzení dopisu ze 7. 2. 2000 (uznání závazku).
Žalovaný setrvává na názoru, že daňový nedoplatek není škodou bez dalšího a příčinou daňového doměrku nebylo pochybení žalovaného. Pokud žalobce opíral svůj nárok o dopis ze 7. 2. 2000, jde podle názoru žalovaného o dopis pojišťovně, která měla případně likvidovat pojistnou událost. Nejde tedy o právní úkon směřující k věřiteli, neobsahuje uznání dluhu vůči žalobci. Žalovaný proto neshledává žádnou oprávněnost dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud České republiky jako osud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II., bod 12, zák. č. 7/2009 Sb., projedná a rozhodne o dovolání podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský osudní řád, ve znění účinnosti do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud poté uzavřel, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje potřebné náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo též doplnění dovolání sepsáno.
Dovolací soud se poté zabýval tím, zda je v posuzovaném případě, pokud odvolací soud potvrdil rozsudek ve věci samé dovolání přípustné; v takovémto případě přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a d) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudu nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě z obsahu dovolání a jeho doplnění vyplývá, že dovolatel napadá především závěr odvolacího soudu o tom, že na základě dopisu ze 7. 2. 2000 nedošlo k uznání závazku (uplatněného nároku) a dále závěr o promlčení uplatněného nároku a taktéž neshledává správným závěr, že daňový nedoplatek nemůže být sám o sobě způsobenou škodou.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobou ze dne 4. 1. 2007 se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 470.210,- Kč, která představovala Finančním úřadem v Turnově vyměřený daňový nedoplatek na dani z přidané hodnoty, daně silniční a daně z příjmu fyzických osob a z částky 20.000,- Kč představující pokutu zároveň žalobci vyměřenou, celkem Finanční úřad dne 28. 4. 1999 uložil žalobci zaplacení 490.210,- Kč.
Na základě smlouvy ze dne 11. 1. 1993 o vedení účetnictví byl žalovaný povinen vést účetnictví pro žalobce, který tvrdí, že žalovaná výše škody vznikla porušením povinností žalovaného vyplývajících pro něho z předmětné smlouvy.
Dále ze skutkových zjištění vyplývá, že dopisem ze 7. 2. 2000 požádala JUDr. Mošnová, zastupující žalovaného, Českou pojišťovnu, a. s., Turnov o úhradu pojistného plnění z pojistné smlouvy žalovaného ve prospěch účtu žalobce, aniž by v přípise byla uvedena výše pojistného plnění.
Žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 10. 9. 2007 k žalobě mj. namítl promlčení uplatněného nároku.
V posuzované věci je tedy určující, zda došlo či nikoliv k promlčení žalovaného nároku (v rozsahu, který byl předmětem odvolacího řízení, tj. 470.210,- Kč), přičemž je nutné posoudit, zda předmětný nárok byl žalovaným uznán.
Podle §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.
Z tohoto právního úkonu musí tedy minimálně vyplývat projev vůle dlužníka, že uznává určitou pohledávku a pohledávka musí být dostatečně identifikována, popř. i její výší tak, aby byla nezaměnitelná a není dostatečné, že účastníkům by event.. bylo zřejmé, který závazek je uznáván. Právní úkon uznání závazku je jednostranným právním úkonem adresovaným věřiteli.
Dovolací soud tak shodně se soudy obou stupňů dospěl s ohledem na obsah přípisu ze dne 7. 2. 2000 k závěru, že neobsahuje nezbytné (podstatné) náležitosti, které by mohly vést k názoru, že jím žalovaný uznal závazek k zaplacení žalované částky s účinky s tím spojenými, mj. s přerušením běhu promlčení doby (§407 odst. 1 obch. zák.
Při posouzení toho, zda uplatněný nárok byl promlčen, je třeba vycházet z právní úpravy promlčení obsažené v §387 a násl. obch. zák., neboť v dané věci jde o vztah mezi podnikateli. Konkrétně je třeba vycházet z ustanovení §398 obch. zák., které upravuje promlčení práva na náhradu škody tak, že promlčecí doba běží ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobce se o jím tvrzené škodě dozvěděl dne 28. 4. 1999, což žalobce nezpochybňuje, a zároveň tento den věděl, kdo by byl povinen k její náhradě, neboť žalobce vycházel z toho, že uplatněná škoda byla způsobena porušením smluvních povinností žalovaným. Subjektivní promlčení doba počala tedy běžet následujícího dne a vzhledem k tomu, že v ustanovení §398 obch. zák. není stanovena, uplatní se obecná čtyřletá promlčecí doba dle ustanovení §397 obch. zák. Z ustanovení §398 obch. zák. vyplývá, že uplyne-li marně subjektivní promlčecí doba, promlčí se právo, i když objektivní desetiletá promlčecí doba stanovená v §398 dosud neuplynula.
Dovolací soud proto, při podání žaloby soudu dne 4. 1. 2007, byl nucen konstatovat, že námitka promlčení byla vznesena důvodně a soudy obou stupňů tuto otázku posoudily správně. Na uvedeném závěru by nemohlo změnit nic ani event. uznání závazku dopisem ze dne 7. 2. 2000, neboť i v tomto případě by marně uplynula další čtyřletá promlčecí doba počínající běžet od tohoto data – viz podání žaloby až 4. 1. 2007.
Vzhledem k uvedenému závěru je již nadbytečné se v dovolacím řízení zabývat námitkami týkajícími se výše škody, příčinnou souvislostí mezi žalobcem tvrzenou škodou a porušením povinnosti žalovaného ze smlouvy o vedení účetnictví.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodl ve věci samé v souladu s hmotným právem, stejně tak není dovolání přípustné, pokud směřovalo proti výroku o nákladech řízení, neboť přípustnost dovolání proti těmto výrokům, které jsou svojí povahou usnesením, i když jsou obsaženy v rozsudku, nevyplývá z ustanovení §238a a §239 o. s. ř.. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro nepřípustnost odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu 12.360,- Kč včetně DPH (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. března 2011
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu