ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.983.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 983/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému M. B. , zastoupenému Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o zaplacení 208 777 s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 66/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2009, č.j. 2 Cmo 264/2008-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Nypla, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. července 2009, č.j. 2 Cmo 264/2008-89, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č.j. 37 Cm 66/2007-60, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 208 777 Kč s úrokem z prodlení z částky 205 762 Kč od 3.12.2004 a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze závěru, že mezi žalobkyní, jako leasingovým pronajímatelem a žalovaným, jako leasingovým nájemcem, byla dne 13.1.2004 uzavřena leasingová smlouva, jako nepojmenovaná smlouva, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu GE Capital Leasing, a.s., verze 8/2003 (dále jen „VOP“). V těchto podmínkách bylo v čl. IV. odst. 1 stanoveno, že žalovaný je povinen na základě plné moci, kterou žalobkyně udělila v bodu 8.2., resp. 8.5. leasingové smlouvy, zaregistrovat u příslušného úřadu předmět leasingu - automobil Mercedes Sprinter tak, že žalobkyně bude v centrální evidenci vozidel zapsána jako vlastník vozidla. Tuto povinnost ale žalovaný nesplnil a v centrálním registru zůstal zapsán jako vlastník předmětu leasingu dále žalovaný. Vůči žalovanému byla nařízena exekuce a dne 12.8.2004 zahrnul pak exekutor do soupisu movitých věcí žalovaného i předmětný automobil, který byl dne 6.9.2004 prodán v dražbě jiní osobě, jež nabyla k tomuto vozidlu vlastnické právo. Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaný porušil ustanovení čl. V. odst. 8 VOP, podle něhož byl žalovaný povinen zabránit vzniku jakýchkoli práv třetích osob k předmětu leasingu, když písemné podklady o soupisu a nařízené dražbě nedoručil žalobkyni včas tak, aby žalobkyně mohla podniknout relevantní kroky k ochraně svého vlastnictví. Žalovaný nepodnikl včas žádné kroky, aby hrozícímu prodeji předmětu leasingu v rámci nařízené exekuce zabránil. Z důvodu hrubého porušení povinností žalovaným, dané mu leasingovou smlouvou, žalobkyně pak leasingovou smlouvu v souladu s čl. XII. odst. 1 VOP vypověděla, vzhledem k tomu, že ukončení leasingové smlouvy nezbavilo žalovaného podle čl. XII. odst. 6 VOP povinnosti uhradit žalobkyni všechny leasingové splátky do řádného ukončení leasingu a žalovaný tyto splátky neuhradil, oba soudy dovodily, že žalobkyni vznikla škoda ve výši žalovaným neuhrazených leasingových splátek, kterou je povinen žalovaný podle §373 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uhradit.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného k procesnímu postupu soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaný nebyl soudem prvního stupně dostatečně poučen podle §118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a že rozsudek soudu byl nepředvídatelný. Žalovaný námitku odůvodňoval tvrzením, že nebyl soudem poučen o tom, jaký význam přikládá okolnosti, zda měl či neměl k dispozici velký technický průkaz potřebný k zápisu vozidla do centrální evidence vozidel. Odvolací soud odmítl námitku žalovaného s odkazem na dokazování, při němž soud zjišťoval okolnosti držení technického průkazu k vozidlu (účastnický výslech žalovaného, důkaz provedený zprávou, kterou společnost JONY CAR expert s.r.o. odpovídala soudu na dotaz ohledně existence technického průkazu k předmětu leasingu a nakládaní s tímto technickým průkazem). Odvolací soud v této souvislosti poukázal i na ujednání v leasingové smlouvě, podle níž, resp. podle VOP (čl. V. odst.10), byl žalovaný povinen si za účelem registrace v evidenci vozidel požádat o zapůjčení technického průkazu, pokud by ho nedržel.
Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, pokud žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení uplatněného nároku. Namítá, že soudy obou stupňů učinily nesprávný závěr, pokud dovodily, že porušení leasingové smlouvy zakládá nárok na náhradu škody. Je přesvědčen, že nárok žalobkyně měl být posouzen jako peněžitý nárok vyplývající z předčasného ukončení leasingové smlouvy, nikoliv jako škoda vzniklá hrubým porušením leasingové smlouvy.
Podle dovolatele nelze dospět k závěru, jak nesprávně učinily oba soudy, že porušení leasingové smlouvy zakládá nárok na náhradu škody. Domnívá se, že bylo na leasingovém pronajímateli, tedy žalobkyni, aby jako vlastník si ochránila vlastnické právo, které bylo neoprávněně dotčeno třetí osobou. Teprve pokud by žalobkyně prokázala, že nemohla své vlastnické právo k předmětu leasingu znovu nabýt, pak by teprve přicházela v úvahu náhrada škody, což považuje za otázku zásadního právního významu.
Pokud se týká otázky náhrady škody, poukazuje na ustanovení §373 obch. zák., podle něhož, kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Podle dovolatele se však soudy liberačními důvody ve smyslu uvedeného ustanovení náležitě nezabývaly. Je přesvědčen, že nezavinil odebrání předmětu leasingu, vozidlo, jako předmět leasingu, bylo odebráno exekutorem, ačkoliv byl žalovaným upozorněn na skutečnost, že vozidlo není jeho vlastnictvím, nýbrž vlastnictvím žalobkyně. Dále dovolatel připomíná, že ihned poté, co obdržel od exekutora písemné usnesení o nařízení exekuce a písemný soupis movitých věcí, což bylo dne 31.8.2004, zaslal tyto doklady žalobkyni, jíž byly doručeny 3.9.2004. Domnívá se tedy, že učinil veškeré kroky k ochraně vlastnictví žalobkyně.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud správně posoudil otázku náhrady škody, která vznikla žalobkyni porušením smluvních povinností žalovaným. Zásadně nesouhlasí s tím, že by si jako vlastník vozidla mohla ochránit své vlastnictví za situace, kdy nebyla zapsána jako vlastník v registru vozidel.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Odvolací soud posoudil uplatněný nárok podle §373 obch. zák., který stanoví, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávnou aplikaci uvedeného ustanovení, pokud ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalovaný, jako leasingovým nájemce podle leasingové smlouvy uzavřené s žalobkyní, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecní obchodní podmínky finančního leasingu, porušil sjednaná ustanovení čl. IV. odst. 1 těchto podmínek, tj. zaregistrovat u příslušného úřadu předmět leasingu - automobil Mercedes Sprinter tak, že žalobkyně bude v centrální evidenci vozidel zapsána jako vlastník vozidla a porušil i povinnost uloženou mu ustanovením čl. IV. odst. 8 VOP, podle něhož byl žalovaný povinen zabránit vzniku jakýchkoli práv třetích osob k předmětu leasingu. Odvolací soud dospěl k závěru, že důsledkem porušení těchto povinností vznikla žalobkyni škoda, kterou v tomto řízení uplatnila a prokázala.
Dovolateli nelze přisvědčit, že by se soudy náležitě nezabývaly liberačními důvody ve smyslu §373 obch. zák. Odvolací soud vzal v úvahu, že žalovaný sice doručil písemné doklady o soupisu a nařízené dražbě žalobkyni, ale podle skutkových zjištění soudu nikoliv včas tak, aby žalobkyně mohla podniknout relevantní kroky k ochraně svého vlastnictví. Ze skutkových zjištění odvolací soud rovněž dovodil, že žalovaný nepodnikl žádné kroky, aby hrozícímu prodeji předmětu leasingu v rámci nařízené exekuce zabránil. Pokud se týká otázky posuzování liberačních důvodů ve vztahu povinnosti žalovaného zaregistrovat u příslušného úřadu předmět leasingu tak, aby žalobkyně byla v centrální evidenci vozidel zapsána jako vlastník vozidla, odvolací soud se zabýval při posouzení liberačních důvodů i otázkou, zda žalovaný měl či neměl k dispozici velký technický průkaz potřebný k zápisu vozidla do centrální evidence vozidel. Zjišťoval okolnosti držení technického průkazu k vozidlu žalovaným, ale v této souvislosti poukázal i na ujednání v leasingové smlouvě, podle níž, resp. podle VOP (čl. V. odst.10), byl žalovaný povinen si za účelem registrace v evidenci vozidel o zapůjčení technického průkazu požádat žalobkyni, pokud by ho nedržel.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud se liberačními důvody, kterými by se žalovaný mohl zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou žalobkyni zabýval, avšak dospěl k závěru, že neexistují důvody, které by podle skutkových okolností nasvědčovaly tomu, že porušení povinností žalovaným bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími jeho odpovědnost.
Namítá-li dovolatel, že nárok žalobkyně měl být posouzen jako peněžitý nárok vyplývající z předčasného ukončení leasingové smlouvy, nikoliv jako škoda vzniklá hrubým porušením leasingové smlouvy, je jeho námitka nedůvodná. I v případě, že by nárok byl posuzován z titulu předčasného ukončení leasingové smlouvy pro dodatečnou nemožnost plnění (§352 a násl. obch. zák.), jestliže nastala okolnost, že pronajímatel leasingu (žalobkyně) nebyl již vlastníkem, získala-li vlastnictví k předmětu leasingu třetí osoba, tak i v tomto případě by měl pronajímatel (žalobkyně) nárok na neuhrazené leasingové splátky za dobu do řádného ukončení leasingu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, veřejnosti přístupném na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Závěr odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 208 777 Kč, představující neuhrazené leasingové splátky, s úrokem z prodlení z částky 205 762 Kč od 3.12.2004, je tedy správné a je v souladu s hmotným právem.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a uzavřel, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li dovolání žalovaného přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu