ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.133.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 133/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce B. Ř. , zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem Vyškov, Dobrovského 3, proti žalované AM servis plus, a.s ., IČO 25308530, se sídlem Brno, Kulkova 2a, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Brno, Údolní 5, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 301/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2009, č.j. 44 Co 277/2008-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.340,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Střelce, advokáta se sídlem Vyškov, Dobrovského 3.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č.j. 18 C 301/2003-102, uložil žalované zaplatit žalobci 54.700,- Kč; co do částky 49.850,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce dne 19. 10. 2000 předal své vozidlo CHRYSLER VOYAGER žalované s tím, že žalovaná sdělí žalobci cenu jeho opravy a žalobce se měl rozhodnout, zda si opravu u žalované objedná. Po sdělení ceny opravy však žalobce smlouvu o opravě vozu se žalovanou neuzavřel. Po 4-5 měsících od předání vozidla žalobce žalované sdělil, že si vozidlo odveze, avšak nevyzvedl si jej. Žalovaná žalobce telefonicky o vyzvednutí vozidla urgovala. Dne 21. 5. 2002 bylo vozidlo žalovanou vydáno neznámé osobě, dne 29. 9. 2004 bylo poškozené nalezeno Policií ČR a následně předáno žalobci. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že vozidlo mělo ke dni 19. 10. 2000 obecnou cenu 101.600,- Kč, ke dni 21. 5. 2002 cenu 71.900,- Kč, ke dni 1. 11. 2002 cenu 71.900,- Kč a ke dni 14. 8. 2006 cenu 17.200,- Kč. Soud dovodil existenci závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovanou, v jehož rámci došlo k převzetí osobního automobilu s cílem zjištění jeho závad. Následné předání vozidla neznámé osobě soud posoudil jako porušení právní povinnosti, v jejímž důsledku došlo k poškození vozidla třetími osobami. Příčinná souvislost mezi škodou a porušením právní povinnosti žalované byla podle soudu dána, neboť pokud by žalovaná nevydala předmětné vozidlo neznámé osobě, tak by ke škodě nedošlo. Soud posoudil odpovědnost žalované podle ustanovení §421 obč. zák., neboť ke škodě došlo na věci, která byla předmětem jejího závazku. Výši škody soud stanovil jako rozdíl obecné ceny, kterou by automobil měl v době, kdy si jej žalobce přišel vyzvednout, tj. v listopadu 2002 (71.900,- Kč), a ceny vraku, jenž byl žalobci vrácen (17.200,- Kč). Jestliže žalobce požadoval 104.550,- Kč, soud považoval za důvodnou žalobu ohledně 54.700,- Kč, a ve zbytku žalobu zamítl.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2009, č.j. 44 Co 277/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil odpovědnost žalované podle ustanovení §420 obč. zák., neboť škodu na vozidle způsobilo jednání třetích osob, které nemělo souvislost s držbou automobilu převzatého žalovanou za účelem splnění závazku. K posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody soud uvedl, že prvotní příčinou, která uvedla do „pohybu“ další již bezprostřední příčiny vzniku škody, bylo předání vozidla pracovníkem žalované neznámé osobě, která nebyla vlastníkem vozidla a ani nebyla oprávněna vozidlo za vlastníka převzít (o čemž se pracovník žalované nijak nepřesvědčil). I když tedy bylo bezprostřední příčinou vzniku škody jednání třetích osob, jednání pracovníka žalované tento následek umožnilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu posouzení otázky odpovědnosti žalované a příčinné souvislosti odvolacím soudem v rozporu s rozhodováním dovolacího soudu a hmotným právem. Dovolatelka spatřuje prvotní příčinu vzniku škody v jednání žalovaného, který v rozporu s původním ujednáním si nevyzvedl vozidlo po diagnostikování vady a určení rozsahu případné opravy. Skutečnost, že pracovník žalované předal vozidlo jiné osobě, nemůže být příčinou škody způsobené v následných letech i z toho důvodu, že by v podstatě vylučovala odpovědnost skutečných škůdců, kteří jednali nejen v rozporu s předpisy práva civilního, ale i v rozporu s ustanovením trestního zákona. Z rozhodování Nejvyššího soudu dovolatelka dovozuje, že odpovědnost osoby, která se dopustila trestného činu, v důsledku kterého byla způsobena škoda, je prioritní. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za vzniklou škodu s tím, že pokud by žalovaná vozidlo třetí osobě nevydala, nedošlo by k jeho poškození. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné není, jelikož nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že řešení těchto otázek má význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i pro rozhodování věcí obdobných.
Existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná události a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikovaný pod C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, z něhož odvolací soud vycházel a jímž je dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán, vyplývá, že žalovaná (resp. její pracovník) dne 21. 5. 2002 předala auto jí neznámému muži. Následně se automobil dne 29. 9. 2004 našel poškozený. Za nespornou považovaly oba soudy též skutečnost, že vozidlo bylo vydáno třetí osobě ve stejném stavu, jako bylo v době převzetí žalovanou, a tedy že škodu na vozidle bezprostředně způsobily třetí osoby, které s vozidlem nakládaly jako domnělí vlastníci, resp. oprávnění držitelé.
Protiprávní jednání jedné z více osob, které se podílely na vzniku škody, nemusí být jedinou a samostatnou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak o příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně, více (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku – tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Časové hledisko pak není jediným ani rozhodujícím kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná sice poškození vozidla přímo nezpůsobila, avšak nebýt toho, že věc vydala neoprávněné osobě, ač neměla, k poškození vozidla by nedošlo. Její jednání tak bylo podstatnou příčinou vzniku škody. Případná odpovědnost další osoby (přímého škůdce) odpovědnost žalované nevylučuje.
Odvolací soud posoudil po právní stránce předmětný spor v souladu s výše uvedenými závěry, a proto dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon v částce 4.150,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 5.340,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu