ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.1470.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 1470/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem v Brně, IBC – Příkop 4, proti žalované JUDr. B. Ď., zastoupené JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o 651.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 2011/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10.2008, č. j. 38 Co 447/2006-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 38 Co 447/2006-167, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 7 C 2011/2004-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 651.000,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 30. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná jako majitel a pronajímatel nemovitosti uzavřela dne 2. 2. 2001 se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor a pozemku na dobu určitou od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2002 s tím, že po uplynutí doby pronájmu nájemce odkoupí od pronajímatele předmět nájmu, a pokud k datu 10. 5. 2002 nebude kupní smlouva uzavřena, pronajímatel se zavázal uzavřít s nájemcem dodatek ke smlouvě o nájmu na dobu neurčitou, nejméně na pět let, a nesplní-li pronajímatel závazek uzavřít dodatek ke smlouvě, nájemce je oprávněn uplatnit po pronajímateli náhradu nákladů, kterými prokazatelně zhodnotil předmět nájmu do data 30. 4. 2002. Žalobce předmět nájmu převzal a užíval, na základě písemného souhlasu žalované zhodnotil předmět nájmu v období do 30. 4. 2002 částkou 651.000,- Kč. Z důvodu neuhrazení kupní ceny za nemovitosti, které žalovaná v r. 1997 koupila, původní vlastník nemovitostí Cukrovar Hodonín a.s. v likvidaci, od kupní smlouvy se žalovanou v dubnu 2001 odstoupil a došlo k vrácení předmětných nemovitostí do konkursní podstaty Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci. Tím zanikl i smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou s účinky ex tunc. Soud dovodil, že žalovaná svým jednáním zavinila, že investicemi do nemovitosti žalobci vznikla škoda, jejíž náhradu požaduje, a uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu podle §420 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 38 Co 447/2006-167 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování pouze upřesnil skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel, avšak dospěl k jiným právním závěrům. Uvedl, že nárok žalobce na plnění z uzavřené smlouvy nemůže být důvodný pro chybějící pasivní legitimaci žalované, neboť nájemní smlouva účastníků z 2. 2. 2001 se stala neplatnou od počátku, a podle jejího čl. 3 byl nájemce oprávněn náhradu nákladů, kterými zhodnotil předmět nájmu do data 30. 4. 2002, uplatnit po pronajímateli, avšak žalovaná nebyla pronajímatelem nemovitostí ke dni 30. 4. 2002, tím mohl být pouze správce konkursní podstaty Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci, a jedině po něm se mohl žalobce domáhat plnění z nájemní smlouvy. Nebylo prokázáno, že by se žalovaná na úkor žalobce jakkoliv obohatila, žalobce by proto nemohl být úspěšný ani v případě, že by jeho nárok byl posouzen jako nárok z bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák., a vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila kupní cenu Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci, nejde o její zaviněné protiprávní jednání ve vztahu k žalobci, takže nebyla splněna podmínka protiprávnosti, nezbytná pro vznik nároku žalobce na náhradu škody podle ustanovení §420 obč. zák., podle něhož soud prvního stupně nárok posoudil, přestože nebyl žalobcem takto uplatněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na skutková zjištění soudů obou stupňů a uvádí, že podle kupní smlouvy z 16. 5. 1997 měla žalovaná cukrovaru zaplatit poslední splátku kupní ceny za nemovitost do 2. 2. 1999, což ani dodatečně neučinila, a tím, že neuhradila kupní cenu, způsobila neplatnost nájemní smlouvy s účinky ex tunc, čímž se dopustila zaviněného protiprávního jednání nejen ve vztahu k Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci, jako prodávajícímu, ale také vůči dovolateli. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001 a uvadí, že žalovaná s ním uzavřela dne 2. 2. 2001 smlouvu o nájmu i přesto, že již v té době věděla, že neplní své závazky z kupní smlouvy, a muselo jí být zřejmé, že svým závazkům vůči dovolateli nebude moci dostát. Dovozuje, že byly naplněny všechny předpoklady její odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a bylo povinností soudu posoudit skutkový stav po právní stránce bez ohledu na to, jaký právní důvod plnění uvedl žalobce. Právní posouzení odvolacího soudu a jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované považuje za chybné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. 9. 2008. Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Především je třeba uvést, že pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu není podstatné, zda žalobce jako důvod požadovaného plnění označil plnění ze smlouvy nebo zda vůbec neuvedl právní kvalifikaci uplatněného nároku. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správný není ani právní názor odvolacího soudu na důvodnost uplatněného nároku z titulu náhrady škody. Odvolací soud sice správně vycházel z toho, že porušením právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák. je i porušení povinnosti založené smluvně, tedy povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, avšak jeho závěr, že nesplnění závazku žalované zaplatit prodávajícímu kupní cenu nemá žádné právní účinky ve vztahu k žalobci, je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a navíc zcela opomíjí ostatní výsledky dokazování a celkový zjištěný skutkový stav v dané věci, zejména ohledně jednání žalované ve vztahu k žalobci, jež vedlo k tomu, že žalobce zbytečně vynaložil finanční prostředky, jejichž náhrady se na ní domáhá. Porušení smluvní povinnosti je předpokladem nejen smluvní (závazkové) odpovědnosti, která se vztahuje jen ke smluvnímu partnerovi v rámci jejich závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní, tzv. deliktní, která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za předpokladu, že mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému je vztah příčiny a následku. V dané věci, kdy na existenci kupní smlouvy uzavřené žalovanou s prodávajícím závisela existence smlouvy nájemní mezi žalovanou a žalobcem včetně v ní sjednaných dalších ujednáních, je evidentní, že nebýt protiprávního jednání žalované, k újmě žalobce by nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu