ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2039.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2039/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobců a) S. T. S. a b) A. T. S. , obou zastoupených J. K. J., obecným zmocněncem, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem České Budějovice, Na Sadech 2033/21, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 225/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č.j. 19 Co 347/2006-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení 5.000,- EUR jako náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s přepravou těla svého otce, který zemřel na následky dopravní nehody zaviněné žalovaným, k níž došlo 15. 11. 2001 na nultém kilometru dálnice D1 ve směru na Prahu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 13. 1. 2006, č.j. 18 C 225/2004-93, uložil žalovanému zaplatit žalobcům 5.000,- EUR a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud usnesením ze dne 23. 11. 2005, č.j. 18 C 225/2004-70, doručeným žalovanému do vlastních rukou dne 29. 11. 2005, žalovaného vyzval podle ustanovení §114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil ve věci, a poučil jej, že v případě nevyhovění výzvě bude mít soud za to, že žalovaný žalobní nárok uznává. Jelikož se žalovaný ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil, rozhodl soud podle §153a odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č.j. 19 Co 347/2006-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám uplatněným v odvolání uvedl, že náhrada škody vzniklé v souvislosti s úmrtím při dopravní nehodě je typově věcí obtížnou, vyžadující složité dokazování. V posuzovaném případě se navíc jedná o věc s cizím prvkem, vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. tedy bylo zcela namístě. Usnesení obsahovalo poučení o následcích nečinnosti žalovaného; skutečnost, že poučení bylo obsaženo v odůvodnění, nikoli ve výroku usnesení, nemá z hlediska jeho správnosti a úplnosti usnesení žádný význam. Stran namítané bezdůvodnosti žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace odvolací soud uzavřel, že zjevná bezdůvodnost žaloby musí plynout již ze žalobních tvrzení; o takový případ se zde však nejedná, neboť prokázání odpovědnosti žalovaného není vyloučeno. Povaha věci nevylučuje uzavření smíru a ze žalobních tvrzení neplyne rozpor případného smíru s právními předpisy, tudíž byly splněny zákonné předpoklady vydání rozsudku pro uznání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že byl potvrzen rozsudek pro uznání, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Vydání tzv. kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř. bylo v dané věci nepřípustné, protože tuto výzvu lze dle ustálené judikatury (k tomu dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004) vydat jen, není-li žaloba zjevně bezdůvodná a je-li zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížné. V dané věci však byla podána zjevně bezdůvodná žaloba, neboť z výsledků trestního řízení vedeného v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou vyplývá, že žalovaný řídil vozidlo náležející obchodní společnosti, jejímž byl zaměstnancem, a k nehodě došlo při plnění pracovních úkolů. Po skutkové stránce se jedná o věc jednoduchou; nalézací soud mohl i bez znalosti stanoviska žalovaného meritorně rozhodnout při prvním jednání. Výzva nesplňovala zákonné náležitosti, žalovaný měl být o následcích své nečinnosti poučen ve výroku usnesení, nikoli pouze v jeho odůvodnění. Rozsudek pro uznání neměl být vydán, jelikož v posuzované věci je vyloučeno uzavření a schválení smíru právě pro zjevnou neexistenci odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobcům. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Předpokladem pro vydání tohoto usnesení není pouze povaha věci vyžadující mimořádně obtížně zjišťování skutkového stavu, ale jeho vydání odůvodňují také takové okolnosti případu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto. Vydání usnesení podle §114b o.s.ř. je vyloučeno jen ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 173/2004). Žalobu o náhradu škody z dopravní nehody, zvláště jde-li o řízení s cizím prvkem (žalobci jsou občané cizího státu), nelze považovat za zcela jednoduchou věc nevyžadující podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, a to ani v situaci, že žalovaný byl odsouzen za způsobení dopravní nehody v trestním řízení, neboť tím bez dalšího není vyřešen ani základ nároku (srov. §420 odst. 2 obč. zák.), tím méně pak jeho výše.
Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání. Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, či zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku nebo zda se podle nich naopak požadavky žalobce jeví nedůvodnými (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93/2001). O zjevně nedůvodnou žalobu vylučující vydání rozsudku pro uznání se jedná, jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, tj. jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 41/2004). O zjevně bezdůvodnou žalobu ve shora uvedeném smyslu v dané věci nešlo, neboť ze žalobních tvrzení jednoznačně nevyplývá, že jsou splněny předpoklady §420 odst. 2 obč. zák. a že tedy žalovaný za škodu uplatněnou žalobci neodpovídá. Nepředchází-li vydání rozsudku pro uznání žádné dokazování, nelze žalovaným opožděně namítaný nedostatek pasivní legitimace zkoumat z hlediska obsahu trestního spisu, na nějž žalovaný poukazuje.
Povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotněprávní úprava nevylučuje, aby si mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu, nebo c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009). Dohodě mezi poškozeným a škůdcem o nárocích vyplývajících ze škody na zdraví, a tedy i uzavření a schválení soudního smíru nebrání žádná zákonná překážka, dohoda s takovým obsahem je nepochybně platná a nejde o rozhodnutí konstitutivní povahy, jímž by došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky. Ostatně dle ustálené judikatury není schválení soudního smíru vyloučeno ani v případě nároku na zvýšení odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, tedy nároků, jež jsou součástí náhrady škody na zdraví (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 17 Co 487/2005, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2007).
Smír je v rozporu s právními předpisy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony (uvedených v §37 až §39 obč. zák.) neplatná, zejména je-li neurčitá či nesrozumitelná; b) dohoda účastníků, která směřuje ke vzniku právního vztahu, k jeho změně nebo k jeho zániku, nezahrnuje všechny podstatné náležitosti, které hmotné právo k uzavření takové dohody (smlouvy) vyžaduje; c) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 434-435, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2462/2009). Prvé dvě možnosti z povahy věci nepřicházejí v úvahu a v dané věci není vydání rozsudku pro uznání vyloučeno ani možností třetí, neboť uznání nároku na náhradu škody nebrání žádné kogentní ustanovení zákona ani v případě, že podle hmotného práva odpovědnost subjektu, jenž nárok uznal, dána není.
Z dikce ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k tomu, aby byly splněny podmínky pro fikci uznání nároku žalovaným a bylo možno v důsledku toho rozhodnout rozsudkem pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., je nezbytné, aby soud žalovaného zákonem stanoveným způsobem poučil nejen o důsledcích spojených s jeho případnou procesní pasivitou, nevyjádří-li se žalovaný v soudem stanovené lhůtě ve věci písemně (fikce uznání nároku), ale aby jej rovněž poučil o důsledcích, které nastanou při naplnění fikce uznání nároku, tj. o možnosti vydání rozsudku pro uznání (srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 10 Co 131/2002, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 6/2002). Zákon však nestanoví, zda poučení žalovaného má být obsaženo ve výroku či odůvodnění usnesení. Byl-li žalovaný poučen o následcích nevyhovění výzvě, tedy o procesních důsledcích fikce uznání nároku, toliko v rámci odůvodnění usnesení jinak splňujícího náležitosti dle §114b o. s. ř., nelze dospět k závěru, že by takový postup soudu odporoval smyslu a účelu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř.
Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají příslušným zákonným ustanovením i citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu