ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2470.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2470/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, proti žalované Ferona, a.s., se sídlem v Praze 1, Havlíčkova čp. 1043/11, IČO: 26440181, zastoupené JUDr. Alenou Jarešovou, advokátkou se sídlem v Praze, Polygrafická 3, o 244.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 426/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 12. 2008, č. j. 30 Co 153/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 26 C 426/2002-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalující zdravotní pojišťovně 244.343,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 12. 6. 2002 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 1 % úroku z prodlení za dobu od 12. 6. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pracovník žalované R. P. dne 6. 6. 2001 utrpěl pracovní úraz při vykládání železničních vagónů, kdy došlo ke srážce mostových jeřábů a on se nacházel mezi břemenem a stěnou vagónu a byl na stěnu vagónu přiražen. Ačkoliv žalovaná řádně plnila svoje povinnosti ohledně pravidelných školení, nebyla dodržována povinnost pravidelné údržby a opravy zvedacích zařízení a jeřábových drah a pracovník žalované R., který řídil druhý jeřáb, nevěnoval obsluze jeřábu potřebnou pozornost, což vedlo k úrazu R. P. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu škody pode §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., neboť v příčinné souvislosti s poškozením zdraví R. P. uhradila náklady jeho léčení. Soud neshledal spoluzavinění poškozeného na vzniku škody, i když dle závěru inspektorátu bezpečnosti práce R. P. stál mezi břemenem a stěnou vagónu, což se ukázalo být nebezpečným a tudíž nevhodným.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č. j. 30 Co 153/2008-115, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zopakoval důkaz zprávou inspektorátu bezpečnosti práce o vyšetření příčin těžkého pracovního úrazu ze dne 25. 7. 2001, z níž vyplývá, že R. P. plnil pracovní úkol, svým počínáním sebe nijak neohrozil a těžko mohl předpokládat, že do jeho jeřábu narazí jeřáb jiný. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že poškozený R. P. svůj úraz nespoluzavinil. Žalovaná je proto povinna ve smyslu §55 zák. č. 48/1997 Sb. zaplatit žalobkyni náhradu v plné výši.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání a namítá nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů. Namítá, že ačkoliv ze zprávy inspektorátu bezpečnosti práce vyplývají čtyři příčiny pracovního úrazu R. P., žaloba je postavena jen na jedné z nich a oba soudy se vedle pochybení pracovníka R. zabývaly pouze pochybením poškozeného R. P. a na rozdíl od inspektorátu bezpečnosti práce dovodily, že poškozený za vznik škody neodpovídá. Dovolatelka namítá, že je odsuzována i za skutky, pro které není žalována. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, aby byla zkoumána velikost podílu pracovníka R. na vzniku škody v porovnání s dalšími příčinami vzniku škody.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 12. 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem potvrzen, bylo rozhodnuto shodně jako v jeho předchozím rozsudku, který byl zrušen. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde zásadně o jinou úvahu, než o prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v případě přípustného dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má-li být přípustnost dovolání založena zásadním významem rozhodnutí po právní stránce, Nejvyšší soud zkoumá správnost rozhodnutí odvolacího soudu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy že ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Při tomto zkoumání Nejvyšší soud proto nejprve prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci, tak z hlediska rozhodovací činnosti soudů, a zda jde o právní otázku dosud neřešenou, popř. řešenou rozdílně či v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právní posouzení nároku zdravotní pojišťovny podle ustanovení §55 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb. odvolacím soudem nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a k vázanosti soudu rozhodnutím či zprávou jiného orgánu ve smyslu §135 o. s. ř. se jednoznačně vyjádřil již odvolací soud.
Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, zejména zprávy Inspektorátu bezpečnosti práce pro Severočeský kraj, nejedná se o posouzení právní stránky věci, tím méně pak o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci; nejde-li o otázku procesního práva zásadního významu, k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle ustanovení §218 písm. c) za použití ustanovení §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu