ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2565.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2565/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Martinou Janečkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kubíčkova 6, proti žalované H. S. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, o 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 513/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. března 2009, č.j. 17 Co 383/2008-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 23. června 2008, č.j. 6 C 513/2004-107, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2003 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 6. 2002 při dopravní nehodě zaviněné Z. K. byl zničen motocykl žalobce. Písemným uznáním ze dne 25. 9. 2002 uznal Z. K., že dluží žalobci částku 50.000,- Kč na náhradě škody, kterou způsobil na motocyklu žalobce, a zavázal se ji uhradit do 30. 6. 2003 bez ohledu na výši plnění pojišťovny. Žalobci bylo pojišťovnou vyplaceno pojistné plnění za motocykl ve výši 70.000,- Kč. Žalovaná je právní nástupkyní po zesnulém Z. K. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalované je odpovědný za škodu vzniklou žalobci dle §420 odst. 1 obč. zák., jeho závazek vznikl a pojistným plněním z povinného ručení nezanikl, neboť tím byla uhrazena toliko část vzniklé škody, a dluh nebyl splněn ani jinak. Z obsahu uznání dluhu je zřejmý obsah ústní dohody o náhradě škody a svůj dluh Z. K. písemně uznal co do důvodu a výše.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. května 2009, č.j. 17 Co 383/2008-130, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci dopravní nehody se dohodli na zaplacení 50.000,- Kč jako náhrady škody, jež bude žalobci poskytnuta bez ohledu na to, zda a v jaké výši mu bude poskytnuto plnění příslušnou pojišťovnou z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Dluh skutečně vznikl, v době uznání dluhu podle §558 obč. zák. existoval a nebylo zjištěno, že by byl splněn nebo jinak zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které pokládá za přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že uznání dluhu není novým právním důvodem vzniku závazku, ale pouhým zajišťovacím institutem, jímž se uznává závazek stávající. Právním důvodem vzniku závazku zůstává odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a žalobce neprokázal výši svého nároku, resp., to, zda tato škoda vůbec vznikla. Písemný právní úkon jejího právního předchůdce ze dne 29. 5. 2002 je absolutně neplatný dle §39 obč. zák., neboť žalobce neprokázal vznik jiné škody, než jakou nahradila pojišťovna, a nepředložil důkaz o výši další škody. Domáhá se tedy dvojího plnění z jednoho právního důvodu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rozhodly na základě odlišného právního závěru a právní otázku řešily v rozporu s hmotným právem. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkázal na svá předchozí podání v průběhu řízení před soudy nižších stupňů a označil dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 9. 3. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Nejde o případ podle §237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl shodně i po zrušení jeho předchozího rozhodnutí (žalobě bylo vyhověno). Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Námitce dovolatelky, že uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem a že jím nelze založit nový závazek, je třeba přisvědčit. Pokud dlužník uzná svůj dluh z důvodu náhrady škody, zůstává právním důvodem vzniku jeho závazku odpovědnost za způsobenou škodu. Uznání dluhu podle §558 obč. zák. nezakládá nový závazek, lze jím jen uznat závazek existující, jde o zajišťovací institut a zakládá se jím vyvratitelná právní domněnka (§133 o. s. ř.), že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. Usnadňuje tedy věřiteli procesní situaci ve sporu, neboť věřitel nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho existenci a výši v době uznání. Naopak je na dlužníkovi, pokud namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo že jinak zanikl, aby toto své tvrzení prokázal. Uznáním dluhu přechází totiž důkazní břemeno z věřitele na dlužníka ohledně dluhu v té výši, v jaké byl uznán. Nejde jen o pouhý důkazní prostředek, nýbrž přímo ze zákona je s ním spojena právní domněnka o existenci dluhu ke dni, kdy bylo vydáno.
Právní posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem je v souladu s tím, co bylo uvedeno. Písemný projev ze dne 25. 9. 2002 odvolací soud posoudil podle §558 obč. zák. jako uznání dluhu, který byl založen ústně uzavřenou dohodou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované o rozsahu a způsobu náhrady škody. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, právní domněnka existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše nebyla vyvrácena.
Za této situace nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 věty první o. s. ř. Podle §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak vzhledem k obsahu a rozsahu jeho vyjádření k dovolání, sepsaného advokátem, nejedná se o účelně vynaložené náklady ve smyslu uvedeného ustanovení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu