ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2653.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2653/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce R. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Barákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 10, proti žalovanému R. P. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Šiborem, advokátem se sídlem v Kunovicích, Podolí 4, o určení platnosti smlouvy, náhradu škody a strpění užívání pozemků, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 12 C 114/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. 2. 2009, č.j. 12 Co 260/2008-348, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Stanislava Šibora, advokáta se sídlem v Kunovicích, Podolí 4, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou po připuštění jejích změn domáhal proti žalovanému určení platnosti smlouvy o nájmu pozemků ze dne 1. 12. 2000 uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, uložení povinnosti žalovanému strpět užívání pozemků uvedených ve smlouvě o nájmu pozemků ze dne 1. 12. 2000 žalobcem a uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 658.700,- Kč se 6 % úrokem z prodlení od 17. 4. 2003 do zaplacení, jež vznikla žalobci tím, že mu žalovaný znemožnil užívání pronajatého pozemku k pěstování zemědělských plodin.
Okresní soud v Přerově rozhodl ve věci nejprve rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, jímž žalobu v celém rozsahu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2006 potvrdil rozsudek okresního soudu v zamítavých výrocích, s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby na náhradu škody, v němž rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Okresní soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2007, č.j. 12 C 114/2003-296, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze skutkového zjištění, že žalobce jako nájemce uzavřel se žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu pozemků datovanou dnem 1. 12. 2000, kterou žalobce podepsal dne 1. 12. 2000 a žalovaný dne 31. 1. 2001. Předchozí smlouvu o nájmu týchž pozemků uzavřel žalovaný s Otakarem Pavlíkem na dobu určitou do 31. 12. 2000. V průběhu měsíce ledna 2001 však nedošlo k ukončení nájmu, který se tak obnovil. Pokud tedy žalovaný podepsal smlouvu o nájmu pozemků se žalobcem dne 31. 1. 2001, uzavřel ji v době, kdy došlo k obnovení nájemního vztahu mezi žalovaným a Otakarem Pavlíkem. V důsledku toho je podle soudu prvního stupně smlouva uzavřená se žalobcem absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. pro nemožnost plnění, přičemž na neplatnosti smlouvy se oba účastníci podíleli rovným dílem. Žalobci se nepodařilo prokázat, že mu v roce 2001 vznikla škoda ve formě ušlého zisku z prodeje zemědělských plodin (cibule a zelí), jež hodlal pěstovat na předmětných pozemcích, když svá tvrzení podle soudu prvního stupně neustále měnil a uváděl k nim důkazy, které neprokázaly jím tvrzené skutečnosti, vzájemně si odporovaly a nebyla mezi nimi žádná návaznost.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č.j. 12 Co 260/2008-348, zastavil odvolací řízení ohledně částky 214.726,- Kč a ve zbytku ohledně žalované částky 443.974,- Kč včetně nákladových výroků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Zastavení odvolacího řízení ohledně částky 214.726,- Kč bylo odůvodněno zpětvzetím odvolání v tomto rozsahu. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že mu v roce 2001 vznikla škoda ve formě ušlého zisku v žalované výši, i se závěrem o nadbytečnosti dalších navrhovaných důkazů, a plně odkázal na právní posouzení věci soudem prvního stupně. Uvedl, že neujasněná žalobní koncepce nároku uplatněného před odvolacím soudem vyústila v částečné zpětvzetí odvolání, v opětovnou změnu skutkových tvrzení, přičemž sám žalobce připustil, že je v důkazní nouzi.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel spatřoval zásadní právní význam v otázce posouzení spoluúčasti žalobce na vzniku škody a namítal, že to byl právě žalovaný, kdo v rozporu s povinností vyplývající pro něj z §415 obč. zák. uzavřel s žalobcem smlouvu o nájmu pozemků, byť věděl, že pozemky nejsou uvolněny a došlo k obnovení nájemního vztahu s předešlým nájemcem. Dovolatel uvedl, že neplatnost nájemní smlouvy zavinil téměř výlučně žalovaný, a proto spoluzavinění žalobce ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. nemůže dosahovat 50 %. Dovolatel též napadl závěr, že neprokázal vznik škody a její výši. Vyjádřil přesvědčení, že jeho nárok je nezpochybnitelný a vyplývá z ustanovení §42 obč. zák. v návaznosti na ustanovení §415 a §420 obč. zák. Tato podle dovolatele prokázaná škoda vznikla neumožněním užívat zemědělské pozemky. Podle tvrzení dovolatele byl prokázán ušlý zisk, a to předloženým znaleckým posudkem Ing. Otto Dvorníka. Vytýkal soudu též nesprávnost postupu při vyčíslení výše ušlého zisku a nedoplnění dokazování doplňujícím znaleckým posudkem. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně a současně stanovil povinnost žalovanému nahradit náklady právního zastoupení dovolatele.
K dovolání žalobce se žalovaný písemně vyjádřil, ztotožnil se s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího v tom, že žalobce nepředložil důkazy, z nichž lze dovodit výši vzniklé škody, zejména uzavřené dodavatelsko-odběratelské smlouvy, doklady o účetnictví, případně výnos ze sklizně v roce 2001. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a současně uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému náklady právního zastoupení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Účastník sporného řízení má povinnost podle ustanovení §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. tvrdit všechny rozhodující skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 812/99). Okruh rozhodujících skutečností je určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné prokázány, jednak nositele důkazního břemene, tj. toho v jehož právním zájmu (z hlediska hmotněprávního) je tvrdit a prokazovat právně významné skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005). V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu událostí by získal určitý prospěch, tedy rovněž tíží žalobce; neunese-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005). Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou.
Obsahem dovolání jsou rovněž námitky, že nebyl proveden doplňující znalecký posudek, znalecký posudek předložený dovolatelem nebyl soudy při rozhodování zohledněn a také, že soudy nesprávně hodnotily předložené důkazy (§132 o. s. ř.) Tyto námitky však představují dovolací důvody uvedené v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3, tj. vytýkají vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a skutková zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Tyto okolnosti však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou, a to buď vůbec (§241a odst. 3 o. s. ř.), anebo jen za předpokladu, že zahrnují otázku zásadního právního významu (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedený předpoklad v dané věci splněn není, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu ve vztahu k tvrzeným vadám řízení (tedy zásadní otázku interpretace procesních norem) neformuluje, ani takovou otázku nelze z jím uplatněných dovolacích námitek dovodit.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal vznik škody ve formě ušlého zisku, je nadbytečné se zabývat námitkou dovolatele týkající se míry spoluzavinění na vzniku škody podle §441 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu