ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2688.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 2688/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. U. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, o 148.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 179/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j. 12 Co 675/2007-63, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 43 C 179/2007-36, zamítl žalobu na zaplacení 232.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že proti žalobci bylo dne 29. 1. 1996 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, které skončilo dne 9. 8. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 6. 2004, č. j. 7 T 251/2002-2278, zprošťující žalobce obžaloby. Podle zjištění soudu prvního stupně se žalobce účastnil všech úkonů v trestním řízení (co do důkazních prostředků, zejména listinných a výslechů svědků, byla věc velmi rozsáhlá) a řádně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení včetně jednání před soudy všech instancí. Trestní řízení tak pro něj znamenalo zásah do života po celou dobu trestního řízení. Soud posoudil nárok podle §13, §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“ - a §2 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, a s přihlédnutím k délce trestního řízení (8 let 6 měsíců a 11 dní) dovodil, že sice došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak státem již poskytnuté odškodnění ve výši 68.000,- Kč je přiměřené s ohledem na délku řízení, jeho složitost, jednání poškozeného, postup orgánů v trestním řízení včetně státních zastupitelství a soudů a významu předmětu řízení pro poškozeného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 6. 2. 2008, č. j. 12 Co 765/2007-63, rozsudek okresního soudu změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 148.000,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výši odškodnění za nemajetkovou újmu v dané věci nepovažoval s přihlédnutím k veškerým důsledkům, které způsobilo žalobci trestní stíhání, za dostatečnou. Řízení podle odvolacího soudu probíhalo velmi dlouho, a to s ohledem na složitost problematiky po stránce skutkové, přičemž konkrétní průtahy v něm zjištěny nebyly. Žalobce, jenž byl po 3 měsíce stíhán i vazebně, v důsledku tohoto trestního stíhání ztratil i zaměstnání kvalifikovaného likvidátora škod České pojišťovny, v níž pracoval 25 let a byl na své pobočce hodnocen jako nejlepší pracovník; byť se tak stalo pro nadbytečnost, je zcela zřejmé, že zaměstnavatel nemohl zaměstnávat zaměstnance, jenž byl stíhán v té době pro trestný čin podvodu, v jehož důsledku měly být na úkor tohoto zaměstnavatele neoprávněně vyplaceny částky celkem ve výši 182.520,- Kč. Žalobce již zaměstnání v původní profesi nenašel, kromě toho trestní stíhání mělo vliv i na osobní život žalobce (ztráta cti). S ohledem na veškeré okolnosti případu dospěl k závěru, že přiměřenému zadostiučinění odpovídá částka 8.500 EUR (1.000,- EUR ročně), tj. 216.000,- Kč (při kurzu české koruny 25,50 Kč za 1 EUR), po odečtení již poskytnutých 68.000,- Kč tak žalobci náleží ještě 148.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasí s odvolacím soudem v hodnocení nemajetkové újmy ani s výší přiměřeného zadostiučinění a poukazuje na skutečnost, že zjištění odvolacího soudu, že „šetření probíhalo velmi dlouho….v důsledku tohoto trestního stíhání ztratil i zaměstnání,….. v důsledku velmi dlouhého trestního stíhání, s ním zaměstnavatel v roce 2000 skončil pracovní poměr a byť se tak stalo pro nadbytečnost, je zcela zřejmé, že zaměstnavatel nemohl zaměstnávat pracovníka, který byl stíhán v té době pro trestný čin podvodu….“, nevyplývají ani z předmětného trestního spisu ani z jiných důkazů, jež byly v rámci daného řízení provedeny. Poukazuje přitom na prohlášení samotného žalobce v jeho replice ze dne 23. 8. 2008, kde uvádí, že „…i když ukončení pracovního poměru nelze dát do přesvědčivé příčinné souvislosti s probíhajícím trestním řízením…“, a dále na výpověď žalobce při jednání ve věci před soudem prvního stupně dne 3. 10. 2007, kde uvádí: „Můj zaměstnavatel se v roce 2000 včlenil do České spořitelny. V prosinci roku 2000 jsem skončil v pojišťovně, když se mnou byl rozvázán pracovní poměr pro nadbytečnost, a to dohodou s odstupným ve výši 3 měsíců.“ Rozhodnutí tak vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť z něj nevyplývá, že by ukončení pracovního poměru (tím méně pak případný profesní růst) žalobce bylo v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního stíhání. Navíc pak v roce 2000 se ještě o nepřiměřené délce trestního řízení nedalo hovořit. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s procesní obranou dovolatelky v celém jejím rozsahu, zejména pominul její argumentaci vztahující se k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“), především rozhodnutí Apicella proti Itálii, kde byla vnitrostátním orgánům poskytnuta určitá vodítka pro posuzování konkrétních případů, přičemž ESLP v oblasti trestního práva shledává uspokojivým, že délka řízení byla zohledněna pro výslovné a měřitelné snížené trestní sazby, a dále akceptuje, že částky přiznané coby odškodnění na vnitrostátní úrovni budou nižší než ty, které by v obdobném případě přiznal sám, byť nesmí být nepřiměřeně nízké, když při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit ekonomickou situaci v dané zemi a životní úroveň. Dovolatelka má za to, že odvolací soud vycházel při stanovení výše zadostiučinění z rozhodnutí Zullo proti Itálii, v němž je uvedena částka 1.000 - 1.500,- EUR za každý rok trvání řízení, avšak tato částka je pouze výchozí a konečná jednotlivá částka je určována právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu; se všemi okolnostmi daného případu se odvolací soud řádně nevypořádal, neboť zmínil výhradně okolnosti uváděné žalobcem a dále okolnosti, které z provedeného dokazování vůbec nevyplývají a nejsou žádným z důkazů nijak prokazovány. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 2. 2008. Dospěl k závěru, že dovolání, z jehož obsahu vyplývá, že směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně 148.000,- Kč, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatelka dovozuje, že předmětné trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, avšak újma tím vzniklá neodpovídá příliš vysoké částce, kterou žalobci přiznal odvolací soud.
Podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle odstavce 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Podle této úpravy nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat vznik nemajetkové újmy, jehož se žalobce domáhá, je zákonem zakládán bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda či ušlý zisk). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena s majetkovým stavem) a vedle nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou soudního (správního) řízení může zahrnovat i jiné negativní dopady nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí zejména do osobnostní integrity poškozeného.
Je-li základ nároku dán, stanoví §31a odst. 2 věta druhá zákona pro účely určení výše náhrady povinnost přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Zvažovány proto mají být zejména dopady nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na jeho pověst, dosavadní způsob života a podobně. Posouzení okolností, za nichž k újmě došlo, zahrnuje též zhodnocení počínání samotného poškozeného. Pro případy, kdy byla nemajetková újma vyvolána nepřiměřenou délkou řízení před soudem či jiným orgánem, vyjmenovává ustanovení §31a odst. 3 pod písm. a) – e) další kritéria.
I když odvolací soud důsledně neodlišil důsledky vyvolané nepřiměřenou délkou řízení od důsledků vedení samotného trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením trestního soudu, je z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, že zvažoval oba tyto aspekty a že přihlédl i k tomu, že nejen nepřiměřená délka trestního stíhání, nýbrž i jeho vedení jako takové mělo negativní dopady do osobnostní sféry obviněného. Stejně tak i z žaloby vyplývá, že je žalované vytýkána jak dlouhá doba trestního stíhání, tak okolnost, že bylo vůbec vedeno, ač nedošlo k odsouzení; nejde proto jen o spor na náhradu za újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, ale též o náhradu újmy způsobené vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, jež se podle ustálené judikatury analogicky posuzuje jako škoda způsobená nezákonným rozhodnutím.
Dovolatelce je třeba v obecné rovině přisvědčit, že náhrada imateriální újmy podle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7222); z tohoto závěru se však žádné konkrétní pravidlo pro určení výše náhrady v posuzované věci nepodává. Ostatně ESLP ve věci Apicella proti Itálii (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. března 2006, č. 64890/01), pouze označil za akceptovatelné, aby stát, který si vytvořil různé právní prostředky nápravy, a jehož rozhodnutí, která jsou v souladu s právní tradicí a s životní úrovní dané země, jsou vynášena rychle, jsou odůvodněná a jsou vykonávána bez průtahů, přiznal částky, které jsou sice nižší než částky stanovené ESLP, ale nejsou nepřiměřené. Zmiňuje-li pak dovolatelka jako prostředek nápravy i zohlednění délky řízení při stanovení výměry trestu, jde o příměr zcela nepoužitelný, neboť v dané věci trestní řízení neskončilo odsuzujícím rozhodnutím, takže taková forma kompenzace pojmově vůbec nepřichází v úvahu.
Namístě není ani argumentace dovolatelky poukazující na judikaturu ESLP v případech srovnatelných dob trestního řízení, jestliže v posuzovaném případě jde vedle újmy vyvolané délkou řízení současně i o dopad trestního stíhání jako takového do osobnostní sféry žalobce. Při kombinaci těchto dvou újem, které byly doprovozeny po určitou dobu i výkonem vazby, je třeba vyjít nejen z celkové délky řízení, případně z dalších kritérií uvedených v §31 odst. 3 zákona, nýbrž ze všech okolností věci, tedy i z důsledků, které trestní stíhání bez ohledu na svou délku poškozenému přivodilo v jeho životě, včetně profesních obtíží či ohrožení jeho pověsti a cti. Odvolací soud přitom nepochybil, jestliže vedle dopadu do osobního života a poškození cti přihlédl i k tomu, že trestní stíhání se negativně projevilo i na profesním postupu žalobce.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v obsahu spisu nemá oporu skutkové zjištění o vztahu příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a ukončením pracovního poměru v České pojišťovně. Na tomto závěru ovšem napadené rozhodnutí nestojí, neboť odvolací soud výslovně uvedl, že pracovní poměr byl ukončen pro nadbytečnost (přímý vztah tedy neměl za prokázaný; nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ostatně ani požadován nebyl), nicméně dovodil-li, že trestní stíhání a vazba měly vliv na profesní uplatnění (a to i později při hledání nového zaměstnání), jde o okolnosti odlišné, proti nimž dovolatelka konkrétní námitky nevznáší.
Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu důvodů uplatněných v dovolání žalované správný, proto Nejvyšší soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu