ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2703.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2703/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, proti žalovanému D. A., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného České pojišťovny, a. s., region severní Čechy, se sídlem v Liberci, Felberova 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 31/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 290.382,- Kč s úroky z prodlení od 1. 11. 1995 do zaplacení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 12. 2003, č. j. 13 C 31/95-248, ve stejném rozsahu se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 5. 12. 2003, č. j. 13 C 31/95-248, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 341.149,- Kč s úroky z prodlení, žalobu ohledně částky 1.033.209,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně dne 1. 7. 1993 utrpěla vážná zranění při dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný porušením předpisů o provozu na pozemních komunikacích, a v řízení se domáhala náhrady za ztrátu na výdělku, neboť pro následky zranění utrpěných při dopravní nehodě nemůže podnikat v pohostinství jako před úrazem. Soud při zjišťování výše ztráty na výdělku postupoval podle §447 obč. zák. a §17 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. V řízení zjistil, že od 1. 7. 1994 byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod, který byl od 1. 11. 1995 změněn na částečný, žalobkyně před úrazem podnikala od roku 1991 a podle jejího daňového přiznání za rok 1992 činil její čistý příjem 4.116,- Kč měsíčně. Po valorizaci podle nařízení vlády soud přiznal žalobkyni na náhradě za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 7. 1994 do 30. 11. 2003 částku 341.149,- Kč. Vzhledem k tomu, že před úrazem si žalobkyně sama vytvořila pracovní příležitost, nebyla závislá na žádném zaměstnavateli, nebýt úrazu, dále by podnikala a po určitou dobu byla hlášena na úřadu práce, soud nepovažoval za nutné, aby žalobkyně prokázala, že se zajímala o práci a že se jí nepodařilo najít zaměstnání.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 9. 2008, č. j. 10 Co 262/2005-377, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 290.382,- Kč s úroky z prodlení, co do částky 8.977,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; ohledně částky 41.790,- Kč a v zamítavém výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že náhradu za ztrátu na zisku není třeba krátit o odpovídající část minimální mzdy podle nařízení vlády č. 303/1995 Sb. a 53/1992 Sb., neboť žalobkyně byla podnikatelkou, nebyla závislá na trhu práce, nebýt úrazu, dále by podnikala v pohostinství a vládní nařízení o minimální mzdě se vztahují na osoby, které před vznikem škody byly v pracovním poměru; po krácení náhrady o odpovídající část minimální mzdy podle uvedených nařízení vlády by docházelo k situaci, že v některých měsících by poškozená neměla ztrátu na zisku, což je v rozporu s tím, že v důsledku úrazu má sníženou pracovní schopnost. Náhradu za období od 1. 7. 1994 do 30. 11. 2003 odvolací soud stanovil ve výši 290.382,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu do výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni částku 290.382,- Kč s příslušenstvím podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel namítá, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je nutno v době, kdy žalobkyně pobírala částečný invalidní důchod, započítat výdělek, kterého mohla s ohledem na její omezenou pracovní schopnost dosáhnout. Nesouhlasí se názorem soudů obou stupňů, že v daném případě není třeba brát zřetel na zachovaný pracovní potenciál žalobkyně, tento názor je v rozporu se zásadou dle §415 obč. zák., jež platí i pro poškozeného, aby se choval tak, že nepůsobí újmu jinému. Trhem práce je dle názoru dovolatele nejen pracovněprávní vztah, ale i samostatná výdělečná činnost. S ohledem na dosaženou kvalifikaci a zachovanou pracovní schopnost mohla žalobkyně vykonávat jiná zaměstnání nebo jinou pro ni vhodnou výdělečnou činnost a pokud tak nečinila, nebylo to v příčinné souvislosti s poškozením zdraví. Nemůže-li pro následky úrazu konat dosavadní práci a pro nedostatek pracovních příležitostí po úrazu nevykonává jinou vhodnou práci, souvisí to se situací na trhu práce, jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2805/99. Podle §2 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 53/1992 Sb. a §2 odst. 1 písm. e) nařízení vlády č. 303/1995 Sb., činí výše minimální mzdy poživatelů částečného invalidního důchodu 75% stanovené výše a tato částka měla být dle názoru dovolatele započítána jako příjem, kterého mohla žalobkyně dosáhnout. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 9. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Ačkoliv je výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen jako výrok měnící, ve skutečnosti v rozsahu, v němž dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, se jedná o výrok potvrzující, nejsou proto splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a nejsou splněny podmínky ani podle §237 odst. 1 písm. b), neboť dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně bylo sice odvolacím soudem zrušeno, nikoliv však pro nesprávný právní názor, nýbrž pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
Přípustnost dovolání v dané věci se tedy řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska tohoto ustanovení je dovolání přípustné pro řešení otázky výše náhrady za ztrátu na výdělku (zisku) osoby, jež před poškozením zdraví podnikala, v důsledku škodné události nemůže konat dosavadní práci a je poživatelem částečného invalidního důchodu, neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou.
Podle §447 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.
Pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku se zpravidla vychází z výdělku, kterého po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity poškozený dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Nedosáhl-li žádného výdělku, neznamená to automaticky, že mu náleží celý rozdíl mezi částečným invalidním důchodem a průměrným výdělkem před poškozením. I zde totiž platí, že škůdce je povinen nahradit pouze takovou škodu, která poškozenému vznikla v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za něž škůdce odpovídá. Pokud poškozený, který pro následky úrazu nemůže vykonávat dosavadní výdělečnou činnost, nenajde pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí jiné zaměstnání odpovídající jeho pracovní způsobilosti snížené úrazem, není to způsobeno následky úrazu, ale situací na trhu práce. Hmotné zabezpečení osob, které se ocitly bez práce, upravují zvláštní předpisy (v předmětné době §12 a násl. zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Avšak náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) vyjadřuje nezpůsobilost poškozeného dosahovat pro následky úrazu stejný výdělek jako před poškozením; též proto se v rámci této náhrady odškodňuje pouze majetková újma, jež se projevuje v příjmech poškozeného, nikoliv samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti či omezení volby povolání, jež je odškodňována jako újma nemajetková.
Z důvodu odpovědnosti za škodu nemůže být poškozenému, který pro následky úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže mít příjem z vlastní výdělečné činnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1029/2004). Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že před poškozením zdraví byla poškozená osobou samostatně výdělečně činnou, neboť tím, že byla snížena její pracovní schopnost, nebylo jí znemožněno podnikání jako takové, a je bez významu, zda příjem po úrazu má z pracovního či obdobného poměru nebo z vlastní podnikatelské činnosti, a samozřejmě při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku nelze přehlédnout, jestliže poškozený, ačkoliv v určité míře je schopen opatřit si příjem vlastní výdělečnou činností, se rozhodne této možnosti vůbec nevyužít.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která dovolací soud není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat (§241a odst. 3 o. s. ř.), poškozená byla od 1. 7. 1994 uznána plně invalidní a byl jí vyplácen plný invalidní důchod, od 1. 11. 1995 pak částečný invalidní důchod. Před úrazem podnikala v oboru pohostinství, nyní vzhledem k následkům zranění nemůže práci vstoje vykonávat. Přestože v určité míře jí zůstala zachována schopnost vlastní prací dosahovat výdělku, žalobkyně vlastní výdělečnou činnost, ať už v pracovním poměru či samostatnou činnost na vlastní riziko nevykonávala. V takovém případě je zcela namístě v odpovídajícím rozsahu provést odpočet od rozdílu mezi zjištěným tzv. předúrazovým výdělkem a částečným invalidním důchodem a v tomto směru může být vodítkem §2 odst. 1 nařízení vlády č. 53/1992 Sb. a s účinností od 1. 1. 1996 pak §2 odst. 1 nařízení vlády č. 303/1995 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu o náhradě za ztrátu na výdělku (zisku) po dobu, po níž poškozená pobírala částečný invalidní důchod, není správný, neboť spočívá na nesprávném právním názoru; Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu zrušil (§243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Protože stejné důvody platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Pokud jde o rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku (zisku) za dobu, kdy poškozená byla plně invalidní, tj. od 1. 7. 1994 do 31. 10.1995, v tomto rozsahu (co do částky 26.151,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z 10.535,- Kč od 1. 7. 1994 do zaplacení, ve výši 17 % z 9.516,- Kč od 1. 12. 1994 do zaplacení a ve výši 19 % z 6.100,- Kč od 25. 6. 1995 do zaplacení) zůstala rozhodnutí dovoláním nedotčena.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu