ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.2978.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 2978/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. P. Š. , zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti žalovanému MUDr. F. Š. , zastoupenému JUDr. Simonou Pavlovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Káranská 343, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o 445.347,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 147/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008, č. j. 19 Co 343/2008-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Simony Pavlové, advokátky se sídlem Praha 10, Káranská 343.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Bébra, advokáta se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 24. 11. 2004, č. j. 19 Co 322/2004-128, zrušil rozsudek ze dne 29. 9. 2003, č. j. 30 C 147/2000-94, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil České kanceláři pojistitelů a žalovanému MUDr. F. Š. povinnost zaplatit žalobci 441.543,75 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu o 3.803,25 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Důvodem bylo pochybení v otázce procesního nástupnictví, a tedy ve vymezení účastníků řízení na straně žalované.
Usnesením ze dne 10. 5. 2006, č. j. 19 Co 146/2006-182, Městský soud v Praze k odvolání žalobce zrušil rozsudek ze dne 1. 12. 2005, č. j. 30 C 147/2000-149, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu vůči České pojišťovně, a. s., a MUDr. F. Š. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
Poté, co usnesením ze dne 24. 7. 2007, č. j. 30 C 147/2000-210, rozhodl o záměně účastníka řízení tak, že na místo původně žalované České pojišťovny, a. s., vstupuje do řízení Česká kancelář pojistitelů, Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 30 C 147/2000-225, žalobu zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 7. 1998 při dopravní nehodě způsobené žalovaným došlo k poškození osobního automobilu BMW 252TDS Touring, RZ TOL-NV 95, který žalobce užíval na základě leasingové smlouvy uzavřené se společností BMW Leasing GmbH. Z této smlouvy vyplývá, že vlastníkem vozu je společnost BMW Mobilie Vermietung GmbH a nabyvatel leasingu (nájemce) je povinen uzavřít zákonné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a v případě pojistné události musí informovat poskytovatele leasingu, nechat potřebné opravy bez prodlení provést na vlastní náklady a tyto náklady uplatňovat až do konce smlouvy vlastním jménem. Žalobce smluvně vztah s leasingovou společností ukončil dne 31. 8. 1998 s tím, že od ní koupil automobil za cenu vozu nehavarovaného a následně jej za tržní cenu prodal třetí osobě. Žalobce netvrdil ani neprokazoval, že vynaložil ze svého náklady na opravu vozu. Česká pojišťovna, a. s., za žalovaného plnila žalobci 13.397,90 DEM, z toho 12.011,56 DEM jako skutečnou škodu na vozidle a zbývající část jako náklady znalečného, náhradu za odtah, nouzovou dopravu a dopravné. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná Česká kancelář pojistitelů je ve věci pasivně legitimována, avšak nárok proti ní je promlčen. Žalovaný MUDr. Š. odpovídá za škodu podle §427 odst. 1 obč. zák., avšak škodu spočívající v nákladech vynaložených v souvislosti s nehodou pojišťovna žalobci uhradila a ohledně skutečné škody není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to vznik újmy. Nebyl-li totiž žalobce v době škodné události vlastníkem poškozeného vozidla a netvrdil-li, že vynaložil náklady na jeho opravu, nemohla mu vzniknout škoda. Tvrzená újma vyvolaná tím, že odkoupil automobil od vlastníka za cenu nehavarovaného a následně jej prodal třetí osobě za cenu tržní, nemůže jít k tíži žalovaného.
Usnesením ze dne 20. 10. 2008, č. j. 19 Co 343/2008-263, Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované a řízení v tomto rozsahu zastavil pro zpětvzetí žaloby; Česká kancelář pojistitelů následně vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 19 Co 343/2008-264, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému MUDr. F. Š. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal správným jeho právní závěr, že žalobci újma v majetkové sféře nevznikla. Podle obsahu leasingové smlouvy může mít leasingový nájemce právo na náhradu částky, kterou účelně vynaložil na odstranění následků škodné události, ač není vlastníkem vozu, obecně však platí, že v době, kdy je vlastníkem automobilu leasingový pronajímatel, nemůže nájemce jako náhradu škody žádat rozdíl mezi hodnotou vozu před vznikem škody a po jeho poškození. V tomto případě žalobce automobil opravit nedal, tedy žádné náklady na odstranění následků škodné události nevynaložil. Okolnost, že žalobce automobil od leasingové společnosti koupil a následně jej prodal třetí osobě, je skutečností nastalou po škodné události a tvrzená škoda tím vzniklá není v příčinné souvislosti se škodnou událostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam pro řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem, a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, zda žalobci kompenzací škody leasingové společnosti formou koupě automobilu za cenu nezohledňující poškození též nevznikla újma, kterou by mu měl nahradit žalovaný, a to ať již z titulu odpovědnosti za škodu, regresu či bezdůvodného obohacení. V návaznosti na smluvně převzatou povinnost žalobce k náhradě škody na vozidle se žalobce s leasingovou společností po dopravní nehodě dohodli, že žalobce jí uhradí škodu na vozidle tak, že od ní koupí poškozené vozidlo za cenu nepoškozeného, tedy že sjednaná částka zahrnuje skutečnou hodnotu poškozeného vozidla a výši škody, jak vyplývala ze znaleckého posudku. Tím žalobci nepochybně vznikla majetková újma, která je v přímé příčinné souvislosti s poškozením automobilu, neboť za újmu není možno považovat pouze vynaložení nákladů na opravu, ale také snížení hodnoty automobilu a vynaložení prostředků na úhradu škody, byť v podobě zvýšení kupní ceny poškozené věci. Dovolatel dále vytýká soudům obou stupňů, že neaplikovaly ustanovení §440 obč. zák. o postihu a §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení, a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto. Poukázal na ustanovení leasingové smlouvy, ze kterých vyplývá, že žalobce jako leasingový nájemce byl v případě poškození vozidla povinen nechat provést potřebné opravy bez zbytečného odkladu na vlastní jméno a účet, a že je až do konce smlouvy zmocněn a zavázán k tomu, aby veškeré nároky z pojistné události ve vztahu k vozidlu uplatňoval vlastním jménem a na vlastní účet. Vzhledem ke gramatickému výkladu leasingové smlouvy nepovažuje za pravdivé tvrzení žalobce, že poskytovateli leasingu odpovídal za veškerou škodu bez ohledu na zavinění. Povinností žalobce bylo pouze nechat na vlastní náklady poškozený vůz opravit, což však žalobce neučinil, a popřípadě vést soudní spor vlastním jménem a na vlastní účet. K odkupu poškozeného vozidla za cenu vozidla nepoškozeného žalovaný zdůrazňuje, že tento postup byl svobodným rozhodnutím žalobce, za který on nenese odpovědnost. Neztotožňuje se ani s tvrzením žalobce o údajné dohodě žalobce a leasingové společnosti o úhradě vzniklé škody odkoupením poškozeného vozidla za cenu nepoškozeného, a odmítá i námitku nesprávné aplikace ustanovení §440 a §454 obč. zák. soudy.
Vedlejší účastnice ve vyjádření označila dovolání za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, a uvedla, že žádné ustanovení občanského zákoníku nestanoví odpovědnost za plnění, které souvisí s odkoupením předmětu leasingové smlouvy za cenu, kterou sjednal sám leasingový nájemce. Nesouhlasí s názorem dovolatele, že soudy měly aplikovat ustanovení §440 a §454 obč. zák., a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí (22. 10. 2008) postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby; soud prvního stupně sice nyní rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nikoliv však proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho předchozí rozhodnutí zrušil pro pochybení procesní povahy, aniž by založil tzv. skrytou diformitu závazným právním názorem ve věci samé. Dovolání tedy není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., a přípustnost dovolání tak může být založena pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu zavinění nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou občanský zákoník odpovědnost v daném případě spojuje. Přitom odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu.
V posuzovaném případě při dopravní nehodě způsobené žalovaným došlo ke škodě na vozidle, za kterou žalovaný bezpochyby odpovídá. Z obsahu spisu je zřejmé, že vlastníkem vozidla řízeného žalobcem byla leasingová společnost. Nebyl-li žalobce vlastníkem vozu v době jeho poškození, došlo v důsledku škodné události ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, neboť rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté se projevil v jeho majetkových poměrech jako vlastníka vozu. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy, tedy zda po havárii nájemce koupil poškozený vůz od vlastníka, popř. v jaké hodnotě, a za jakou cenu nájemce poškozené vozidlo poté prodal; podmínky kupní smlouvy uzavřené mezi nájemcem a vlastníkem vozidla nejsou stejně jako závazky nájemce sjednané pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, publikovaný ve pod č. 6/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1514). Neobstojí tak žalobcova námitka, že škodu vlastníku vozidla uhradil on sám zvýšenou kupní cenou, tedy že se žalobce a vlastník vozidla dohodli, že tato kupní cena obsahuje náhradu škody na poškozeném vozidle, neboť ani takové ujednání nezakládá příčinnou souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody. Ostatně i v obecné rovině (bez ohledu na leasingové vztahy) platí, že výši peněžité náhrady je třeba zjistit a stanovit objektivně a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod R 25/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za takovou okolnost, která přímo nesouvisí se škodnou událostí, se považuje právě způsob, jímž je s poškozenou věcí následně naloženo. Ze stejného důvodu pak není namístě ani použití §440 obč. zák.
K argumentaci dovolatele, že soud měl věc posoudit podle §454 obč. zák. (bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám), stačí uvést, že aplikace tohoto ustanovení je vyloučena již jen z toho důvodu, že žalovanému nevznikl v souvislosti s dopravní nehodou žádný majetkový prospěch, tj. že na jeho straně nevzniklo bezdůvodné obohacení, které by měl za povinnost žalobci vydat.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i citovanou judikaturou dovolacího soudu a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaný i vedlejší účastnice právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla u obou vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (445.347,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; oběma kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu