ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3099.2008.2
sp. zn. 25 Cdo 3099/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) JUDr. Z. J. , a b) V. J. , obou zastoupených JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti žalovanému Ing. J. N. , zastoupenému JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, o 232.623,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 66/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 2007, č.j. 44 Co 56/2004-225, takto:
I. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu co do částky 57.262,- Kč s přísl. se odmítá , jinak se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 13.310,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Pokorného, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 23b, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobci se na žalovaném domáhali společně a nerozdílně zaplacení 232.623,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim vznikla v důsledku nekvalitní práce žalovaného při zhotovování hrubé stavby jejich rodinného domu, prováděné na základě smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 23. 6. 1991.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 23. října 2003, č.j. 5 C 66/93-199, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že hrubá stavba měla být žalovaným dokončena do 30. 10. 1991, resp. v návaznosti na odstranění nedostatků vytýkaných ve výzvě Městského úřadu Tišnov ze dne 9. 4. 1992 do 15. 6. 1992, a za to žalobci zaplatili žalovanému 57.000,- Kč. Obě strany od smlouvy odstoupily v červnu 1992 a 3. 7. 1992 došlo k předání rozestavěné stavby. Dne 7. 7. 1992 uzavřel žalobce s J. N. smlouvu o dílo na rozebrání provedené hrubé stavby, očištění rozebraného materiálu k opětovnému použití a odvozu suti za dohodnutou částku 60.000,- Kč a následně žalobci zaplatili 101.000,- Kč za zpevnění základů, 1.620,- Kč za rozpočet rozebrání stavby, 3.200,- Kč za opravu projektu, 1.500,- Kč za opravu projektu opravy založení domu a 1.500,- Kč za stavební dozor. Škodu na materiálu, jehož nebylo možno znovu použít, žalobci vyčíslili částkou 70.803,20 Kč. Na základě znaleckého dokazování soud zjistil, že při zhotovování hrubé stavby došlo k řadě pochybení, k jejichž nápravě bylo nutno stavbu částečně rozebrat, provést izolaci jakož i další stavebnětechnické úpravy. Soud posoudil odpovědnost žalovaného jako zhotovitele stavby za vady hrubé stavby rodinného domu podle ustanovení §263, §270 odst. 2, §273 odst. 1 a 2 občanského zákoníku ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. a dospěl k závěru, že zjištěné vady, zejména zatopené základy, jež ohrožovaly statiku celého domu, nelze přičítat k tíži žalovanému, jestliže žalobci sami před započetím stavby uvedli, že stavba nemá ztíženy zakládací podmínky, a žalovaný upozorňoval žalobce na nevhodnost jeho zásahů při provádění hrubé stavby rodinného domu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. prosince 2007, č.j. 44 Co 56/2004-225, rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.070,- Kč s příslušenstvím potvrdil, změnil jej ohledně částky 84.750 Kč s příslušenstvím tak, žalovanému uložil tuto částku zaplatit žalobcům společně a nerozdílně, a ohledně částky 140.803,20 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci se nejedná o nároky z odpovědnosti zhotovitele za vady hrubé stavby; žalovaný zakázku do doby odstoupení od smlouvy totiž nedokončil a zákon nezakládá odpovědnost zhotovitele za vady, jež se vyskytnou v průběhu provádění díla. Stalo-li se zřejmým, že dílo nebude provedeno řádně, měli žalobci právo od smlouvy odstoupit (§234 odst. 1 obč. zák.), a z toho vznikl nárok na vypořádání zrušeného závazku. Žalovaný na odměně za dílo obdržel 57.000,- Kč, z níž částka požadovaná žalobci ve výši 24.000,- Kč (tj. necelá polovina) je vzhledem k povaze a rozsahu zjištěných závad díla plně odpovídající. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že na stavbě docházelo průběžně k porušování technologické kázně s následkem, že výsledek práce nepřinesl žalobcům žádný užitek. Proto bylo třeba odstranit škodu uvedením do původního stavu. Provedená demolice a vytřídění použitelného materiálu představuje v podstatě naturální restituci jako formu odškodnění a částka 60.000,- Kč vyplacená za práce na odstranění závadného stavu, k čemuž byl povinen žalovaný, je škodou, jež žalobcům vznikla. Náhradu odměny za stavební dozor při „rozebírání stavby“ stanovil soud s ohledem na obtížnost rozlišení rozsahu a náročnosti dozorové služby při rozebíracích nebo zakládacích pracích postupem podle §136 o. s. ř. ve výši 750,- Kč.
Žalovaný proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že smlouvu ze dne 23. 6. 1991 vyhotovil žalobce, a nezohlednil „dobová prohlášení žalobců vůči úředním místům“, jako je skutečnost, že stavební povolení bylo vydáno žalobci s tím, že stavba bude prováděna svépomocí, žalobce jako stavebník porušil povinnost vést stavební deník, výzva stavebního úřadu k odstranění nedostatků stavby byla adresována žalobci jako stavebníkovi, stavební úřad nebyl informován o dodávce stavby na základě smlouvy o zhotovení věci na zakázku, po 30. 9. 1991 prováděl stavební práce p. O. na základě přímých pokynů žalobce, a dovozuje, že případná škoda vznikla žalobcům z vadných prací prováděných právě až po 30. 9. 1991. Namítá, že z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jaké konkrétní povinnosti žalovaný při provádění stavebního dozoru porušil, a poukazuje na to, že žalobce nepozval žalovaného ke stavebnímu dozoru na stavbu a že schodiště, strop a krovy byly prováděny p. O. až poté, co žalovaný oznámil žalobci, že výkon stavebního dozoru ukončuje. Namítá, že náklady na demolici 60.000,- Kč jsou v nepoměru s náklady na zhotovení této části stavby, a částka 24.000,- Kč, nezohledňuje, že i po demolici provedené J. N. zůstala žalobci hrubá stavba do výše 110 cm obvodových zdí suterénu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření vyvraceli důvody dovolání a uvedli, že rozsudek odvolacího soudu je zcela správný, tvrzení v dovolání již byla v průběhu dosavadního řízení opakovaně vyvrácena, a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, není důvodné, a ohledně částky 750,- Kč s přísl. není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 17. prosince 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 84.750,- Kč sice jedním výrokem, avšak bylo rozhodnuto o několika nárocích se samostatným skutkovým základem. Uvedená částka je totiž souhrnem částek přiznaných na odlišných nárocích (24.000,- Kč, 60.000,- Kč a 750,- Kč na nákladech na odměnu stavebního dozoru při provádění demolice). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a přípustnost dovolání se proto posuzuje ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 750,- Kč, které nepřevyšuje 20.000 Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Pokud dovolání směřuje do výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částek 24.000,- Kč (bezdůvodné obohacení žalovaného) a 60.000,- Kč (náklady na uvedení věci do původního stavu), je v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že věc byla nesprávně právně posouzena. Nesprávné právní posouzení ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Dovolatel v tomto směru námitky nevznáší, jeho výtky směřují především proti skutkovým zjištěním, jež byly podkladem pro právní posouzení odvolacího soudu.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se skutkovými zjištěními a s hodnocením provedených důkazů, což představuje dovolací důvod dle §241odst. 3 písm. c) o. s. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesu účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že některému svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že není pro skutkové zjištění důležitý. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Námitky dovolatele jsou v podstatě opakováním jeho tvrzení v průběhu řízení. Skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v důkazech provedených soudem prvního stupně, přičemž dovolací soud neshledal, že by pokládal za zjištěné něco, co ve spise není, opomenul něco podstatného, co ve spise je, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy jsou dostatečným podkladem k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý tento dovolací důvod naplnit.
K poukazu dovolatele na to, že smlouva ze dne 23. 6. 1991 byla připravena žalobcem, je třeba uvést, že smlouva nebyla příčinou pochybení, k nimž při zhotovování hrubé stavby došlo, a řada okolností, na něž dovolatel poukázal, se stala součástí zjištěného skutkového stavu věci, některé z dalších jsou irelevantní, neboť nebyly pro posouzení uplatněného nároku podstatné. K námitkám ohledně provádění stavebního dozoru žalovaným lze poukázat na to, že žalovaný nebyl toliko zavázán k výkonu stavebního dozoru při provádění hrubé stavby, ale byl též zhotovitelem. Pokud jde o náklady vynaložené žalobci na demolici ve výši 60.000,- Kč, tato částka představuje náklady vynaložené na uvedení věci do předchozího stavu, jejichž výše se neodvíjí od ceny zakázky sjednané se žalovaným, a při stanovení částky 24.000,- Kč, kterou žalobci po žalovaném požadovali vrátit z vyplacené odměny ve výši 57.000,- Kč, odvolací soud zohlednil výsledek plnění, jež se žalobcům z činnosti žalovaného dostalo, i prospěch, jaký jim z toho zůstal.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud dovolání žalovaného podle ust. §243 odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 10.790,- Kč na odměně advokáta (§3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění), 300,- Kč jako náhradu hotových výdajů (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), to vše navýšeno o 20 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř, tedy celkem 13.310,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu