ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3198.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3198/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce V. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem České Budějovice, Krajinská 5, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a.s., člen holdingu ČSOB , IČO 45534306, se sídlem Pardubice, Zelené předměstí, Masarykovo náměstí 1458, o 175.279,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 83/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č.j. 9 Cmo 543/2007-168, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2008, č.j. 9 Cmo 543/2007-168, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal pojistného plnění ze smlouvy o havarijním pojištění návěsu, jehož byl leasingovým nájemcem. Požadovaná částka představuje cenu opravy návěsu po odečtení v pojistné smlouvě sjednané „spoluúčasti“ poškozeného. K poškození návěsu mělo dojít v důsledku pohybu nákladu při prudkém brzdění, když se řidič snažil zabránit kolizi na dálnici.
Prvý rozsudek soudu prvního stupně v dané věci ze dne 5. 11. 2003, č.j. 37 Cm 83/2002-79, jímž bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2004, č.j. 9 Cmo 221/2004-97, pro neúplnost skutkových zjištění.
Rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č.j. 9 Cmo 543/2007-168, Vrchní soud v Praze potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2007, č.j. 37 Cm 83/2002-136, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a uzavřel, že žalobce byl leasingovým nájemcem návěsu, k němuž bylo u žalované sjednáno havarijní pojištění, přičemž pojištěnou byla v tomto smluvním vztahu leasingová společnost jako vlastník návěsu, tj. předmětu leasingu. Soud konstatoval, že postavení leasingového nájemce v pojistném vztahu založeném pojistnou smlouvou mezi pojistitelem a leasingovou společností není založeno zákonem; zákon zde výslovně odkazuje na smluvní úpravu v konkrétním případě (viz úprava smlouvy ve prospěch třetí osoby dle §50 obč. zák.). Žalobce dovozoval svou aktivní legitimaci ve sporu o pojistné plnění z listiny označené jako „plná moc“, jíž leasingová společnost dne 14. 6. 2002 na základě leasingové smlouvy zmocnila žalobce k vymáhání pohledávky za žalovanou z titulu nevyplaceného pojistného plnění. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že „plná moc“ ze dne 14. 6. 2002 je jednostranný právní úkon a nezakládá postavení žalobce jako osoby oprávněné z pojistného vztahu mezi leasingovou společností a žalovanou, resp. nesvědčí aktivní legitimaci žalobce v projednávané věci, nebylo-li oprávnění z pojistné smlouvy založeno přímo touto smlouvou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a ohledně dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil listinu ze dne 14. 6. 2002, označenou jako „plná moc“, nezabýval se jejím skutečným obsahem ve všech souvislostech. Z obsahu „plné moci“ je totiž dle dovolatele zřejmé, že byl pověřen vymáhat pohledávku za žalovanou, tj. pojistné plnění, vlastním jménem na svůj účet; jednalo se o tzv. nepřímé zastoupení. V důsledku nesprávného zhodnocení „plné moci“ dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace ve sporu. Dovolatel nesouhlasí s výtkou odvolacího soudu, že netvrdil a neprokazoval uspořádání účastníků a jejich práv a povinností z pojistného vztahu, a poukazuje na to, že důkaz byl proveden leasingovou smlouvou, pojistnou smlouvou i všeobecnými pojistnými podmínkami, z nichž vyplynulo, že pojistné plnění náleží vlastníku věci, tj. leasingové společnosti. Při jednání odvolacího soudu byl dovolatel poučen pouze o nutnosti navrhovat důkazy o své aktivní legitimaci, nikoli o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se podle svého vyjádření k dovolání zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jenž považuje za správný, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce nevyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro řešení právní otázky aktivní věcně legitimace žalobce.
Dovolatel odvolacímu soudu důvodně vytýká, že nesprávně posoudil obsah listiny ze dne 14. 6. 2002, označené jako „plná moc“, resp. že její obsah nehodnotil ve všech souvislostech. Odvolací soud přesvědčivě nevyložil, proč na jedné straně konstatoval, že obsahem „plné moci“ ze dne 14. 6. 2002 je „zmocnění žalobce vymáhat přímo na základě leasingové smlouvy pohledávku za žalovanou z titulu nevyplaceného pojistného plnění z označené pojistné události“, na druhé straně uzavřel, že uvedený jednostranný úkon „bez dalšího, tj. bez tvrzeného a prokazovaného uspořádání osob a jejich práv v pojistné smlouvě (srov. §50 obč. zák.) nesvědčí o postavení žalobce jako osoby oprávněné z pojistného vztahu založeného takovou pojistnou smlouvou“. Odvolací soud sice vyloučil, že by aktivní věcná legitimace žalobce byla dána uzavřením pojistné smlouvy ve prospěch třetí osoby nebo postoupením pohledávky, nezabýval se však věcí z hlediska nepřímého zastoupení a nevypořádal se důsledně s námitkou žalobce, že vlastník vozidla (leasingový pronajímatel) neměl zájem pojistné plnění vymáhat, jelikož mu žádná škoda nevznikla (proto též zmocnil žalobce k uplatňování tohoto nároku), žalobce neměl možnost přimět vlastníka k uplatnění nároku, ačkoli hradil opravu vozidla, stejně jako pojistné v rámci leasingových splátek, a výkladem odvolacího soudu mu byla odepřena ochrana jeho majetkových práv. V této souvislosti bylo třeba vzít v úvahu, že není vyloučeno, aby věřitel „zmocnil“ třetí osobu k vymáhání své pohledávky „vlastním jménem“, tedy formou tzv. nepřímého zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007), a že stejně jako v případě přímého zastoupení je oprávnění zastupovat založeno dohodou o zastoupení či zmocnění (jíž občanský zákoník nepřesně označuje jako dohodu o plné moci - §23 obč. zák.) uzavřenou mezi zmocněncem a zmocnitelem a plná moc jako jednostranný právní úkon je jen průkazem (osvědčením) o tom, že taková dohoda byla uzavřena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1997, pod číslem 36, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 5429/2007). Obdobně je třeba zvažovat, zda jednostranné prohlášení o zmocnění jiné osoby vymáhat vlastním jménem pohledávku věřitele (viz obsah listiny ze dne 14. 6. 2002 označené jako „plná moc“) není jen průkazem o tom, že byla uzavřena dohoda zakládající oprávnění žalobce vymáhat vlastním jménem na pojišťovně pohledávku leasingového pronajímatele z titulu pojistného plnění. Obsah každého právního úkonu je přitom třeba vyložit podle pravidel stanovených v §35 odst. 2 a 3 obč. zák.
Důvodná je rovněž námitka, že odvolací soud vytkl dovolateli, že netvrdil a ani po poučení dle §118a o. s. ř. neoznačil k důkazu příslušnou pojistnou smlouvu, když pojistnou smlouvou č. 8000947111 byl proveden důkaz u jednání soudu prvního stupně dne 13. 6. 2005, odvolací soud k obsahu této pojistné smlouvy i dalších listin, jimiž byl rovněž proveden důkaz, přihlížel (viz str. 4 odůvodnění jeho rozsudku) a žalobce, respektive oba účastníci byli vskutku dle obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 5. 2. 2008 vyzváni pouze k navržení důkazů k otázce aktivní legitimace a důvodnosti uplatněného nároku, nikoli k doplnění dalších konkrétních tvrzení rozhodných pro posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce.
Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu