ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3442.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3442/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: městská část Praha 14, se sídlem úřadu Praha 9, Bratří Venclíků 1073, proti žalovaným: 1) R. M. , 2) V. B. , zastoupená Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 31, o 86.663,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 214/2006, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009, č. j. 39 Co 328/2008-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. ledna 2008, č.j. 10 C 214/2006-78, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobkyni částku 86.663,- Kč s příslušenstvím s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě dokazování, především listinnými důkazy (výdajové pokladní doklady, platební poukaz, protokoly o výslechu svědků, odborné vyjádření Kriminalistického ústavu, usnesení zastupitelstva žalující městské části, usnesení rady hl.m. Prahy atd.) v řízení zjistil, že v dubnu 2002 žalovaní obstarali falzifikáty platebních poukazů a předali je dalším osobám, které neoprávněně vybraly v pokladně žalující městské části sociální dávky, o něž se se žalovanými rozdělili. Trestní stíhání obou žalovaných, vedené pro toto jejich jednání, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2004, sp.zn. 2T 114/2004, zastaveno s tím, že trest, k němuž by stíhání mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který jim byl již uložen za jiné činy. Soud dospěl k závěru, že jednáním žalovaných vznikla žalobkyni škoda ve výši 86.663,- Kč, za níž oba žalovaní odpovídají podle §420 obč. zák.
K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2009, č. j. 39 Co 328/2008-103, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování listinnými důkazy ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp.zn. 2T 114/2004 dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že bylo prokázáno úmyslné jednání žalované, v jehož důsledku vznikla žalobkyni škoda v zažalované výši, a že námitka promlčení není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř]. Za otázky zásadního právního významu označila: zda lze vycházet z odůvodnění rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, event. z dalšího obsahu trestního spisu, a zda jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit protokoly o výpovědi spoluobviněných v přípravném řízení. Poukazuje na to, že skutkový závěr soudu o jejím protiprávním jednání se opíral o listiny z trestního spisu, a jiné důkazy nebyly provedeny. Je přesvědčena, že zásada presumpce neviny brání tomu, aby soud v občanskoprávním řízení vycházel z trestního spisu, a dovozuje, že musí proběhnout kompletní dokazování ke všem složkám odpovědnosti za škodu. Usnesení o zastavení trestního stíhání považuje za zcela nepoužitelný důkaz, závazný je pouze výrok, nikoliv odůvodnění, na něž nelze poukazovat už z toho důvodu, že trestní věc nedospěla do fáze hlavního líčení, a na odůvodnění trestního rozhodnutí se nevztahuje §135 odst. 1 o. s. ř. Poukazuje na odůvodnění některých rozhodnutí Evropského soudu a Evropské komise pro lidská práva, týkající se vztahu občanskoprávní odpovědnosti za škodu a zprošťujícího trestního rozsudku. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují žádné hodnocení důkazů, a pokud jde o protokoly o výpovědích spoluobviněných, jedná se o „předběžné důkazy“, jejichž provedení porušuje zásadu ústnosti a bezprostřednosti občanského soudního řízení. Procesní vady spatřuje v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a v absenci hodnocení důkazů v jeho odůvodnění, rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné i proto, že zůstaly nepovšimnuty některé její další odvolací argumenty. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 4. 3. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z otázek předložených dovolatelkou k dovolacímu přezkumu nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Především je třeba uvést, že soud při zjišťování skutkového stavu v dané věci se neomezil jen na zjištění z odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání, jak naznačuje dovolatelka, nýbrž provedl dokazování celou řadou listin založených v trestním spise, přičemž účastnický výslech žalované nebyl proveden z důvodu, že žalovaná se svým výslechem výslovně nesouhlasila. Vzhledem k ustanovení §125 o. s. ř., podle nějž „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků“, je jednoznačné, že jako důkaz o skutkovém ději mohou sloužit též listiny, a to i ty, jež tvoří obsah trestního spisu, včetně protokolů o výpovědích účastníků, svědků a dalších osob, to vše za předpokladu, že mohou přispět k objasnění skutkového stavu věci. Odpověď na obě otázky vznesené v dovolání dává tedy přímo zákon. Jednotlivé listinné důkazy, jimiž soud prvního stupně provedl dokazování a na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, jsou uvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí a dokazování bylo v odvolacím řízení doplněno dalšími doklady z trestního spisu sp. zn. 2 T 114/2004. Nejde v daném případě o situaci, že by bez jakéhokoliv provedení důkazů a v rozporu s §135 odst. 1 o. s. ř. soud nahradil zjišťování skutkového stavu věci citací z odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání či z jiného rozhodnutí, a ani presumpce neviny nebrání tomu, aby soud provedl důkaz jednotlivými listinami z trestního spisu a čerpal z nich svá zjištění. Soud v občanskoprávním řízení není ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán zprošťujícím trestním rozsudkem, ale ani výrokem usnesení o zastavení trestního stíhání. Dovolatelka se ovšem mýlí, dovozuje-li, že zastavení trestního řízení má stejné trestněprávní následky jako zprošťující rozsudek, neboť záleží na důvodech podle trestního řádu, pro které bylo trestní stíhání obviněného pro určitý skutek zastaveno, a z tohoto hlediska má i odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání svůj význam.
Zásadní právní význam nelze připisovat napadenému rozhodnutí ani z hlediska dovolacích námitek, týkajících se obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, jeho nepřezkoumatelnosti a hodnocení důkazů. Výtkami, jež se týkají hodnocení důkazů, na nichž spočívají skutkové závěry, je uplatňován dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což však není tento případ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem, z něhož vychází napadené rozhodnutí. K procesní vadě (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) týkající se náležitostí odůvodnění rozhodnutí (§211 a §157 odst. 2 o. s. ř.), může být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Případná vada řízení, pokud mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může totiž založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že znamená řešení takové právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (§237 odst. 3 o. s. ř.). Avšak paušální námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá.
Rozhodnutí evropského soudu a komise pro lidská práva, na něž dovolatelka odkazuje, se vztahují k případům zproštění obžaloby, což není případ žalované.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu