ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3456.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3456/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. B. , zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32, proti žalovanému F. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem v Sušici, nábř. J. Seitze 131, o 73.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 62/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. dubna 2008, č.j. 6 Co 680/2008-437, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.890,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Bauera, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č.j. 6 C 62/2003-388, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 7.750,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a zamítl žalobu na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 42.000,- Kč, na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 19.400,- Kč a na zaplacení 4.000,- Kč za vypracování znaleckého posudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu za poškození zdraví, k němuž došlo dne 21. srpna 2001 při střetu s traktorem, řízeným žalovaným. Při nehodě utrpěla zranění pravého bérce levého kolena, pohmoždění pravého ramena a následně se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, jejímž následkem byla po dobu několika měsíců částečně omezena v běžném životě. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. Po dobu pracovní neschopnosti od 21. srpna 2001 do 5. září 2001 nemohla vykonávat svou výdělečnou činnost a vznikla jí ztráta na výdělku ve výši 7.750,- Kč. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění neshledal soud důvodným, neboť není splněn základní zákonný předpoklad pro odškodnění, a to existence trvalých následků omezujících žalobkyni v dalším životě. Znaleckým dokazováním bylo totiž zjištěno, že léčení psychické poruchy žalobkyně skončilo v lednu 2002 a nadále je bez příznaků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. dubna 2008, č.j. 6 Co 680/2008-437, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že v daném případě není splněna podmínka vzniku nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, neboť poškození zdraví žalobkyně způsobené žalovaným nezanechalo následky trvalého rázu, jež se odškodňují podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů neúplné provedení důkazů, jejich nesprávné hodnocení a nesprávné rozhodnutí po stránce právní. Hlavní pochybení spatřuje v nesprávném hodnocení znaleckých posudků, jimiž byl v řízení proveden důkaz za účelem posouzení jejího zdravotního stavu, a nesouhlasí se závěrem, že její zdravotní stav byl ke dni 15. 1. 2002, stabilizován natolik, že byla ukončena její léčba a že ke dni 24. 1. 2002 byla bez příznaků posttraumatické stresové poruchy. Poukazuje na to, že ze stanoviska ošetřující lékařky vyplývá, že ještě ke dni 25. 5. 2005 jí byla poskytována pravidelná psychiatrická péče. Uvádí, že svědci, jež vypovídali, že bezprostředně po úrazu byla schopna vykonávat pracovní činnost ve svém penzionu, jsou blízcí žalovanému a není vyloučeno, že uvedenou činnost vykonávala s vynaložením mimořádného úsilí. K ověření této skutečnosti měl soud vyslechnout všechny tři znalce. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, neboť žalobkyni nevznikly následky poškození zdraví trvalého rázu, jež by měly nepříznivý vliv na její uplatnění v životě a ve společnosti, ve svém podnikání mohla pokračovat, což také učinila. Navrhl, aby dovolání bylo coby nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. č. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. dubna 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 4.000,- Kč za vypracování znaleckého posudku a ohledně částky 19.400,- Kč na náhradě ušlého zisku, není přípustné. Přípustnost je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval však o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Byť se jednotlivé dílčí nároky na náhradu škody odvíjejí od téže škodné události, mají odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se přípustnost dovolání posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v uvedeném rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 42.000,- Kč se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu, jež má význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neuvedla. Pokud odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí neodpovídá provedeným důkazům, že k některým důkazům neměl soud přihlížet nebo naopak jiné měl vzít za základ svého rozhodnutí, uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Řídí-li se přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemůže být námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu otázkou zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Otázkou zásadního právního významu, jež by zakládala přípustnost dovolání, není ani námitka, že dokazování bylo neúplné. Tato námitka sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá a k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není ani právní názor odvolacího soudu na předpoklady pro odškodnění ztížení společenského uplatnění. Při škodě na zdraví se ztížení společenského uplatnění poškozeného odškodňuje jednorázově (§444 obč. zák.). Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví.
Skutkový závěr odvolacího soudu, že příznaky posttraumatické stresové poruchy dovolatelky po úrazu z 21. srpna 2001 pominuly v lednu 2002, a byly tedy jen přechodného rázu, z výše vyložených důvodů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Založil-li na něm odvolací soud svůj závěr, že úraz žalobkyně ze dne 21. 8. 2001 nezanechal trvalé následky pro její uplatnění v životě a ve společnosti, a proto jí nevznikl nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, je právní názor odvolacího soudu správný. Trvalost následků škody na zdraví jakožto nezbytný předpoklad pro vznik nároku na odškodnění vyplývá přímo z právního předpisu (vyhláška č. 440/2001 Sb.). Tato právní otázka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť byla vyřešena v souladu s hmotným právem i s dosavadní soudní praxí a publikovanou judikaturou.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), přípustnost dovolání proti němu lze proto zvažovat výlučně z hlediska ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nevyplývá z §237 o. s. ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pod č. 61) a není založena ani ustanoveními §238, §238a či §239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně vyjmenovány případy přípustnosti dovolání (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se jím mohl věcně zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Její výše byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (65.400,- Kč), podle §3 odst. 1 bod 4. a §10 odst. 3, §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50% podle §18 odst. 1 věty první této vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 4.610,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše pak s přičtením DPH ve výši 20% na celkových 5.890,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu