ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3585.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3585/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem Krnov, nám. Minoritů 13, proti žalovaným 1) JUDr. J. O. a 2) V. S. , zastoupenému JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem Opava, Nákladní 41, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 56/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2008, č.j. 57 Co 340/2008-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč k rukám JUDr. Marcely Urbanové, advokátky se sídlem Opava, Nákladní 41, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se vůči žalovaným domáhal náhrady škody, kterou mu měl způsobit druhý žalovaný tím, že svou nemovitost, kterou byl povinen podle smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené se žalobcem poskytnout jako zástavu ve prospěch žalobce k uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem, zastavil jiné osobě a zhoršil tak postavení žalobce, který se na dlužníkovi nedomohl vrácení půjčky v rozsahu 750.000 Kč. První žalovaný jako advokát, jenž žalobce zastupoval, neodstranil vady ústavní stížnosti, jíž se žalobce domáhal zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání druhého žalovaného, čímž bylo upřeno žalobci právo domáhat se po druhém žalovaném v trestním řízení náhrady škody.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, č.j. 26 C 56/2004-173, připustil změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 17. 10. 2005, dále zamítl žalobu, aby prvnímu a druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 877.880,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dovodil pro neurčitost absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 4. 4. 1997, podle níž mělo být zřízeno zástavní právo na nemovitosti druhého žalovaného pro případ, že dlužník neuhradí od žalobce půjčenou částku 800.000,- Kč do 4. 6. 1997. Soud dospěl k závěru, že druhý žalovaný neměl nikdy povinnost uzavřít budoucí zástavní smlouvu, tudíž nelze dovodit jeho protiprávní jednání, jež mělo být příčinou škody ve výši 750.000,- Kč, představující nevrácenou část půjčky. K žalobou uplatněným nárokům na zaplacení částek 40.000,- Kč, 15.000,- Kč a 15.900,- Kč vynaložených v souvislosti s řízením o zaplacení smluvní pokuty soud ve vztahu k druhému žalovanému uvedl, že tyto nároky nemohou být považovány za škodu, neboť se jedná o plnění vynaložené žalobcem za účelem ochrany jeho práv u soudu, a za situace, kdy byl v předmětném soudním řízení neúspěšný, je vynaložení uvedených částek újmou, kterou si zapříčinil sám. Rovněž ve vztahu k nárokům na zaplacení 14.400,- Kč a 32.580,- Kč soud konstatoval, že se jednalo o náklady řízení, v němž se domáhal na dlužníkovi zaplacení dluhu 750.000,- Kč; žalobou uplatněná částka 5.000,- Kč byla vynaložena žalobcem jako soudní poplatek za návrh na nařízení výkonu rozhodnutí proti povinnému dlužníkovi a dalších 5.000,- Kč bylo vynaloženo žalobcem na odměnu advokátovi za sepsání výzev k uhrazení dluhu a uzavření zástavní smlouvy. Žádná z uvedených částek není škodou, jež by žalobci vznikla v důsledku jednání druhého žalovaného. Ohledně prvního žalovaného soud dovodil, že odpovědnostní vztah závisí výlučně na tom, zda je dána odpovědnost druhého žalovaného ve vztahu k celé žalované částce 877.880,- Kč, a dospěl k závěru, že pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním prvního žalovaného a vznikem škody na straně žalobce nemůže být žaloba v projednávané věci důvodná ani ve vztahu k prvnímu žalovanému. Soud uvedl, že i kdyby byla ústavní stížnost úspěšná, trestní soud, případně civilní soud, pokud by byl žalobce odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, by při svém rozhodování zkoumal také existenci a platnost smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 4. 4. 1997, že by rovněž dospěl k závěru o neplatnosti této smlouvy a že žalobce by se ani v takovém řízení náhrady škody na druhém žalovaném nedomohl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, č.j. 57 Co 340/2008-204, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným pochybením prvního žalovaného jako advokáta spočívajícím v neodstranění vad ústavní stížnosti a tvrzeným vznikem škody v podobě žalobcem uskutečněných plateb za soudní poplatky a náklady právního zastoupení, neboť bezprostřední příčinnou těchto výdajů byly žalobcem podaný návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, žaloba a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a dále okolnost, že si žalobce zvolil advokáta a za provedenou službu mu zaplatil. Také skutečnost, že se žalobce dosud nedomohl úhrady 750.000,- Kč z titulu půjčky, která mu byla pravomocně přisouzena směnečným platebním rozkazem, není následkem žalobcem tvrzeného pochybení prvního žalovaného. Odvolací soud dále uvedl, že ústavní stížnost v trestní věci druhého žalovaného se týkala pouze adhezního řízení a měl-li žalobce za to, že má výše uvedený nárok na náhradu škody ve výši 750.000,- Kč, mohl jej uplatnit v civilním řízení. Na uplatnění nároku v občanskoprávním řízení neměla podle odvolacího soudu ústavní stížnost v trestní věci žádný vliv. Odvolací soud také neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením smluvní povinnosti druhého žalovaného poskytnout nemovitost jako zástavu ve prospěch žalobce k uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem a vzniklou škodou ve výši 750.000,- Kč představující dosud nezaplacené části pohledávky žalobce vůči dlužníkovi, neboť bezprostřední příčinou majetkové újmy žalobce bylo porušení povinnosti dlužníka ze smlouvy o půjčce. Dalšími předpoklady odpovědnosti obou žalovaných za škodu se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Popisuje skutkové okolnosti věci, vyjadřuje nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí a tvrdí, že druhý žalovaný jednal úmyslně, když nečekal na to, jestli dlužník svůj dluh uhradí, a zastavil svoji nemovitost jinému zástavnímu věřiteli, aby získal další peníze, a proto právo žalobce na náhradu škody nemůže být promlčeno. Vytýká odvolacímu soudu, že se uvedenými dílčími otázkami nezabýval a že zamítnutí žaloby založil na chybějící příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním prvního i druhého žalovaného a vznikem škody. Podle dovolatele existuje příčinná souvislost mezi jednáním, resp. opomenutím, prvního žalovaného spočívajícím v neodstranění vad ústavní stížnosti a vznikem škody na straně žalobce, i příčinná souvislost mezi jednáním druhého žalovaného spočívajícím ve znemožnění vzniku zástavního práva na jeho nemovitosti a vznikem škody. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se druhý žalovaný vyjádřil a ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem, že není dán základ žalobou uplatněných nároků pro chybějící příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním úkonem a vznikem škody na straně žalobce. Dodává, že žalobci nic nebránilo obrátit se v jednoroční promlčecí lhůtě na soud pro vydání rozsudku substituujícího přijetí zástavní smlouvy druhým žalovaným. Má za to, že dovolání žalobce je nedůvodné, a navrhuje, aby bylo zamítnuto a druhému žalovanému byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel právní otázku zásadního významu korespondující právnímu posouzení věci odvolacím soudem nevymezil a v uplatněných dovolacích námitkách ji neshledal ani dovolací soud.
Sám dovolatel připouští, že otázkami platnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 4. 4. 1997 a promlčení nároku na náhradu škody se odvolací soud nezabýval a své rozhodnutí na jejich řešení nezaložil, proto tyto otázky nemají pro danou věc zásadní právní význam a nemůže se jimi zabývat ani dovolací soud. Stejně tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení dovolatelem formulovaných otázek, zda prvý a druhý žalovaný porušili právní povinnost.
Dovoláním napadá žalobce závěr odvolacího soudu, že jednáním prvního žalovaného, který neodstranil vady ústavní stížnosti, a jednáním druhého žalovaného, který zatížil svoji nemovitost zástavním právem ve prospěch třetí osoby a tím znemožnil řádné zajištění závazku mezi žalobcem jako věřitelem a jeho dlužníkem, nebyla žalobci způsobena škoda. Nesouhlasí tedy se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a neuspokojením jeho pohledávky, respektive marným vynaložením nákladů na její vymáhání.
Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně žalobce jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky však přípustnost dovolání podmíněnou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí založit nemohou.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil.
K odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie se Nejvyšší soud vyjádřil zejména v rozsudcích ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, (publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1743), a ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2533/2007, v nichž mimo jiné uvedl, že příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný. Důkazní břemeno je na žalobci. Advokát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. V projednávané věci by tak dovolatel jako klient musel prokázat, že neodstranění vad ústavní stížnosti, kterou chtěl žalobce docílit zrušení usnesení o zastavení trestního stíhání druhého žalovaného, bylo příčinou, která mu znemožnila domoci se zaplacení částky 750.000,- Kč, a že při řádném výkonu advokacie prvním žalovaným by žalobce byl naopak úspěšný. Pokud odvolací soud v dané věci dospěl k závěru, že výsledek řízení o ústavní stížnosti neměl žádný vliv na možnost žalobce domáhat se náhrady škody v občanskoprávním řízení, a proto nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi pochybením advokáta a neuspokojením nároku žalobce, neodchýlil se od právních názorů vyslovených v citované judikatuře.
Závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním druhého žalovaného a vznikem škody na straně žalobce se odvíjí od jedinečného skutkového základu dané věci, a proto nepředstavuje řešení právní otázky, která by měla širší dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných věcech, a to právě pro zcela individuální charakter projednávaného případu. Proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovozovat přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit druhému žalovanému jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé druhému žalovanému sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na jejich náhradu právo a prvnímu žalovanému náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu